Klidně jsem pokračovala v jídle a dělala, jako by se nic nestalo.

Ale sotva jsem ušla tři kroky z jídelny, uviděla jsem je čekat. Dívka, jejíž salát jí před pár minutami zdobil hlavu, stála s kamarádkou, obě svíraly otevřené krabice s mlékem a tváře měly zkřivené samolibým očekáváním.

Myslely si, že mě zahnaly do kouta. Jak roztomilé.

„Myslíš si, jak jsi chytrá, co?“ zasyčela Salátová holka, řasenku stále rozmazanou od dřívějšího ponížení. „Nikdo nás nebude ztrapňovat bez následků.“

Její kamarádka, blondýna s příliš velkým množstvím lesku na rty, se ušklíbla. „Postaráme se o to, aby si každý pamatoval, co se stane tlustým nulám, které neznají své místo.“

Situaci jsem vyhodnotila v řádu milisekund. Dvě amatérské útočnice, špatný postoj, své záměry signalizují zcela jasně. Plánovaly mě polít mlékem, pravděpodobně si to nahrát na telefon ukrytý poblíž. Klasická středoškolská válka.

„Uvidíme, jak vtipná budeš pokrytá mlíkem, ty prase,“ zavrčela Salátová holka a obě dívky vykročily vpřed.

Předstírala jsem vylekaný úkrok vzad a záměrně přenesla váhu, jako bych ztrácela rovnováhu. Jejich oči se rozzářily nad tím, co vnímaly jako zranitelnost. Když se vrhly vpřed s krabicemi mléka, otočila jsem se na levé noze a má pravá dlaň vystřelila v přesném, vypočítaném pohybu.

Ruka se mi spojila se spodkem obou krabic současně, aplikujíc přesně tolik síly, aby přesměrovala jejich hybnost vzhůru a dozadu. Fyzika udělala zbytek.

Dva proudy mléka opsaly oblouk vzduchem a dopadly přímo na jejich pečlivě upravené vlasy a značkové oblečení. Tekutina prosákla jejich tričky a stékala po jejich šokovaných tvářích.

„Ty...!“ zaječela Salátová holka a klopýtala dozadu. Podpatek se jí zachytil o nerovnou dlažbu a poslal ji k zemi přímo do její kamarádky. Obě skončily na neelegantní hromadě mokrého oblečení a rozmazaného make-upu.

Koutkem oka jsem zahlédla Emily, jak se schovává za rohem. Dívala se, pravděpodobně doufala, že mě uvidí poníženou. Teď se plížila pryč, vyděšená, že by s tím mohla být spojována.

Překročila jsem dívky bez jediného dalšího pohledu, oči upřené na nový cíl. Ashley Williamsová stála zmrazená u skříněk. Takzvaná královna školy Cloud City High, zodpovědná za organizaci většiny útrap původní Jade.

Z tváře se jí vytratila barva, když jsem kráčela přímo k ní.

„Co chceš?“ dožadovala se, hlas jí mírně přeskočil.

Nezastavila jsem se, dokud jsem nebyla centimetry od jejího obličeje a nenatlačila ji na skříňky.

„Nemůžeš se mě dotknout,“ zašeptala a její chvějící se rty prozrazovaly strach.

Skoro jsem se zasmála. V minulém životě jsem čelila drogovým bossům a vládním zabijákům. Tahle holka si myslela, že ji tatínkovo postavení zachrání.

Zvedla jsem pěst a sledovala, jak sebou trhla a zavřela oči. Místo abych ji uhodila, vrazila jsem klouby do skříňky vedle její hlavy, kov se pod nárazem promáčkl.

Ashleyiny oči se rozletěly, fixované na dokonalý otisk, který má pěst zanechala v oceli.

„Třetí šance už nebude.“ Ustoupila jsem a dala jí prostor se znovu nadechnout.

Ashleyin šok se změnil v zuřivost, jak se jí vracela jistota. „Jade Morganová,“ prskla, „jsi mrtvá. Slyšíš mě? Mrtvá!“

Už jsem odcházela, její výhružky stejně bezvýznamné jako dětský záchvat vzteku.

