Před odchodem z práce vešla Emelie do kanceláře generálního ředitele, aby mu předala nějaké dokumenty.

Poté podotkla: „V poledne volala vaše matka a zvala nás dnes večer na večeři. Pane Middletone, už je to půl roku, co jste tam byl naposledy.“

William svraštil obočí. Bylo na něm znát podráždění. „Vy jste s mou rodinou často v kontaktu?“

„Ani ne. Vždycky mi volá vaše matka,“ odpověděla Emelie.

William pohlédl na hodinky a hodil jí klíče od auta. „Řídíte vy. Daphne nechám odvézt řidičem domů.“

Když ho následovala, Emelie cítila, že balancuje na hraně, chtěla se zeptat na něco zásadního, ale nemohla najít odvahu to vyslovit.

Bála se odpovědi, o které věděla, že přijde.

…

Během rodinné večeře u Middletonových Vanessa neustále přidávala Emelii jídlo na talíř a vyjadřovala své obavy: „Proč jsi tolik zhubla? Jsi tak bledá. Jsi nemocná?“

William, od přírody rezervovaný a málomluvný, byl v přítomnosti rodiny ještě uzavřenější. Poté, co po příjezdu pozdravil svého otce Henryho Middletona, sotva promluvil.

Sledoval, jak Emelie vede konverzaci s jeho rodiči, zatímco se dotkla své tváře a s úsměvem odpověděla: „Ach, to mi asi jen nesedla dnešní rtěnka. Až se vrátím, vyhodím ji.“

Jako hlavní sekretářka generálního ředitele společnosti Cloudex Corporation byla Emelie zběhlá v tom říkat ty správné věci, čímž Vanessu potěšila.

Najednou si William vzpomněl na dřívější slova Daphne.

Opravdu, Emelii měli všichni rádi. Nejen kolegové a klienti, ale i starší generace.

Za poslední tři roky se hladce začlenila do jeho profesního i osobního života a řešila záležitosti v rámci své kompetence i mimo ni.

A tak si jeho rodiče a přátelé v tichosti mysleli, že se stane jeho ženou, a dokonce o jejich svatbě nejednou diskutovali.

William se při té myšlence neubránil úšklebku.

Jak očekával, téma svatby přišlo na přetřes i u večeře.

Emelie, která se na to celé odpoledne psychicky připravovala, stejně nakonec ztratila řeč a pohlédla na Williama, hledajíc u něj nějaké vodítko.

William nenuceně upil vody. Jeho hlas postrádal jakoukoli vřelost či cit, když prohlásil: „Já si ji nevezmu.“

Kousek žebírka, který Emelie právě nabrala, spadl s tichým cinknutím zpět do její misky. Ale to, co William řekl, dopadlo těžce na její srdce a pod tlakem ho roztříštilo jako sklo.

Na okamžik neslyšela ani vlastní tlukot srdce.

Henry se tichým hlasem zeptal: „Když si nevezmeš Emelii, tak koho? Tu mladou sekretářku z firmy? Nemysli si, že nevím o těch hloupostech, co provádíš!“

„Pane Middletone...“ Emelie instinktivně chtěla zmírnit náhlé napětí, což byla role, kterou v jejich otcovsko-synovských sporech hrála často.

Williamova tvář neprozrazovala nic než mrazivou odtažitost, jako by cítil, že byly narušeny jeho hranice. „Tati, příliš se do toho pleteš. A pokud jde o provádění hloupostí, sám jsi jich v minulosti udělal dost. Souhlasíte, paní Middletonová?“

Vanessa v tváři ztuhla.

Henry praštil do stolu, vstal a zařval: „Hajzle!“

William popadl ubrousek, zvedl se a řekl: „Dojedl jsem. Teď odejdu.“

Zatímco Henryho tvář nabrala bouřkový odstín, Vanessa mu rychle nabídla vodu a snažila se ho uklidnit. „Uklidni se, drahý. Pamatuj na svůj tlak. Zkus se ovládnout.“

Emelie se instinktivně snažila vymyslet pro Williama omluvu a řekla: „Pan Middleton měl dnes těžký den s klienty, proto je rozrušený.“

Henry si mnul spánky a oponoval: „Jsem si dobře vědom jeho povahy, není třeba ho hájit.“

Vanessa se snažila situaci urovnat a řekla: „Will je teď generálním ředitelem tak velké korporace. Nemůžeš s ním pořád mluvit jako s dítětem. Nech to být.“

Pak se otočila k Emelii a dodala: „Omlouvám se, že jsi toho musela být svědkem, Emelie. Prosím, jdi se podívat za Williamem. Klidně si vezmi jakékoliv auto ze dvora.“

Emelie za Williamem jít opravdu nechtěla.

Kdysi jí vzpomínka na jejich první setkání poskytovala útěchu a dodávala sílu překonat jakoukoli výzvu.

Teď však váhala, zda ho následovat.

Samotný pohled na Williama, zvláště po jejím potratu, ji vyčerpával a naplňoval obavami z jakékoli konfrontace.

Jelikož však nemohla odmítnout prosbu Middletonových, mohla jen přikývnout.

Vzala si od komorníka klíče od auta a vyrazila za Williamem.

Netrvalo dlouho a Emelie zahlédla Williamovo auto na klidném okraji ulice, kde stál hluboce zamyšlený a kouřil.