Rhea vběhla na pohotovost dětské nemocnice, celá zadýchaná. „Co se stalo?“

„Adrian měl silnou alergickou reakci,“ řekl Carter hlasem staženým úzkostí.

Rhee se sevřelo srdce. „Alergickou? Vždyť jsem sepsala všechno, co nesmí jíst. Copak jsi to neviděl?“

Lauren se rychle začala omlouvat. „Je to moje vina. Nedochází mi, že by mu mango mohlo ublížit. Je mi to tak líto…“

„Lauren to myslela dobře,“ skočil jí do řeči Carter. „Kromě toho se ten seznam, co jsi nám dala, ztratil. Možná jsi to nenapsala jasně.“

„Že jsem to nenapsala jasně?“ Rhea zuřila. Znala nazpaměť každou potravinu, kterou děti nesměly.

Než jim předala seznam preventivních opatření, dokonce ho dvakrát zkontrolovala, aby se ujistila, že nic nechybí. Jak by to proboha mohlo nebýt jasné?

A teď tvrdil, že se ztratil?

Carter z ní náhle ucítil alkohol. „Ty jsi pila? Adrian je v nemocnici a ty jsi měla náladu na skleničku?“

Rhu pálilo na hrudi vztekem. „To vy jste je vzali ven. Jak tohle můžeš—"

„Rheo!“ Carterův pohled byl pronikavý, když na ni vyštěkl: „Měla by ses teď starat o Adriana. Ne tady stát a snažit se svalovat vinu na jiné. Macecha zůstane vždycky jen macechou.“

Srdce se jí propadlo. Cítila, jako by se v ní něco roztrhlo vedví.

Nemohla uvěřit, že ta slova vyšla z Carterových úst.

Rhea věděla, že s dětmi nebyla dokonalá, ale dělala vše, co bylo v jejích silách.

A teď, jen aby ušetřil city Lauren, se Carter obrátil proti ní a zaútočil, jako by ona byla tou, kdo způsobil Adrianovu alergickou reakci.

Takže tím pro něj byla? Neschopnou macechou?

Frustrace a bolest ji tížily na hrudi tak silně, že je nemohla ze sebe dostat.

Právě v tu chvíli zavolala z chodby sestra: „Rodina Adriana Jamisona?“

Všichni tři vešli společně do ordinace.

Ošetřující lékařka, žena po padesátce jménem Emily Mitchellová, se zeptala: „Kdo jsou rodiče dítěte?“

„My.“ Lauren okamžitě vykročila vpřed a táhla Cartera s sebou. Její výraz byl plný naléhavé mateřské starosti.

Rhea stála za nimi, příliš ustaraná, než aby věnovala pozornost čemukoli jinému. Chtěla jen vědět, jak na tom Adrian je.

Emily řekla ostře: „Adrianovi je šest let. Copak nevíte, co smí a nesmí jíst? Neberte alergie na lehkou váhu. Některé mohou být smrtelné. Naštěstí toho dnes nesnědl moc, jinak by bylo pozdě, než byste sem dorazili.“

Lauren přijala kritiku s pokorou a omluvila se: „Byla to moje chyba.“

Emily měla s nedbalými rodiči jen pramálo trpělivosti. Pokračovala v kázání: „Vy, jako jeho matka, byste to měla vědět lépe.“

Lauren vypadala zraněně i úzkostlivě zároveň. „J-já jsem u toho nebyla, když byli mladší. O jejich alergiích jsem nevěděla. Kromě toho mívají alergické reakce často. Je to prostředím, ve kterém vyrůstají?“

Znělo to, jako by obviňovala Rheu, že děti nevychovává správně.

Emily vysvětlila: „Existuje mnoho alergenů, které mohou děti ovlivnit, a mnoho faktorů, jako je prostředí, genetika a tak dále. Ale jedním z nejdůležitějších je strava matky během těhotenství.“

Lauren uhnula pohledem a vypadala provinile.

