Toho večera přišla zpráva od Annabelle Quinnové, Sophiiny nejlepší kamarádky z vysoké školy, která trvala na tom, aby si vyrazily do baru.

Dřívější Sophia by okamžitě odmítla, zvyklá poslušně dodržovat Lucasovo pravidlo, že nesmí chodit ven. Ale teď, když se s ním Sophia rozváděla, neměly jeho názory žádnou váhu.

*****

Ve chvíli, kdy Sophia vystoupila z auta, uviděla Annabelle čekající u vchodu. „Doufám, že nečekáš dlouho,“ řekla, když k ní přicházela.

„Právě jsem dorazila,“ zazubila se Annabelle a zavěsila se do Sophiina rámě. „Takže, co je to za zvláštní příležitost? Konečně jsi dostala volný večer od svého miláčka?“

Sophia těžko hledala slova, ale před svou nejlepší kamarádkou to tajit nemohla. „Rozvádím se,“ řekla nakonec.

„Nech mě hádat,“ řekla Annabelle, která si před svou nejlepší kamarádkou nikdy nebrala servítky. „Jde o to, že se vrátila Emily, že?“

„Nejde jen o tohle,“ přiznala Sophia tiše.

Stačilo vidět ten rozdíl na vlastní oči, aby si plně uvědomila, jak málo znamenaly její tři roky snahy.

Annabelle majetnicky objala Sophii kolem ramen. „Měla ses do téhle reality probudit už dávno.“

Tři roky sledovala, jak se Sophia ztrácí v prázdném vztahu, a Annabelle ničilo vidět svou kamarádku zahazovat všechno pro muže, který si jí nikdy nevážil.

„Lepší pozdě než nikdy,“ prohodila Sophia se slabým úsměvem.

„To si piš,“ prohlásila Annabelle. „Dneska večer nám seženu ty nejlepší mužské modely ve městě. Zasloužíš si skutečnou pozornost.“

Vystoupaly do tepajícího srdce klubu a prodíraly se třpytícím se davem k exkluzivnímu boxu, který Annabelle zarezervovala.

Když míjely vchod do jednoho ze soukromých boxů, do chodby se vyvalil výbuch smíchu a hovoru. Uprostřed toho hluku zachytilo její bystré ucho její vlastní jméno.

„Musím Lucasovi nechat. V tu chvíli, co se Emily vrátila, ji hned nastěhoval k sobě. Říká se, že Sophii ukázal dveře.“

„No, koledovala si o to. Hraj si na oddanou chudinku a ztratíš všechno. Ale vážně, ten večer v boxu se vší tou krví? Vážně jsem si myslel, že se stala nějaká tragédie, ale asi to byly jen její krámy.“

„Ty myslíš na tohle? Chlape, ty jsi po Sophii celou tu dobu jel?“

„Kdo by toužil po nějaké nule z venkova? Jenom Lucas se svými zvláštními preferencemi by to vydržel tři roky.“

„Hádám, že kouzlo nového vyprchalo. Čas na změnu.“

Sophia stála na chodbě a cítila, jak se jí za očima rozlévá chladný klid.

Ty hlasy do sebe zapadly – Lucasovi nejstarší přátelé. Byli tam té noci, diváci jejího nejhanbičtějšího okamžiku.

Annabelliny oči se zaleskly hněvem. „Jdu jim říct něco od plic.“

Ale když se pohnula ke dveřím, Sophia ji zadržela jemným dotykem ruky. „Tohle je moje bitva,“ řekla Sophia pevně.

S těmi slovy Sophia rozrazila dveře a vplula do místnosti. Ladně se usadila na pohovku a zapojila se do jejich konverzace s úsměvem, který však nedosáhl jejích očí.

„Pokud mluvíte o zvláštních preferencích, v tom ho trumfnu,“ začala klamně lehkým tónem. „Zrecyklovala jsem to, co Emily vyhodila. Ale zdá se, že jsem všem prokázala laskavost, když jsem ten odpad vrátila do popelnice, kam patří.“

Na místnost padlo ohromené ticho. Každá tvář na kruhové pohovce na ni zírala v zděšené fascinaci.

Aniž by to Sophia tušila, během její řeči vešly do místnosti za jejími zády dvě postavy.

Oči hostů nervózně těkaly mezi Sophií a nově příchozími a vzduch houstl napětím.

Stáli tam Lucas a Emily, jejichž výrazy byly temné jako bouřkové mraky.

Jejich přítomnost přiměla Sophii se otočit. Její oči se okamžitě setkaly s Lucasovým chladným, temným pohledem.

Ale neustoupila. Vzdorovitě pokrčila rameny. „Podívejme, co to sem přivlékla kočka. Můj odpadní manžel.“

Emilyniny oči se okamžitě zaleskly slzami. „Sophie, ignoruj je,“ žadonila roztřeseným hlasem. „Jsou to všechno lži. Lucas a já jsme jen přátelé.“

Jako by chtěla dokázat svá slova, chytila se Lucase za paži. „Řekni jí to, Lucasi. Vysvětli jí, že mezi námi nic není.“

Sophiin pohled klesl na ruku lpící na Lucasově paži a jejích úst se dotkl slabý, posměšný úsměv. 'Jen přátelé? Opravdu čekala, že tomu někdo uvěří?' pomyslela si hořce.

