Slyším kroky Alfy Grahama, jak odchází chodbou pryč z vězení. Ryan zesílí stisk na mém krku a vytáhne vlčí drápy, což mě donutí vyjeknout.

Jakmile se dveře zabouchnou, Ryan pustí můj krk a klekne si přede mnou. Tvář má zkřivenou vztekem. Oči mu probliknou černě, jak se jeho vlk, Dagger, dostává na povrch.

Chytí mě za ramena a hrubě mnou zatřese: „Co jsi sakra udělala, že jsi ho tak naštvala?“

Proč mě nebije, jak řekl Alfovi Grahamovi, že bude? Zpevním celé tělo a vyhýbám se očnímu kontaktu s ním. Třesu se tak moc, že teď nemůžu ani mluvit. Pomyšlení na to, že mě budou pravidelně bít dva lidé po zbytek mého života... to prostě nemůže být skutečné. Nebo ano?

Jak může Bohyně dovolit, aby se tohle dělo? Chci zemřít. To není přehánění. To není tak, že bych byla dramatická. Prosím, Bohyně, nenech tohle dít. Prostě mě nech umřít.

Třesu se tak silně, že padnu na kolena. Začnu hystericky vzlykat a mozek mi vypne schopnost racionálně myslet.

Ryan mě chytí za bradu a donutí mě podívat se mu do jeho chladných šedých očí. Chvíli na mě zděšeně hledí: „C-co se stalo s tvýma očima?“

Přesune ruce z mé brady těsně pod mé oči. Cítím, jak se mu ruce na mém obličeji třesou.

„J-jsi hybrid nebo co?“

Zmůžu se jen na zavrtění hlavou mezi vzlyky. Jak vrtím hlavou, cítím, jak mi začíná tlačit palci na spodní víčka a bránit mi ve výhledu.

Ale ne, ne, ne, on mi vypíchne oči.

Do prdele! Viděl tu fialovou barvu. On mě oslepí. Položím své ruce na jeho a snažím se ho odtlačit. Slyším samu sebe křičet: „NENENENEEEE! PŘESTAŇ!! Neber mi oči!!! PROSÍÍÍÍM!!!“

Na jediný okamžik čas zamrzne. Nemyslím tím, že to působí, jako by se čas zastavil, protože jsem uprostřed traumatické situace. Ne, čas je skutečně zmrazený. Tedy, zmrazený pro všechno kromě mě, měla bych říct. Cítím to ve vzduchu.

Trvá to jen okamžik. Ryanovy ruce od svého obličeje snadno odtáhnu. Výraz vzteku smíšeného se zmatkem mu zamrzl na tváři. Vedle něj visí ve vzduchu moucha. Vteřinová ručička na hodinách na zdi za ním se zastavila. Kapky vody nedopadly, zanechávajíce ve loužích na podlaze deštníkovité gejzíry.

Co to... sakra? Slyšela mě Měsíční bohyně? Slitovala se nade mnou? Nechala mě zemřít?

Podívám se zpátky na Ryana s vytřeštěnýma očima. Ruce mi září fialově. Stejně rychle, jako se zastavil, se čas znovu rozběhne. Ryan začne křičet a odstrčí se ode mě. Hřbety jeho rukou, kde se ho mé ruce dotýkaly, jsou rudé a oteklé.

Podívám se na své ruce. Jsou zase normální, nezáří fialově. Ale vážně, co se to sakra právě stalo?

Pevně zavřu oči a čekám, až Ryan zaútočí.

„Jestli to někomu řekneš, zabiju tě,“ řekne mi do ucha. Pak mě praští do břicha, až mi vyrazí dech z plic.

Slyším jeho kroky utíkat chodbou a pak ven ze dveří. Nevím, jak dlouho takhle sedím, ale když konečně otevřu oči, úlevou si oddechnu.

