POHLED SKYLER

Další ráno se probouzím skutečně na budík. Jsem extrémně ztuhlá a bolavá. Jsem si jistá, že i mé modřiny mají modřiny. Pomalu vstávám a mířím do koupelny. Použiji toaletu a pak skočím do sprchy. Ach, jak já bych si přála sprchovat se dole, protože teplá voda až na půdu nedosáhne. Nemyslím si, že Alfa nechal teplou vodu zavést až sem nahoru, je to jen další z jeho každodenních trestů.

Pokud vstanu dostatečně brzy a jsem co nejtišší, můžu si občas ukrást teplou sprchu o patro níž, ale to se povede tak jednou za měsíc, takže dnes ráno to nebude. Zatínám zuby, aby mi necvakaly, zatímco ze sebe co nejrychleji a nejopatrněji smývám špínu a zaschlou krev, pak si vymývám krev z vlasů, vypínám vodu a vylézám ven.

Jdu do pokoje a sedám si ke svému toaletnímu stolku, jediné věci, kterou mi můj otec, všemocný Alfa, dovolil si nechat z mého starého pokoje. Při pohledu do zrcadla mi oči padnou na tři velké jizvy táhnoucí se přes mé levé rameno. Přejíždím po nich prsty a oči se mi zalévají slzami, když si vzpomenu, jak jsem k nim přišla o svých šestých narozeninách.

* Flashback *

„Mami, tati!“ křičím a skáču po jejich posteli.

„Zlatíčko! Proč jsi vzhůru tak brzy?“

„Mám NAROZENINY!!“ volám.

„Nene, to nemůže být. Vždyť jsi je teprve měla.“

„Ale tati, to bylo loni..“

„Takže, zlatíčko, kolik ti dneska je?“

„Dneska je mi šest.“

„Ne, to nemůže být.“

„Ano, je.“

„Nene! Jsem si jistý, že jsou ti teprve, co já vím? Tři?“

„Ne! Tati, ty jsi hlupák, je mi šest!“

„Nene!“

„Aha!“

„Ne!"

„Ano.“

„Dobře! Dobře! Vy dva... Pojďme dolů na snídani,“ říká máma a směje se našemu škorpení.

Jdeme dolů na snídani a vidíme Jamese, mého osmiletého bratra, jak už sedí u stolu a jí, a kuchařku, jak dělá mé oblíbené palačinky k mým narozeninám. Směju se a děkuji jí, když mi dává čtyři palačinky na talíř a pokládá ho přede mě.

Jsou s čokoládovými kousky, takže na ně nemusím nic dalšího přidávat. Máma a táta se k nám přidávají a jakmile dojíme, James a já jdeme ven dozadu hrát si s ostatními dětmi ze smečky. Po chvíli přijde máma k zadním dveřím a zavolá na nás.

„Čas jít dovnitř... Tak co? Skyler, co bys chtěla dělat na svůj narozeninový oběd?“ ptá se máma.

„Můžeme mít piknik na květinové louce?“

ptám se, zatímco popadám dech a sedám si ke kuchyňské lince.

„Hm... Jasně, to by neměl být problém. Zlato, půjdeš s námi?“

Máma se podívá a zeptá se táty, který právě vchází do kuchyně.

„Promiňte, dámy...“

„Ale tati, mám narozeniny!!“

„Já vím, zlatíčko, ale stále mám práci. Vezměte si s sebou pár strážců.“

Táta se pak otočí na Jamese.

„Jamesi? Myslím, že můžeš jít a pomoct mi. Je na čase, aby ses začal učit, jak vést smečku,“ odpovídá táta.

„Ale tati! Chtěl jsem jít ven s kamarády...“

„Dnes ne. Dnes jsi se mnou nebo s matkou a sestrou...“

Skryla jsem své malé uchichtnutí, když si povzdechl, přikývl a řekl:

„Dobře, tati!“

Máma nám pak zabalila pěkný piknikový koš plný jídla a vzala naši piknikovou deku ze skříně v chodbě, abychom si měli na co sednout.

„Ahoj kluci, nepracujte moc tvrdě.“

Máma dává tátovi a Jamesovi rychlý polibek, zatímco se smějeme a vycházíme ze dveří do lesa.

„Ahoj! Buďte ostražité a opatrné, obě dvě,“ varuje táta měkce.

Nevidím strážce, které táta řekl mámě, ať vezme s sebou, když jdeme lesem ke květinové louce, ale věděla jsem, že tam někde budou. Květinová louka bylo velké pole plné lučního kvítí obklopující krásné, křišťálově čisté jezero. Našli jsme ho jednou v noci jako rodina při jednom z našich úplňkových běhů a všem se nám líbilo tak moc, že jsme z něj udělali naše speciální rodinné místo.

Chodíme sem na rodinné pikniky a při zvláštních příležitostech. Máma a já jsme došly doprostřed louky nedaleko břehu jezera a máma rozprostřela piknikovou deku na zem. Hrála jsem si u kraje vody, dokud mě máma nezavolala.

