Cinkání křišťálu a šustění lněných ubrousků sotva registruji přes statickou elektřinu pod kůží. Sedím u toho elegantního, tlumeně osvětleného stolu jako dílek skládačky nacpaný násilím do špatné krabice a snažím se vzpomenout si, jak dýchat, jako bych sem patřila. Šaty mě objímají jako tajemství, podpatky bolí jako zrada a vedle mě sedí muž, který mě ještě před chvílí držel, jako bych byla jediným