Emelie si těžce povzdechla, když přecházela ulici do lékárny pro nějaké masti.

Právě tam jí zavolala Williamova matka, Vanessa Roweová.

„Emelie, jak se máš poslední dobou? Proč jsi nás nepřišla navštívit domů?“

Emelie se usmála a odpověděla: „Teto, mám se dobře. V poslední době jsem měla v práci trochu honičku. Teď, když je to méně hektické, přijedu vás se strýčkem o víkendu navštívit.“

„Proč čekat na víkend, když máš volno teď? Přijď dnes večer s Williamem na večeři. Uvařím ti tvoje oblíbená jídla.“

„Jistě, dám panu Middletonovi vědět,“ řekla Emelie.

Vanessa ji žertem pokárala: „Přestaň s těmi oficialitami a neříkej mu pane Middletone. Po těch letech to zní tak neosobně. Před pár měsíci jsme dokonce probírali vaši svatbu s Williamem.“

Emelie málem zakopla o práh lékárny.

Jejich svatbu?

Překvapeně zamrkala, nečekala, že Vanessa najednou vytáhne takovou věc.

Vanessa nebyla Williamova biologická matka, ale jeho nevlastní matka.

Emelie věděla o rodinných tajemstvích, která způsobila rozkol mezi Williamem a jeho rodinou, což vedlo k tomu, že se s nimi stýkal jen zřídka.

Vanessa a Williamův otec se o jeho blahu často dozvídali prostřednictvím Emelie a postupem času si ji oblíbili.

Emelie věřila, že jejich náklonnost je čistě důsledkem jejích profesních schopností, a netušila, že zahrnuje i myšlenky na to, že by se za Williama provdala.

Emelie cítila směs úzkosti a zmatku. Odpověděla: „Teto, za chvíli mám schůzku s klientem, ale paní Middletonová... William a já se dnes večer stavíme na večeři.“

„To je skvělé!“ řekla Vanessa.

Po ukončení hovoru Emelie chvíli stála jako omráčená, než si zavolala taxi na schůzku.

Aniž by to tušila, u krajnice parkovalo auto, které ji už nějakou dobu sledovalo.

Muž uvnitř si ji dokonce vyfotil fotoaparátem.

…

Schůzka s klientem byla domluvena v nejznámějším hotelu v Capebatt City, kde se podávala autentická místní kuchyně.

Emelie podala pod stolem Daphne mast a pak si sedla vedle Williama.

Tohoto klienta měla Emelie na starosti už při jejich první spolupráci se společností Cloudex, takže Emelii vřele pozdravil v asteštině: „Slečno Hovenová, dlouho jsem vás neviděl. Co vás zdrželo? Hledal jsem vás a myslel jsem si, že jste možná odešla z firmy.“

Emelie odpověděla v asteštině: „Ráda vás vidím, pane Smithi. Musela jsem se na chvíli vrátit do auta pro dárek od pana Middletona pro vás. Omlouvám se za zpoždění.“

Poté mu předala dárek.

Pan Smith při pohledu na něj zvolal: „Ach, model lodi kulturního dědictví! Viděl jsem videa takových lodních závodů na internetu. Je škoda, že tu nejsme v době festivalu, abychom viděli tu pravou věc.“

William řekl: „To není problém. Pokud má pan Smith zájem, můžeme zítra domluvit návštěvu.“

Pan Smith byl zmatený a zeptal se: „Zítra?“

Emelie vysvětlila: „Pan Middleton nedávno investoval do výjimečné továrny známé výrobou lodí kulturního dědictví.

Tento model je jen jedním z jejich výtvorů a v továrně jsou i skutečné historické lodě. Pokud vás to zaujme, mohli bychom na zítřek domluvit prohlídku.“

Pan Smith nadšeně souhlasil a chválil Emelii za její pozornost: „Pan Middleton má štěstí, že má takovou sekretářku.“

William vrhl na Emelii pohled, v němž uznal její všestrannost v jakémkoli prostředí.

Kdo by při pohledu na ni hádal, že ještě před třemi lety to byla takzvaná „venkovská balíčka“, která zápolila s asteštinou?

Když se Emelie po obědě vracela z toalety, zaslechla před jídelnou Daphnin plačtivý, rozechvělý hlas.

Naříkala: „Já... jsem takový hlupák, nedokážu vám pomoct ani nic udělat správně. Jak já bych si přála být tak schopná jako slečna Hovenová.“

William si ji dobíral: „Proč se s ní srovnáváš?“

„Jde jen o to, že slečnu Hovenovou všichni obdivují – kolegové, klienti. Opravdu bych si přála být vám tak užitečná, pane Middletone,“ řekla Daphne.

„Stačí, že jsi po mém boku, to je dostatečná pomoc. Není snad udržování šéfa v dobré náladě talent?“ odpověděl William.

Daphniny slzy se změnily v smích.

Emelie cítila knedlík v krku a rozhodla se nechodit dovnitř. Místo toho si vzala taxi a vrátila se do kanceláře sama.

O hodinu později se William a viditelně rozradostněná Daphne vrátili.

Když Daphne uviděla Emelii, na chvíli se zarazila a pak se zeptala: „Slečno Hovenová, vy jste se vrátila sama?“

Bylo zřejmé, že úplně zapomněli, že se schůzky s klientem účastnila i ona.