Muž měl na sobě černou košili s rukávy vyhrnutými k předloktí. S rukama v kapsách kalhot působil jaksi vznešeně, jako by na svět smrtelníků sestoupil Bůh. Bez jediného náznaku soucitu ve tváři kráčel k Veronice. Když zastavil, zvedl ruku, do které mu Thomas, stojící za ním, vložil výsledky testů. Matthew okamžitě hodil výsledky Veronice přímo do obličeje.

*Svišť!* Stoh papírů ji udeřil do tváře, rozlétl se vzduchem a přistál na prostěradle.

Veronika se na Matthewa otráveně zamračila a podívala se na výsledky testů, které jasně uváděly, že je těhotná.

„Haha.“ Z nějakého důvodu cítila v hlavě otupělost a oči jí zrudly. Prošla tolika potížemi, aby se přiblížila pravdě o nehodě svých pěstounů, jen aby soukromý detektiv skončil těžce zmlácený a viník nehody unikl do anonymity. Byla těhotná, ale dítě půjde brzy na potrat. *Takový už je život, ne? Bez ohledu na to, jak je nespravedlivý, je to prostě život, že?*

„Čemu se směješ?“ zamračil se Matthew znechuceně.

Popotáhla a skryla muka, kterými procházela, než s úsměvem hodila výsledky testů na stůl. Pak se podívala na hodinky. „Je jedna odpoledne. Zařiďte operaci hned. Ať to neovlivní mou noční směnu.“

Matthew přimhouřil oči. Předpokládal, že Veronika bude prosit, aby si dítě mohla nechat, ale její reakce byla zcela mimo jeho očekávání. Muž však ani v nejmenším nezaváhal. „Thomasi, informuj lékaře, ať připraví operaci.“ S těmi slovy se otočil a vyšel z pokoje. Neřekl už ani slovo, jako by nenávist, kterou k ní choval, kolovala v jeho krvi.

Krátce nato přišla sestra a převezla Veroniku na operační sál. Veronika, stále ještě otřesená, vstala a vešla na sál, kde byli přítomni dva gynekologové. Při pohledu na přístroje a zařízení umístěná vedle operačního stolu už cítila přicházející bolest. Podvědomě se dotkla břicha, když v srdci pocítila neochotu. Kdyby to dítě nebylo Matthewovo, určitě by si ho nechala. Bohužel Matthew si ho nechat nechtěl.

„Tak, na stůl!“ zavelela ledově lékařka v bílém plášti a s rouškou.

Veronika, ohromená jejím přístupem, se otočila, aby se podívala ven z operačního sálu, ale Matthew nebyl nikde k nalezení. *Není on prostě k pomilování?* Právě v ní vznikla forma života, ale jemu bylo úplně jedno, že zničí to, co mohlo být skutečnou lidskou bytostí.

V tom okamžiku její touha po moci zesílila. Jedině s mocí mohla ochránit ty, které milovala, na rozdíl od současnosti, kdy byla neustále utlačována nepřáteli, aniž by měla schopnost se bránit.

Když si lehla na operační stůl, lékařka jí pichla injekci. Brzy upadla do bezvědomí.

V tu chvíli přišel před operační sál Matthew. Když lékaři viděli jeho příchod, rychle k němu přistoupili. „Nebránila se a nyní usnula, mladý pane Matthew.“ Naznačovali tím, že Veronika byla ochotna operaci podstoupit.

„Až se probudí, dejte jí připravené ‚léky‘. Víte, co máte dělat dál.“ Když Matthew zmínil „léky“, měl na mysli pouze léky proti potratu.

„Ano, mladý pane Matthew.“ Lékaři přikývli.

Matthew pak věnoval Veronice jeden ledový, hluboký pohled, než se otočil k odchodu.

Za ním stál Thomas, který byl zjevně zmatený. „Mladý pane Matthew, když si to dítě necháváte, proč nechcete, aby o tom věděla?“

„Kdyby tak nenasytná žena jako ona věděla, že si to dítě nechávám, žádala by jen víc. Takže jsem se rozhodl, že to před ní zatajím.“

Navzdory tomu, co řekl, Matthew Veroniku pouze zkoušel, aby viděl, zda dodrží slovo a podstoupí potrat poté, co zjistí, že je těhotná. Nicméně se nakonec mýlil.