Tehdy, během těhotenství, si její rodina procházela značnými otřesy, což ji přivedlo do špatného psychického stavu. Na stravu téměř nedbala. Dokonce pila alkohol.

Díky svým dlouholetým zkušenostem Emily vycítila, že v tom příběhu je něco víc. Proto se zeptala na rovinu: „Jste rozvedení? Kdo se o děti stará?“

Carter se náhle podíval na Rheu.

Vykročila vpřed a řekla: „Dobrý den, paní doktorko. Já jsem… nevlastní matka dětí.“

Emily pohlédla na Rheu a pak se zarazila. „Vy jste o jejich alergiích nevěděla?“

Rhea zatnula pěsti a odmítala už dál brát vinu na sebe. „Věděla. Jejich matka je vzala ven a já jsem zanechala seznam varování, ale ztratili ho.“

Carter se zamračil. Zdálo se, že nechce, aby Rhea obviňovala Lauren.

Ale Rhea nemyslela na jeho pocity. Rychle se zeptala: „Bude Adrian v pořádku? Zvrací ještě? Má horečku?“

Z jejích otázek Emily poznala, jak moc jí na dětech záleží.

Naproti tomu Lauren neprojevila přílišný zájem. Ani se nezeptala, jak se Adrianovi daří.

Emily si vzala Rheu stranou a podrobně jí vysvětlila, na co si dát pozor. Nakonec řekla: „Potřebuje kapačku a trochu pozorování. Pokud vše půjde dobře, měl by být brzy schopen jít domů.“

Rhea si konečně úlevou vydechla.

Emily neušetřila Cartera ani Lauren. „Pokud se o své děti nedokážete postarat, nepředstírejte, že to zvládnete. Opravdu si myslíte, že výchova dítěte je snadná práce?“

Laurenina tvář zrudla. Do očí jí vhrkly slzy, otočila se a vyšla ven.

Cestou na pokoj ji přemohl pocit viny. „Cartere, jako matka jsem opravdu selhala. Kvůli mé nepozornosti Adrian dopadl takhle.“

Carter ji utěšoval slovy: „Není to tvoje vina. O alergiích jsi nevěděla. Doktorka říkala, že bude v pořádku.“

Všichni tři vstoupili na pokoj společně.

Rhea chtěla Adriana zkontrolovat, ale Lauren byla u lůžka rychleji. Ona a Carter stáli z každé strany a tiše Adriana střežili. Byl to tak poklidný výjev.

„Adriane, omlouvám se. Odteď budu opatrnější.“ Carter držel Adriana za ruku, v očích zřejmé obavy.

Adrian, nespokojený s tím, že je tu Lauren, našpulil pusu a Carterovi neodpověděl. Chtěl, aby s ním byla Rhea.

Když Rhea viděla, jak u něj stojí, vzala Arielle a odešla z pokoje.

Posadila se na lavičku v hale a Arielle ji objala kolem krku. „Mami, nebuď smutná. Když s tebou nebude táta, budu s tebou já.“

To způsobilo, že v Rhee smutek ještě víc nabobtnal. Přesto řekla: „Nejsem smutná.“

…

Uvnitř pokoje se Lauren dívala na Adriana s něhou. „Říká se, že synové jsou po matce. Podívej se na Adrianovy oči. Jsou přesně jako moje. A Arielle po mně úplně zdědila povahu. Když je pozoruji, je to jako vidět mladší verze sebe sama.“

Carter si nemohl pomoci a vzpomněl si na ohnivou, nebojácnou Lauren z jejich mladých let a pomyslel si, že Arielle je opravdu její kopií.

Přikývl a řekl: „Jo, jste si hodně podobné.“

Lauren sklopila zrak. „Je jen škoda, že všechny ty fotky z dětství jsou pryč.“

Její rodina zbankrotovala, takže museli dům ve spěchu prodat. Když Thayerovi odešli, vzali si jen nějaké doklady a oblečení, všechno ostatní tam nechali.

