„Dobré ráno; jsem ráda, že je ti lépe,“ připluje ke mně její melodický hlas. Nikdy jsem neslyšel nic tak nádherného. Už jen ten zvuk mě nutí se na ni usmát. *Já se kurva neusmívám. Nikdy.*

Ohromen tím, že má osudová družka je pouhá smrtelnice a já na ni reaguji tak prudce a niterně, uchýlím se k strohosti hraničící s hrubostí: „Kdo sakra jsi?“

Její reakce je rychlá a instinktivní. Narovná se, vypn