„Skyler, drahoušku, oběd je hotový.“

Vstala jsem a běžela zpátky tam, kde seděla máma na dece s naším obědem rozloženým před sebou. Poté, co jsme snědly všechno jídlo, které máma zabalila – což bylo tak akorát pro nás –, si máma lehla na deku a dívala se, zatímco já běhala po louce a trhala pěkné luční kvítí.

Zastavila jsem se, abych utrhla neobvyklou květinu, když jsem uslyšela prasknutí větvičky a hluboké vrčení přicházející z okraje louky, těsně z hranice lesa. Ztuhla jsem. Podívala jsem se směrem, odkud zvuk přicházel, a uviděla dvě jasně rudé oči, které na mě zíraly. Vykřikla jsem, upustila květiny a začala utíkat zpátky k mámě na deku.

Nebyla jsem ale dost rychlá a další věc, kterou vím, je, že mě něco srazilo k zemi. Kutálela jsem se po zemi, a když jsem se zastavila, stál nade mnou velký, špinavý, páchnoucí, zjizvený hnědý vlk. Zavrčel mi do tváře a pak se mi zakousl do levého ramene. Vydala jsem uši drásající výkřik bolesti.

Vzápětí vlk zmizel, když ho ze mě srazil světle šedý vlk, ale nestihl vytáhnout tesáky z mého ramene, takže mi tam zanechal tři dlouhé tržné rány. Nemohla jsem přestat plakat, ale snažila jsem se vstát, chtěla jsem jít pomoct mámě, ale zhroutila jsem se zpátky na zem a uhodila se do nově zraněného ramene.

Teď už jsem se nemohla hýbat, bolest vystřelující z mého ramene mě donutila znovu vykřiknout. Rozhlédla jsem se kolem a hledala tátovy strážce, ale neviděla jsem je. Trhla jsem hlavou na stranu, když jsem uslyšela velmi hlasité zavrčení, a sledovala, jak přese mě skáče extrémně velký černý vlk a běží pomoci šedému vlkovi v boji.

Znovu jsem vzhlédla, když ke mně přiběhl James. Pomohl mi se trochu posadit, objal mě a držel mě, zatímco jsem plakala. Zůstal se mnou a zakrýval mi uši, zatímco boj probíhal. Podívala jsem se, když James sundal ruce z mých uší. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že ten černý vlk je táta.

Zabil toho hnědého toulavého vlka, bohužel nebyl dost rychlý na to, aby zachránil mámu. Vydal bolestí naplněné zavytí a přeměnil se zpět do lidské podoby. Táta zvedl a nesl mámu, zatímco James zvedl a nesl mě zpátky do sídla smečky. To byl den, kdy se můj život změnil!

* Konec Flashbacku *

Nechala jsem slzy téct, jak jsem vzpomínala na ten hrozný den. Tresty, jak je začal nazývat můj otec – nebo Alfa, jak trval na tom, abych mu říkala –, začaly o mých sedmých narozeninách. Tresty začaly jen fackou sem a tam za to, že jsem nepřišla na zavolání nebo neudělala to, co mi bylo řečeno, dostatečně rychle, ale pomalu se stupňovaly na ránu pěstí a kopanec nebo dva.

Druh trestů, které jsem dostávala, závisel také na tom, čím jsem Alfu naštvala. Hlavní věc, na kterou jsem si dlouho zvykala, byla, že už mu nesmím říkat tati, ani mluvit o Jamesovi jako o svém bratrovi. Pokud šlo o něj, nikdy dceru neměl.

Mé narozeniny od té doby nebyly moc šťastné a opravdu se na ně už netěším. Je to den, kterého se teď vlastně děsím, protože pokud si Alfa vzpomene, že mám narozeniny, potrestá mě ošklivě a přidá mi na záda malou trvalou jizvu, aby označil a připomněl bolest toho dne před tolika lety.

Pomalu jsem si převázala obvazy kolem zlomených žeber, nanesla hojivý krém na řezné rány a modřiny a oblékla se. Pak jsem se ještě jednou podívala do zrcadla a popřála si všechno nejlepší k narozeninám.

Pak jsem zamířila pomalu dolů po schodech připravit pro všechny snídani. Všechno jsem rozložila na stůl, rychle vklouzla zpátky do kuchyně a snědla čokoládovou palačinku, kterou jsem si udělala jako svůj jediný dnešní narozeninový dárek.

Jakmile jsem palačinku dojedla, umyla jsem talíř, zkontrolovala stůl, sklidila všechny prázdné talíře a pak se vrátila k dokončení úklidu domu, aby byl připraven, až se Alfa bude předvádět před tím druhým Alfou, co má přijet.

Když jsem dokončila úklid každého pokoje v horních patrech, přesunula jsem se do přízemí a vstupní haly. Snažila jsem se pracovat kolem všech tak, abych mohla uklízet, aniž bych se pletla do cesty, někoho obtěžovala nebo přerušovala cokoliv, co zrovna dělali.

Když bylo hotovo, vrátila jsem se do kuchyně a začala připravovat ten speciální oběd, co jsem naplánovala, aby byl hotový, až druhý Alfa dorazí. Také mi to dá šanci schovat se ve svém pokoji, dokud ten Alfa neodjede. Naučila jsem se Alfům nevěřit, takže čím méně času musím strávit v jejich přítomnosti, tím lépe pro mě.