Ayla

*„Dojez své jídlo, zlatíčko, nebo budeš ty a tvá sestra trávit volný čas pletím nádvoří místo toho, abyste se plížily z pozemků bez ochranky a myslely si, že vás nikdy nechytí.“ Máma konstatuje věcně, její pokus přimět nás sníst víc selhává, když nám dochází, že nás chytili. „Mami, nepokoušely jsme se jim utéct, jen nám prostě nestačili,“ oponuji s nadějí, že jí ten hněv rozmluvím. „Vy dvě jste se vyplížily z pozemků tak, že jste se schovaly na střeše. Doslova jste běžely přes domy, přes střechy, Aylo, jak vám asi měli stačit, co? Když vás ani neviděli odcházet?“ ptá se matka. Ach jo, je naštvaná. Podívám se na svou sestru Adu, která je o dva roky mladší než já. Ve dvanácti a čtrnácti dokážeme nadělat slušnou dávku problémů. „Nezapomeň na ploty. Ty jsme taky přelezly,“ pípne a zpečetí náš osud. „Ano, jak bych mohla zapomenout. Zlézání plotů, ohrožování sebe sama útěkem, natož útěkem bez vaší ochranky.“*

Sním. Nebo spíš znovu prožívám vzpomínku z dětství. Nepamatuji si, kdy jsem měla naposledy dobrý sen. Vždycky jsou plné týrání a mučení, které snáším, nebo slov mužů, kteří mě pronásledují. Oči mám těžké a jsem tak unavená. Začínám se propadat zpět do bezvědomí, když mě zasáhne ta uklidňující vůně. Ta lesní půda. Ta konejšivá borovice. Je tady. Ten muž, který mě utěšoval, než všechno zčernalo.

„Je mimo už čtyři dny, Ericu, můžeme udělat něco víc, abychom urychlili její léčení?“

„Mám ji na výživě a přibrala pár kilo. Její krevní testy ukázaly extrémně vysoké množství oměje. S tím množstvím, co měla v těle, by měla být mrtvá. Nemluvě o tom, že jí selhávaly ledviny. Její životní funkce jsou teď stabilní a kognitivně vykazuje známky reakce na podněty. Myslím, že oměj používali k tomu, aby udrželi její vlčici potlačenou. Nemyslím si, že ji její vlčice opustila. Skeny jejího mozku tu teorii podporují. Nicméně nevím, jestli se někdy předtím proměnila nebo jak dlouho potrvá dostat všechen ten jed z jejího systému, ale myslím, že až bude venku, možná jí budeme moci pomoct dosáhnout na její vlčici, Thane.“

Slyším rozhovor probíhající kolem mě, ale nemůžu otevřít oči. Aramana neodešla. Neopustila mě! Věděla jsem podle té hořké chuti těch sraček, co mi dávali k jídlu, že mě drogují. Jen jsem nevěděla čím. Chci otevřít oči. Chci klást otázky, ale tak moc se bojím. Jsou to muži. Tohle je alfa. Může vonět úžasně a uklidňujícím způsobem, ale to neznamená, že není nebezpečný. Ale proč by mě zachraňoval a staral se o mě, kdyby byl nebezpečný? Jsem tak zmatená a nejsem si jistá, co bych měla dělat, ale vím, že nemůžu udělat žádné rozhodnutí, aniž bych se nejdřív probudila. Oči mě bolí a jsou těžké, ale cítím, jak jimi koulím pod víčky. Je to těžké, ale je to pokrok.

„Její tep se zvyšuje a vidím, jak se jí hýbou oči, myslím, že nás slyší, Thane.“

„Malá vlčice? Slyšíš nás tam uvnitř? Můžeš pro nás otevřít oči? Jsem si jistý, že máš spoustu otázek, stejně jako my, ale nejdřív potřebujeme, aby ses probudila. Jsi na klinice tady v mé smečce. Eric, náš léčitel, se o tebe staral, ale je čas, aby ses nám probudila.“

Pomaloučku se snažím zvednout víčka. Podařilo se mi je dostat do poloviny, ale všechno je rozmazané. „To je ono. Pokračuj, mrkej na nás dál. Zvládáš to. Hodná holka.“ Ta slova chvály jasně vidím přicházet od toho nejnádhernějšího měniče, jakého jsem kdy v životě viděla. Sklání se nad mou postelí, má drobná ruka spočívá v jeho obrovské, mozolnaté dlani. Má krátké černé vlasy, které jsou nahoře delší a rozcuchané, pleť olivového tónu, krátce zastřižené vousy z několika dní bez holení, silnou čelist, rovný nos, dlouhé řasy, vysoké lícní kosti a ty nejpronikavější zelené oči, díky kterým mám pocit, že mi vidí až do duše. Připomínají mi les, kterým voní. Pomalu se usměje, když mám oči úplně otevřené, a k jeho chlapeckému úsměvu se přidají dolíčky. Mělo by být nezákonné, jak nádherný tenhle alfa je.

„Ahoj, Malá vlčice. Jsem Thane Knight z Půlnoční smečky z La Platy a tohle tady je Eric, jeden z našich léčitelů.“ Pomalu otočím hlavu doleva a vidím muže stojícího vedle mé postele. Má krásné modré oči a rozcuchané blonďaté vlasy a svaly úplně všude. I on je nádherný. To jsou v téhle smečce všichni krásní?

„Pěkně jsi nás vyděsila, když jsi sem přišla. Tvé testy byly hrozné; jsi plná jedu a vážně dehydratovaná a podvyživená. Jsem rád, že jsi vzhůru. Byla jsi mimo čtyři dny,“ konstatuje Eric.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se Thane a já okamžitě znervózním, mysl mi závodí milion mil za hodinu s myšlenkami. Mám jim to říct? Nemůžu jim věřit; neznám je. Záleží vůbec na tom, jestli to vědí? Pokud začnu znovu mluvit, ublíží mi jen proto, aby mě slyšeli? Pokud ne, ublíží mi, protože nebudu?

