K ničímu překvapení to udělám.

Plížím se blíž k osobě, která očividně prožívá značnou bolest. Jediná tlumená žárovka blikající nad dveřmi asi pět stop od toho chlapa mi dává jen tolik světla, abych začala rozeznávat některé jeho rysy.

Protože je to rozhodně *on*. I když je zhroucený a svírá si bok, poznám, že je vysoký a svalnatý. Hlavu má svěšenou dopředu, ale má inkoustově černé vlasy dost dlouhé na to, aby mu z tohoto úhlu zakrývaly oči, takže mu nevidím do tváře.

Je oblečený elegantně – tmavé boty, tmavé společenské kalhoty, tmavá košile. Kvůli nedostatku světla si nemůžu být jistá, jestli je to všechno černé, nebo možná půlnoční modř. *Proč na tom záleží, Harley? Nejsme tu jako porota v Project Runway.*

„Jste v pořádku?“ zeptám se váhavě, když přistoupím blíž. *Samozřejmě, že není v pořádku. Copak ti ty bolestné steny nestačí?*

Udělám ještě pár kroků blíž a zastavím se u jeho nohou, které má natažené před sebou. Mé oči si na omezené světlo zvykly natolik, abych viděla, že má košili mokrou pod paží pevně sevřenou přes břicho. Je to krev? *Nekroutil by se bolestí, kdyby to byla voda, Harley.*

Zvedne hlavu mým obecným směrem, ale oči má stále zavřené a zavrčí. Pokud je to krev, pravděpodobně ztrácí vědomí. A soudě podle velké kaluže, která se pod ním šíří po zemi, se z téhle uličky bez pomoci nedostane.

Zběsile se rozhlížím, ale uvědomuji si, že ulice je příliš tichá na to, abych někoho zavolala na pomoc. Ošetřovatelka ve mně mi taky nedovolí nechat toho chlapa napospas osudu, aby s největší pravděpodobností zemřel v téhle temné a osamělé uličce. To si nikdo nezaslouží.

„Dobře, kámo, budu potřebovat tvoji pomoc,“ řeknu, aniž by mě zajímalo, že pravděpodobně není dostatečně při smyslech, aby pochopil jediné slovo, které říkám. „Pomůžu ti vstát, abychom mohli dojít k mému domu o pár metrů dál v ulici.“ Doufám, že vysvětlení toho, co mám v plánu, ho odradí od přehnané reakce, až nabude vědomí a zjistí, že je v náručí cizí ženy.

Má výška a velikost mají své výhody – třeba podepřít takový kolos chlapa přes rameno, abychom mohli jít bok po boku. Ale tolik alkoholu v mém systému ty výhody vyvažuje a já mám co dělat, abych udržela jeho váhu a každých pár stop neklopýtla.

„No tak, ty velkej balvane. Přestaň být bábovka a nes trochu té své váhy sám.“ *Ano, vím, že není hezké být zlá na zraněného muže. Ale zkuste sami nést něco, co odhaduji na 115 kilo čistých svalů, a pak si se mnou přijďte promluvit.*

Něco v mém tónu mu asi napovědělo mou frustraci, protože najednou dostane příliv energie a část jeho váhy se zvedne. *Hodnej kluk!*

Cesta domů je pomalá, ale nakonec tam dorazíme bez příliš mnoha sprostých slov z mé strany. Po překonání chodníčku k mým vchodovým dveřím dojdu ke skličujícímu zjištění. Musím ten jeho obrovský zadek vytáhnout do tří schodů, nějak ho opřít o zárubeň, abych mohla vylovit klíče v kabelce, odemknout vchodové dveře a pak ho dostat dovnitř. To všechno tak, abych mu způsobila co nejméně bolesti. *To bude zajímavé.*

Chodníček je celkem v pohodě; i schody spolupracují s mou misí. Ale když se dostaneme nahoru, není tam žádné místo u zdi ani sloup, o který by se mohl opřít. *Takže to budou vchodové dveře.*

Zakloním ho a zadní část jeho hlavy žuchne o dveře. *Ups.* Jednou rukou ho držím na hrudi, abych se ho pokusila udržet stabilního, a druhou se nořím do své kabelky přes rameno a lovím v ní jako máma, co hledá ztracenou botu svého dítěte na dně bazénku s kuličkami.