Carter si ty těžké časy dobře pamatoval. Uklidňoval ji: „To nevadí. Později můžeme pořídit nové.“

Laureniny oči se zalily slzami, když řekla: „Pamatuji si, jak ses pro mě snažil uvařit těstoviny s mořskými plody, když jsem byla těhotná. Byly opravdu dobré.“

Carter si na to taky vzpomněl. „Dala by sis teď trochu?“

„Ne. To všechno je minulost.“ Popotáhla, než se odvrátila. „Omluv mě. Musím na toaletu.“

Ale sotva ušla pár kroků, narazila do pelesti postele.

„Lauren!“ Carter ji rychle zachytil. „Co se děje?“

Rty jí zbledly. „Nic. Jen se cítím slabá. Hádám, že roky špatné výživy si konečně vybírají svou daň.“

Carter se zamračil a zeptal se: „Tak proč se přemáháš? Odvezu tě zpátky.“

„Ne. Nezapomeň, že máme domluvenou večeři s Peterem a ostatními. Už je pozdě. Nebylo by správné, kdybychom to zrušili. Měl bys jít. Já zůstanu a dohlédnu na děti.“

Carter chtěl večeři zrušit, ale Lauren pokračovala pevně: „Neopovažuj se to vynechat. Kdybys to udělal, mysleli by si, že je nechci vidět. Pozdravuj je ode mě. Až skončíš, mohl bys mi přinést mé toaletní potřeby?“

To bylo proveditelné.

Lauren se dřív smála a vycházela s jeho přáteli, ale teď…

Při té myšlence Carter souhlasil. „Dobře. Na chvíli tam zajedu.“

„Dobře.“

Když Carter opustil pokoj, řekl Rhee, která držela Arielle: „Dneska jsem se domluvil s Peterem a ostatními. Bude tam dost lidí, takže by se nehodilo, abych to jen tak zrušil. Brzy budu zpátky.“

Rhea věděla, že jí to jen oznamuje, a tak prostě přikývla. Jakmile byl pryč, vzala Arielle zpátky na pokoj.

Bez Cartera Adrian nabyl odvahy. Poručil Lauren, aby šla pryč. „Nepotřebuju, abys mě hlídala. Můžeš odejít. Moje máma se o mě postará.“

Laurenino srdce při jeho slovech pokleslo, ale zadržela slzy. „Adriane, mám o tebe strach, protože jsi nemocný.“

Adrian se chystal říct víc, ale přišla k němu Rhea. Řekla: „Adriane, spi.“

Adrian pevně sevřel rty do úzké linky a zavřel oči.

Poté už v pokoji nikdo nepromluvil. Arielle se držela blízko Rheiny paže, jejich pouto bylo zřejmé.

Mezitím Lauren neustále pokukovala po telefonu, který nepřestával vibrovat.

Arielle vzhlédla a řekla: „Klidně si vyřiď, co potřebuješ. Nemusíš tu s Adrianem zůstávat.“

Šestileté dítě ještě nechápalo složité pocity ohledně toho, kdo je a není jejich biologická matka. Věděli jen, že Rhea tu pro ně byla celou dobu.

A teď byl jejich šťastný život s matkou, kterou milují, v ohrožení. Proto se bránili náhlému objevení Lauren.

Lauren odpověděla jemně: „Nemám práci. To mi jen táta právě napsal. Požádala jsem ho, aby mi přinesl nějaké toaletní potřeby. Jen se na to ptá.“

Dokonce ukázala Arielle svůj telefon.

V tu chvíli Rhea ucítila bodnutí v hrudi.

Seděla na stejné straně jako Arielle. I když se snažila nedívat, periferním viděním zahlédla obrazovku.

Nechtěně zachytila záblesk Carterovy pozorné, pečující stránky. Ta však nebyla určena jí.

O minutu později Laureniny tváře mírně zrudly, když promluvila s náznakem rozpaků. „Promiň, Rheo. Carter je nemohl najít. Jsou to přece jen mé osobní věci. Dojdu si pro ně a hned budu zpátky. Prosím, dohlédni na děti, zatímco budu pryč.“