„Ale jistě bude mít ranní nevolnosti. Nakonec to pozná.“

„Proto to bude zkušební doba.“ Zatímco Matthew mluvil, zastavil se a otočil se k Thomasovi. „Informuj klub, ať jí dovolí končit v práci ve dvanáct.“

„Ale ona každý den pracuje na částečný úvazek rozvážením jídla. Nebude v tom pokračovat, když skončí dřív?“ připomněl Thomas z obavy. Koneckonců Veronika jevila známky potratu.

Matthew se nepatrně ušklíbl. „Pak to půjde jen podle plánu, ne?“ Jelikož mu babička výslovně zakázala na ni sáhnout, náhodný potrat způsobený jí samotnou by se ho ani v nejmenším nedotkl.

...

Zhruba o půl hodiny později se Veronika probudila. Ještě ospalá se podívala na visící vak s kapačkou a zeptala se sestry vedle sebe: „Je po operaci?“

„Operace skončila, ale budete se muset týden vracet pro léky proti zánětu. Po měsíci musíte přijít na další kontrolu.“ Vysvětlila sestra s vážným výrazem, než ji přísně poučila: „Prodělala jste potrat, tak nezapomeňte tři dny ležet a dva týdny nedělat žádnou těžkou práci. Kouření a konzumace alkoholu jsou přísně zakázány, jinak dostanete horečku omladnic, což vás může připravit o schopnost otěhotnět do konce života.“

Popravdě řečeno, „léky proti zánětu“ byly jen záminkou, aby pravidelně navštěvovala nemocnici a brala léky na udržení těhotenství.

„Je to tak vážné, co. Tak dobře. Budu opatrná.“ Veronika přikývla. Kdyby v tak mladém věku zůstala neplodná, jistě by ji v budoucnu žádný muž nechtěl. Poté, co se uklidnila, položila si ruku na břicho a srdce jí zaplavil zármutek. Bylo to její první dítě a bylo pryč, jen tak.

Když jí dokapala infuze, Veronika vstala, aby si protáhla končetiny, a byla překvapená, jak uvolněné má tělo. Bylo to, jako by operaci vůbec nepodstoupila.

„Sestřičko, proč po té operaci vůbec nic necítím?“

Když to sestra uslyšela, záměrně se vyhnula očnímu kontaktu a odpověděla s křečovitým úsměvem. „Chirurgické potraty jsou malé zákroky. Ačkoli necítíte žádnou bolest ani svědění, měla byste přesto dostatečně odpočívat.“ Když skončila, podala Veronice sáček s léky. „To je vše, co musíte brát. Instrukce jsou napsané na obalu.“

„Dobře. Děkuji.“

Po návratu do svého pronajatého bytu požádala v klubu o třídenní dovolenou, kterou jí manažer ochotně schválil, a ona se neubránila vděčnosti. „To bylo snadné. Jaký milý manažer.“

Tehdy požádala o třídenní dovolenou, aby mohla zůstat v rezidenci Kingových, a bylo to snadno schváleno. Nyní požádala o další tři dny volna a manažer jí to rychle a bez otázek povolil.

Během tří dnů odpočinku doma posílala každý den jídlo své pěstounce do nemocnice. Dokonce ji brala ven na procházku, aby ucítila sluneční paprsky, a masírovala svého pěstouna v bezvědomí. Kromě toho navštěvovala nemocnici, aby si vzala své „léky proti zánětu“. Zbytek času trávila odpočinkem doma a neodvážila se ani rozvážet jídlo.

A tak v těchto dnech doma nedělala nic jiného, než že projížděla telefon. V tu chvíli jí přišlo upozornění ze zpravodajské aplikace s titulkem ‚V přístavu v Bloomsteadu nalezeno strašlivé tělo hledaného zločince‘. Přečetla si titulek a zvědavě na něj klikla. Na přiložené fotografii v článku byla zenzurovaná mrtvola a vedle ní zločincova předchozí policejní fotografie.

„Ten muž... Vypadá tak povědomě,“ zamumlala. Najednou vytřeštila oči a okamžitě hledala fotky, které jí před pár dny poslal soukromý detektiv. Pak porovnala fotku, kterou obdržela, s fotkou ve zprávách. Ohromená tím zjištěním vyskočila ze židle. „Je to opravdu on!“

Mrtvý muž ze zpráv byl řidič, který naboural do auta jejích pěstounů, přesně ten muž, který byl zachráněn přímo z rukou soukromého detektiva!