Lucas se vymanil z Emilyina sevření a překonal vzdálenost mezi sebou a Sophií.

Ten pohyb prolomil napětí a vyburcoval jeho přátele k akci.

„Hej, Lucasi, klídek,“ řekl jeden z nich a vykročil vpřed. „Jen reaguje na naše hloupé vtipy.“

„No tak, Sophie, prostě se Lucasovi omluv,“ naléhal další. „Víš, že ti odpustí.“

Při tom návrhu se Sophii chtělo hořce smát. 'Takhle mě opravdu vidí? Jako nějakou zamilovanou husu, která se připlazí zpátky při prvním náznaku odpuštění?' pomyslela si.

Vysvětlovalo to všechno – proč jí po tři roky prokazovali falešnou úctu jako Lucasově manželce, zatímco v soukromí se její oddanosti vysmívali.

Nemohla vinit nikoho jiného než sebe. Kdyby před sedmi lety nepotkala Lucase, kdyby ji k němu nepřipoutala ta osudná nehoda, už dávno by se svým životem pohnula dál.

„Už jsi skončila?“ Lucasův hlas proťal její myšlenky, když se natáhl po její paži.

Ladně přenesla váhu a nechala jeho ruku sevřít prázdný vzduch.

Odmítnuté gesto viselo mezi nimi o chvilku déle, než bylo vhodné, než ruku stáhl a rysy mu ztuhly nelibostí.

Sophia se otočila k Emily, která si teď osušovala oči, a zvedla obočí. „Není třeba těch slzavých scén. Děláš to, aby to vypadalo, že já jsem tady ta krutá.“

„Sophie, chovala jsem se k tobě jako ke starší sestře. Já–“ začala Emily ve snaze se bránit.

„Nedělej to,“ přerušila ji Sophia chladným hlasem. „Dorazily jsme pár minut po sobě a ty jsi byla první. Přeskočme to citové divadlo.“

Emilynina tvář se změnila z bledé na sytě rudou, jak vzteky zatnula čelisti. 'Kde vzala Sophia tuhle drzost? Dřív se scvrkávala do ticha, kdykoli byl Lucas poblíž,' pomyslela si.

Navzdory své tříleté nepřítomnosti ve městě se Emily postarala o to, aby dostávala každý střípek informací o Sophiině životě.

Věděla všechno o Sophiiných ubohých pokusech zavděčit se Lucasovi a věděla přesně, jak málo mu na jeho ženě záleží.

Dokonce věděla, že mají oddělené ložnice a že o těch vzácných nocích, které Lucas strávil se Sophií, ji vždy potom poslal zpět do jejího pokoje.

Věděla, že pro Lucase byla Sophia jen tělo – pohodlné, postradatelné a naprosto nedůležité.

S temným výrazem Lucas popadl Sophii za zápěstí a začal ji táhnout k východu.

Sophiinou odpovědí byla ostrá, štiplavá facka přes jeho tvář.

Ten zvuk práskl vzduchem a v místnosti zavládlo hrobové ticho. Všechny oči byly upřeny na Sophii v čirém šoku.

Všichni přemýšleli, jestli se nezbláznila, když si dovolila něco takového.

Lucas pomalu pohnul čelistí a pohled v jeho očích byl tak temný, že sliboval odplatu.

Když se Sophia bránila, Lucas nezaváhal. Vyhodil si ji na rameno a vynesl ji z místnosti.

Při tom pohledu se Emily sevřelo srdce. Nikdy neviděla Lucase mít s někým takovou trpělivost. Než se nadála, položila mu ruku na paži. „Lucasi...“

Neotočil hlavu, ale část napětí z jeho výrazu zmizela.

„Vezu ji domů,“ řekl pevně. „Řidič se pro tebe vrátí, až budeš připravená.“

Emily mohla jen sledovat, jak Lucas odchází se Sophií. Neměla právo ho zastavit, ale bolelo to – bylo to poprvé, co ji opustil kvůli jiné ženě, zvláště takové, která nic neznamenala.

Ruce se jí podél boků zaťaly v pěst. 'Dala jsem ti šanci odejít v tichosti, Sophie. Tohle sis zavinila sama,' pomyslela si.

Sophiiny protesty se nesly chodbou, jak bojovala proti Lucasovu sevření.

Annabelle, nejistá, co se mezi párem děje, se odvrátila a předstírala, že si jich nevšimla.

Lucas donesl Sophii do výtahu a rázně vystoupil, když dojeli do suterénu.

Když se dveře auta otevřely, Lucas hodil Sophii na zadní sedadlo.

Když se škrábala do sedu, pocítila vlnu závratě a nevolnosti z té dlouhé doby, co strávila hlavou dolů.

Otevřela ústa, aby zaklela, ale slova jí zamrzla na rtech, když se začalo stahovat tónované okénko nedalekého Maybachu.

Ve stinném interiéru byl profil toho muže ostrý a hrozivý. Rty měl semknuté do pevné linky a seděl s impozantní nehybností ledovce, jehož přítomnost odháněla ostatní pryč.

Když vycítil její pohled, podíval se jejím směrem a jejich oči se střetly.

Sophia beze slova uhnula pohledem a skryla tvář za závoj zacuchaných vlasů.