„To je v pořádku, Malá vlčice, nemusíš nám to říkat hned teď, ale usnadnilo by nám to věci,“ povzbuzuje mě Thane, ale já na něj prázdně zírám. Prostě se k tomu nemůžu přimět. „Umíš mluvit?“ Pomalu zavrtím hlavou „ne“. Není to vyložená lež, ale částečná pravda.

„Umíš psát?“ Zírám na něj do jeho hlubokých zelených očí. Mají v sobě skvrnky tmavě hnědé. Barva, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Mám chvilku odvahy. Jen střípek, ale je tam a já se rozhodnu do toho jít. Pomalu se posadím a zatlačím se dozadu do postele, přitáhnu kolena k sobě a obejmu se pro útěchu. Ztráta jeho doteku, když pohnu rukou, ve mně vyvolává rozporuplné pocity, což je samo o sobě matoucí. Pomalu kývnu hlavou „ano“.

„Hned jsem zpátky,“ prohlásí Eric a rychle opustí místnost, nechávaje mě o samotě s alfou. Podívám se zpátky na něj a on na mě zírá. Na tváři má neutrální, mírně zvídavý výraz. Skoro jako by se snažil poskládat informace dohromady nebo vyřešit hádanku. Tiše mě studuje; já dělám totéž jemu.

Eric se vrací k mé posteli s blokem papíru a tužkou. Když mi to podává, vytřeštím oči v šoku. Tohle se skutečně děje. Thane zjevně vycítí mé obavy, protože se přisune blíž a položí mi ruku na koleno, když pomalu natahuji nohy, připravujíc se odpovědět na jejich otázky a mentálně se k tomu přemlouvám. Je to lehký dotek, ale utěšuje.

„Dej si na čas, vím, že sis prošla mnohým a bojíš se, ale opravdu ti chceme pomoct a také potřebujeme, abys ty pomohla nám.“ Jeho prohlášení mě mírně mate. Jakou pomoc by ode mě mohli chtít? Zhluboka se nadechnu, popadnu tužku a napíšu: „Jmenuji se Ayla Frost.“

„Ayla,“ zašeptá tiše, jako by to byla úleva slyšet. Usměje se na mě těmi svými dolíčky a já cítím, jak se červenám. Není způsob, jak bych to mohla skrýt, čehož si všiml, protože se usměje víc. „Aylo, chci ti položit pár těžkých otázek, jen pár pro teď, pokud si myslíš, že na to máš. Můžeme kdykoli přestat. Neexistují žádné správné nebo špatné odpovědi a nebudu se nijak zlobit, pokud přestaneš odpovídat. Je to jasné?“ Kývnu hlavou ‚ano‘ a s tím Eric vystoupí z místnosti.

„Aylo, před kolika měsíci tě unesli?“ Podívám se dolů na svůj papír a napíšu: „Jaký je rok?“

„Rok? Je stále 2024.“ Přitáhnu si papír zpět k sobě a v duchu počítám. 10 let. Je to 10 let, co mě vzali. To znamená, že je mi 24 let. Nedokážu to vysvětlit, ale to zjištění mě rozesměje. Rychle napíšu svou odpověď a ukážu mu ji. On se však neusmívá. Vypadá šokovaně. Ústa má mírně otevřená, přísahala bych, že obočí mu vyletělo až k vlasům. „Byla jsi unesena před 10 lety? 10 LETY?“ Usměju se na něj a rychle napíšu: „Jsem šťastná, že to vím. Přemýšlela jsem, kolik mi ve skutečnosti je. Teď to vím. Je mi 24.“

Zavře pusu a zírá na mě. Oči mu těkají sem a tam po mé tváři. Rychle se podívá dolů na podlahu, ruce na stehnech zaťaté v pěst a v hrudi mu začíná nízké vrčení. Vzhlédne ke mně a oči mu začnou slabě blýskat zlatě, pak zpět na zelenou. Jeho vlk se musí z nějakého důvodu bouřit a já začínám panikařit. Přitáhnu nohy zpátky k sobě a posunu se v posteli tak daleko dozadu, jak jen můžu. Vzhlédne ke mně a jeho výraz je směsicí vzteku a smutku. „To je v pořádku, Malá vlčice. Neděláš nic špatného, ani bys nemohla. Jen mám problém vstřebat to, že jsi v tom žaláři byla tak dlouho. Můj vlk momentálně není šťastný. Myslím, že potřebuji na chvíli odejít a nechat tě odpočívat. Vím, že je to pro tebe hodně a vedla sis tak dobře. Pošlu sem zpátky Erica, aby si s tebou promluvil. Možná do tebe dnes dostane nějaké skutečné jídlo, ale měla bys odpočívat. Vrátím se později, abychom v tomhle rozhovoru pokračovali, slibuji. Dobře?“

Rychle kývnu ‚ano‘ a on na to naváže slovy „Hodná holka“ a zamíří ven z mého pokoje. Rozhněvala jsem ho? Vím, že řekl, že ne, ale tomu nemůžu věřit. Možná jsem mu neměla nic říkat. Co když si myslí, že jsem příliš poškozená na to, abych tu zůstala? Příliš mnoho práce. Možná bych měla začít přemýšlet o tom, jak se odsud dostanu. Přitáhnu si přikrývku přes rameno a zírám do rohu. Slyším myšlenky, jako by na mě křičely:

„Jsi poškozené zboží.“ „Nechtějí ti pomoct; chtějí, abys zmizela.“ Zavřu oči a vydám roztřesený dech. Možná se odsud musím dostat.