Ještě chvíli se opírám o postel, vzlykám, třesu se a snažím se popadnout dech. On mi neublížil? Určitě se vrátí. Zavětřím ve vzduchu, ale jeho pach je pryč. Pozorně naslouchám, ale z ostatních částí vězení se neozývají žádné zvuky. Jsem sama.

„Bohyně, děkuji ti za záchranu. Děkuji,“ řekne nahlas, jen pro případ, že ten zázrak, který jsem právě zažila, byl díky ní.

Cítím se vyčerpaná, ale začínám být klidnější. Tak fajn, Kas, soustřeď se. Musím připravit večeři pro smečku, nebo mě Alfa Graham najde a zavraždí. Nemyslím si, že je to přehánění. I kdybych se pokusila utéct, on nebo Ryan by mě našli dřív, než bych se dostala z území. Myslím, že by mě v tuhle chvíli opravdu zabil. Když už o tom mluvíme, je jen otázkou času, než se Ryan vrátí, aby ze mě vymlátil duši, jak mu jeho otec řekl.

Několikrát se zhluboka nadechnu a donutím se jít chodbou umýt se v umyvadle. Opláchnu si obličej studenou vodou a podívám se do špinavého zrcadla. Obě mé oči jsou teď čistě fialové. Stříbrné prameny začínají ovládat mé vlasy. Není to jako vlasy starého člověka. Je to stříbřitá běloba, která se téměř třpytí, i v tlumeném světle vězení. Tak divné, není šance, že bych si na tenhle nový vzhled zvykla.

Vrátím se do pokoje a obléknu si legíny a tričko. Nasadím si kšiltovku, kterou mi dala Diane, a stáhnu kšilt nízko, abych skryla oči. Během večeře dostávám vražedné pohledy od Alfy Grahama. Dávám si pozor, abych držela oči u země, aby neviděl barvu. Ryan na mě vrhá zlé pohledy při každé příležitosti. Po večeři trvá doplňování spíží déle než obvykle, protože ten, kdo to dělal, když jsem byla v nemocnici, neměl tušení, co dělá.

Je dlouho po půlnoci, když sebou plácnu na postel a zavřu oči. 20. června, pomyslím si. Je poslední den školy. Teda, pro ostatní lidi, ne pro mě. K vaření a doplňování spíží vzdělání nepotřebuješ, znějí mi v uších slova Alfy Grahama. Pro mě jen další den, hádám. Chvíli se utápím v sebelítosti, než se přetočím a snažím se usnout. Už skoro spím, když uslyším ženský hlas.

„Ahoj!“

Rychle vyskočím na nohy a rozhlížím se všude, kdo by to mohl být. Jsem v místnosti jediná. Nakouknu do chodby a rozhlédnu se, ale ani tam nikdo není.

„Haló?“ zašeptám hlasitě do chodby.

„Ach jo, Kas. Takhle se válečník nechová. Dej se dohromady,“ napomene mě hlas. Uvědomím si, že ten hlas vychází z mé hlavy.

„T-ty jsi můj vlk?“ zeptám se váhavě, s obavou, že jsem se zbláznila.

„Jsem. Jmenuji se Elexis. Můžeš mi říkat Lex.“

„Ach, Elexis. Probudila ses o den pozdě. Náš Alfa z nás zrovna před necelými dvanácti hodinami udělal otroka. Teď nemáme jak utéct.“ Cítím, jak se mi derou slzy do očí.

Vysvětlím jí všechno. Jak Alfa zabil mého otce, jak mě Luna donutila žít ve vězení, bití, všechno. Probrečím to celé.

„Jsem tu teď, Kas. Neboj se. Jsme dítětem Měsíční bohyně. Jsme válečník. Což znamená, že jsme silné. Zvládneme to.“

„Lex, předtím, když mi zfialověly ruce a popálily Ryana. Byla jsi to ty?“

„Tak trochu. Byla jsi to ty, ale mé probuzení pomohlo aktivovat tvou moc. Vysvětlím ti víc později. Teď se vyspi.“