Ještě než otevřu oči, něco působí jinak – na mně i na prostoru, ve kterém se nacházím – z různých důvodů.

Ležím na gauči, což je něco, co *nikdy* nedělám. Od toho je moje na zakázku vyrobená postel velikosti Alaskan King s černým hedvábným povlečením.

Vzduchem prostupuje opojná vůně. A ne ten jedinečný pach krve, který dokážu detekovat na míle daleko. Volá mě, zároveň uklidňuje mou duši *(kdybych nějakou měl)* a zapaluje můj nervový systém.

Otevřu oči a zírám na strop, který je výrazně odlišný od toho v mém střešním apartmá. Tenhle má na několika místech hnědé skvrny od vody a pár prasklin v rohu. *Bohyně, doufám, že na mě ta střecha nespadne.*

Jsem bez košile a dolní polovinu těla mám přikrytou šedou dekou. Když si ji přitáhnu blíž k nosu, ta božská vůně zintenzivní a já instinktivně vdechnu plné plíce.

Otočím hlavu doleva a uvidím víc z místnosti. Jsem v malém obývacím pokoji se skromným zařízením. V rohu je arkýřové okno s vestavěnou polstrovanou lavicí. Je pokrytá více polštáři, než by mělo být legálně povoleno.

Mé oči padnou na spící ženu v křesle naproti mně. Lehce chrápe a z koutku otevřených úst jí kape slina. Nemůžu se rozhodnout, jestli je to roztomilé, nebo odsouzeníhodné. *Co to sakra? Odkdy je pro mě cokoliv roztomilé?*

Na klíně jí leží otevřená kniha, ale z tohoto úhlu nepřečtu název. Doufejme, že je to něco vzdělávacího, jako autobiografie jednoho z velkých mozků této země. Napravo za ní je obrovská knihovna nacpaná knihami, které byly čteny mnohokrát, pokud jsou popraskané hřbety nějakým ukazatelem.

Spustím nohy na podlahu, posadím se a prohlížím si zbytek místnosti. Chodba je pravděpodobně skrz dveře napravo ode mě, kde je vidět spodní část schodiště. Malou kuchyň lze zahlédnout klenutým průchodem, který je vlevo za mnou. Slušně velká televize je připevněná na zdi po mé levici, vedle arkýřového okna.

Šípková Růženka je oblečená v červeném flanelovém pyžamu, které obepíná její plné, svůdné křivky. Horní knoflík její košile vyskočil z dírky a její hluboký výstřih žadoní o mou pozornost. *Co bych nedal za to, abych uvolnil i ten další knoflík – byla by pak pro mě úplně odhalená. Přestaň, ty jeskynní muži.*

Podívám se dolů a všimnu si voděodolné náplasti na levé straně břicha a události minulé noci se mi vrátí jako prudká povodeň.

Vzpomínám si na večeři v restauraci s několika mými špičkovými výzkumníky. Dal jsem svému řidiči večer volno, protože měl výročí, a plánoval jsem si objednat Uber, až večer skončí. Takže když jsme vyšli z restaurace, rozloučil jsem se s ostatními a otevřel aplikaci pro spolujízdu na telefonu. Ale náhlý pohyb upoutal mé oko a má pozornost vystřelila tím směrem.

Můj vylepšený zrak mi umožnil zahlédnout výrazné luminiscenčně červené tetování netopýra za uchem té osoby. *Tak kurevsky klišé.*

Bez zaváhání jsem začal toho tmavě oblečeného muže sledovat. Ale udržet krok bylo obtížné, protože jsem nemohl využít svou schopnost pohybovat se extrémně rychle v ulicích ucpaných smrtelníky.

Nedávalo smysl, aby se jeden z Andrasových mužů plížil v téhle části města. Ale byl jsem odhodlaný ho chytit, vymlátit z něj odpověď a pak se jeho ubohé prdele zbavit.

Sledoval jsem ho několik bloků a klouzal ze stínu do stínu. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí, když se nakonec vplížil do temné uličky, čímž zpečetil svůj osud, protože živého bych ho odtamtud nepustil.

Když jsem se kradl tím úzkým prostorem, mé oči kmitaly po každém dostupném zákoutí a škvíře a hledaly Andrasova poskoka. Asi v polovině cesty seskočila z popelnice černá kočka, což způsobilo dostatečně velké rozptýlení, aby se moje kořist mohla vymrštit z požárního schodiště nahoře, ladně dopadnout na nohy a odříznout mi únikovou cestu na ulici.

Než jsem stihl vyslovit jediné slovo, vykročil ke mně a vraz dýku do mého boku, zatímco mi šeptal do ucha: „Andras posílá pozdravy.“

Obvykle by mu mé tesáky vyrvaly hrdlo dřív, než by stihl tu větu dokončit. Ale mé tělo, z nějakého nevysvětlitelného důvodu, odmítlo udělat to, co po něm mozek žádal. Mým tělem se šířil chlad, vycházející z místa, kde byla dýka stále zaražená, a účinně mě paralyzoval. Dokonce ani můj hlas nechtěl vyjít z hrdla.

Když muž ustoupil a cestou vytáhl dýku, výrazná sladká vůně visící ve vzduchu byla mou první nápovědou a zbytky černé tekutiny na čepeli druhou. Ten zmrd mě otrávil rulíkem.

Za normálních okolností je jed z rulíku pro upíra smrtelný. Ale v mém případě, protože jsem Král upírů, mě to jen paralyzovalo a zpomalilo mé hojivé schopnosti. Takže jsem se nemohl bránit ani ho zabít na místě, i kdybych se snažil.

Zmizel do noci s vítězným úsměvem, zatímco já jsem se svezl po špinavé zdi a s každou vteřinou ztrácel kontrolu nad svým tělem. V koutku duše jsem doufal, že na mě nenarazí žádný jiný grázl, protože by dokázal ukončit můj život bez velkého úsilí.

A to mě štvalo nejvíc – neschopnost se bránit. Být odsouzen zemřít rukou prosťáčka a ne v zápalu slavné bitvy, jak prorokovaly historické knihy.

Nakonec to mé tělo vzdalo snahu zůstat při smyslech a vzhůru, bolest a otupělost byly příliš silné na to, aby se mé vyčerpané tělo samo uzdravilo, což způsobilo, že jsem omdlel.

Ta smrtelná žena na mě musela narazit a rozhodla se mě zachránit.

Když částečně odloupnu náplast z kůže, všimnu si, že se rána úplně zahojila a zůstala jen slabá bílá jizva jako důkaz, že tam před pouhými hodinami byla zející rána.

Připadá mi to divné, protože jsem byl rulíkem otráven už dříve a trvá to nejméně 24 hodin, než opustí můj systém, a pak dalších pár hodin, než se mé rány zahojí. *Měla ta žena po ruce nějaký protijed?*

Než stihnu rozjímat nad všemi různými scénáři a důvody mého rychlého zotavení, má hostitelka se začne hýbat. Okamžitě si zkřížím ruce na hrudi, nasadím svou zamračenou masku a čekám, až se probudí a začne po mně chtít peníze, protože mi zachránila život.

Protože to je to, co jsem si zvykl očekávat od lidstva. Žádný dobrý skutek se nedělá jen proto, že má člověk v sobě slušnost a laskavost. Ne. Za každý čin očekávají platbu nebo protislužbu.

Když se její hlava zvedne a její nefritové oči se setkají s mými, každým vláknem mé bytosti rezonuje jen jedno jediné slovo.

*Moje!*