„Jade!“

Otočila jsem se a uviděla Maxe, jak spěšně kulhá chodbou, obavy vepsané ve tváři.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, mírně zadýchaný z námahy mě dohonit. „Slyšel jsem, že nějaké holky plánovaly si na tebe počíhat po snídani.“

„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho. „Nic, co bych nezvládla.“

Max se rozhlédl po následcích. „Jo, to vidím.“ Přes tvář mu přeběhl malý, nejistý úsměv. „Ty ses... poslední dobou změnila.“

Pokrčila jsem rameny. „Jen jsem si přestala nechat líbit ty sračky.“

„Ale nikdy předtím ses nebránila. Vždycky jsi říkala, že to nestojí za ty problémy.“

„Některé věci za ty problémy stojí,“ odpověděla jsem, náhle si vědoma, jak cize by ta slova zněla od původní Jade. „Kromě toho, předtím jsem byla jen líná.“

Max mě studoval se směsicí zmatení a obdivu. „No, ať už se změnilo cokoliv, myslím, že se mi to líbí.“

Náš okamžik přerušil smích z konce chodby. Blížil se Orion a jeden z jeho kamarádů, ten kamarád ukazoval naším směrem.

„Podívejme, kdo tu je,“ řekl kamarád dost hlasitě na to, abychom to slyšeli. „Tlustoprdka a mrzák. Elita Cloud City.“

Prohlédla jsem si Oriona zblízka poprvé od svého znovuzrození. Podle vzpomínek původní Jade jím byla léta posedlá. Když jsem se na něj dívala teď, nechápala jsem proč. Vypadal přinejlepším průměrně – symetrické rysy, atletická postava, značkové oblečení. Nic zvláštního. Rozhodně nestál za to ubohé toužení, kterému se původní Jade oddávala.

„Drž hubu,“ zamumlal Max a jeho dřívější sebevědomí se vypařilo.

„Cos to říkal, kulhavče?“ ušklíbl se ten kluk a přistoupil blíž. „Neslyšel jsem tě přes ten zvuk, jak taháš nohu.“

Cítila jsem, jak se mi něco pohnulo v hrudi. Než jsem to stihla analyzovat, pohnula jsem se.

V jednom plynulém pohybu jsem popadla toho kluka za límec a otočila ho, přičemž jsem s ním práskla o zábradlí chodby. Záda se mu prohnula přes kovovou tyč, oči měl vytřeštěné šokem, když jsem ho držela zavěšeného, nohy se mu sotva dotýkaly země.

„Pusť ho!“ křikl Orion a vykročil vpřed.

Ani jsem se jeho směrem nepodívala. „Zmlkni. Tohle se tě netýká.“

Šok v Orionově tváři byl téměř komický.

„Omluv se mému bratrovi,“ řekla jsem tomu klukovi hlasem smrtelně klidným.

„Polib si,“ vyhekl, stále se snaže udržet svou pózu tvrďáka navzdory strachu v očích.

Naklonila jsem se blíž. „Dovol mi, abych ti něco velmi jasně vysvětlila. Jestli ještě někdy uslyším slovo 'mrzák' nebo 'kulhavec' nebo jakoukoli jinou ubohou urážku vyjít z tvých úst, budeš to ty, kdo bude kulhat. Až na to, že u tebe to nebude dočasné. Rozumíš?“

Shromáždil se teď malý dav, studenti si šeptali a ukazovali.

„Řekla jsem, omluv se mému bratrovi.“

Klukova tvář zbledla. „Já... Omlouvám se, Maxi.“

„Jako bys to myslel vážně,“ trvala jsem na svém a vyvinula o zlomek větší tlak.

„Omlouvám se, Maxi!“ vyjekl Brad. „Už to neudělám. Přísahám!“

Pustila jsem ho a on klopýtal pryč, mnouce si hrdlo.

Zazvonilo na další hodinu, což rozehnalo dav přihlížejících. Max na mě zíral, jako by viděl cizince.

„Tohle jsi nemusela dělat,“ řekl tiše, když jsme kráčeli k našim učebnám.

„Ano, musela.“

„A co Orion?“ zeptal se Max po chvíli. „Myslel jsem, že jsi do něj zamilovaná.“

Odfrkla jsem si. „Nikdy jsem k tomu klukovi nic necítila.“

Max se zastavil. „Cože? Jsi jím posedlá od prváku. Máš celý deník popsaný čmáranicemi 'Paní Jade Millerová'.“

Mentálně jsem proklela původní Jade za její trapnou fixaci. „Lidi se mění. Prostě jsem si uvědomila, že nestojí za můj čas.“