S lehkým vítězným zavrtěním zadku je vytáhnu na druhý pokus a zasunu do zámku. Ale zdravý rozum mě opustí a já otočím klíčem dřív, než si dám jeho paži zpátky přes ramena.

Jeho váha na dveřích způsobí, že se rozletí dozadu a on jde s nimi. Jeho ruka instinktivně vystřelí a chytí se mé, pravděpodobně aby se stabilizoval. Ale kvůli mé nestabilitě a jeho velikosti jdeme k zemi jako domeček z karet v tornádu.

Dopadne tvrdě na záda a já na něj, s rukama zapřenýma o jeho hruď. *Jeho velmi mužnou, velmi vyrýsovanou hruď. Mňam.*

*Soustřeď se, Harley!*

Když vzhlédnu k jeho tváři, abych zjistila, jestli si všiml, že ho očumuju, můj mozek se zasekne. Až doteď jsem se mu kvůli tmě a soustředění na to, abychom se dostali domů, aniž bychom políbili chodník, na obličej pořádně nepodívala.

Ale teď, když světlo v chodbě, které jsem nechala rozsvícené, osvětluje jeho tvář, nemám jinou mozkovou funkci než na něj zírat, protože je *nádherný*.

Silná čelist s rovným nosem a vysokými lícními kostmi, které by mu záviděl i model z obálky časopisu, doplňuje jeho plné, líbáníhodné rty. Jeho pleť je trochu popelavá, ale mám pocit, že když je zdravý, má kůži sytě olivově hnědou. Jako by se právě vrátil z plavby jachtou po Středomoří, kde se celý den opaloval na palubě, popíjel Mai Tai a ovívaly ho nádherné modelky z Victoria’s Secret. *Poznámka pro sebe: zjistit cenu výletních plaveb.*

Oči má zavřené, takže nevidím, jakou mají barvu, ale kdyby tohle byla jedna z mých erotických knížek, představovala bych si elektricky modrou nebo smaragdově zelenou – něco, co by vyvážilo tu hlubokou čerň jeho hedvábných vlasů.

Zatřesu hlavou, abych se vrátila do reality, a zvednu se do stoje. Dám si ruce v bok a zkoumám okolí, abych se rozhodla pro další krok. Vytáhnout jeho velké tělo nahoru po schodech nepřipadá v úvahu. S mým štěstím budeme dva schody od vrcholu, než zakopneme a spadneme zpátky dolů.

Kuchyň v zadní části domu je příliš daleko, takže mi zbývá třímístná pohovka v obýváku napravo. *Takže to bude gauč.*

Nohou odstrčím jeho nohy od vchodových dveří, zavřu je a zamknu. Kdokoliv může jít kolem a já netoužím po tom, aby mě někdo viděl s mužem v bezvědomí ležícím v mé předsíni, s košilí nasáklou krví. *Nebyla jsem stvořena k tomu, abych byla něčí děvkou ve vězení.*

Chytím ho za zápěstí a táhnu ho pozadu směrem ke gauči, děkujíc si, že jsem před pár lety nechala položit plovoucí podlahu. Tahat bezvládné tělo po koberci by bylo fakt nepohodlné. *A mít doma krvácejícího cizince není, Harley?*

Než ho překulím na gauč, běžím do skříně s prádlem pro ručníky, které pod něj dám. *Můj kožený gauč nebude znečištěný krví, děkuji pěkně.*

Než ho konečně dostanu na gauč, dýchám hlasitě jako účastník běhu s býky v Pamploně. *Další poznámka pro sebe: zjistit lekce kardia v místní posilovně.*

Projdu obývákem do kuchyně, abych se napila vody a popadla dech, a cestou zpátky ke svému pacientovi v obýváku vezmu lékárničku z horní části lednice.

Věrná své vrozené roztržitosti v kombinaci s alkoholem v krvi jsem úplně zapomněla, že nejsem zrovna největší fanynkou krve. Uvědomím si to, když mu pomalu začnu zvedat košili, abych zhodnotila škody, a najednou se mi udělá závrať a nevolno.

*Jak se sakra do těchhle situací pořád dostávám?*