Lisa seděla na posteli v slzách. Tváře ji bolely od facky, kterou jí dala služebná Ria. Srdce jí naplnil smutek a bolest. Prostě se nedokázala bránit. Kde je ta Lisa, kterou bývala? Hádám, že její skutečné já odešlo poté, co viděla svou matku umírat přímo před svýma očima.

Právě tehdy se dveře rozletěly a odhalily Alfréda. Jakmile ho Lisa uviděla, cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. Okamžitě dostala strach.

Alfréd stál blízko dveří a několik minut na ni zíral s bezvýraznou tváří. Jeho oči byly plné nenávisti - Hluboké NENÁVISTI.

Zamkl za sebou dveře a vešel úplně do pokoje. Jeho aura byla tak klidná, a přesto smrtící.

Alfréd odešel ze zasedání představenstva, když mu služebná zavolala, že Lisa plánuje útěk, a to ho rozzuřilo. Vzhledem k tomu, že odešel ze zasedání uprostřed diskuze, potrestá ji tvrdě.

Posadil se na nedalekou pohovku, která byla blízko postele, na níž seděla Lisa.

„Kdykoli přijdu, postavíš se, abys mě oslovila, a přestaneš zírat jako idiot,“ řekl Alfréd, zatímco na sebe oba zírali s nenávistí v očích. Lisa přikývla.

„Takže ty jsi plánovala útěk?“ řekl Alfréd svým ledovým hlasem. Jeho hlas byl plný takové autority. Lisa se cítila tak vyděšená, ale snažila se ze všech sil skrýt svůj strach.

„Nenávidím ticho. Když mluvím, odpověz mi,“ řekl rozzlobeně a Lisa se kousla do vnitřní strany rtu a snažila se zadržet slzy, které hrozily, že vytrysknou ven.

„Plánovala jsi útěk, že?“ zeptal se znovu a tentokrát Lisa odpověděla.

„Ano... já.“ Odmlčela se a sevřela rty a Alfréd vstal z pohovky. Lisa, která byla vyděšená, vstala z postele a couvala. Na každý krok, který udělala ona, udělal Alfréd dva.

Najednou její záda narazila na zeď. Už se prostě nemohla pohnout.

Zamrkala, aby zahnala slzy, protože Alfréd už byl těsně u ní. Cítila takový strach. Nemohla si pomoct a plakala.

Alfréd se ušklíbl, když se k ní přiblížil a položil jí ruce na prsa, zmáčkl jí bradavku tak silně, až Lisa vykřikla, jak jí projela bolest.

Alfréd se usmál, úsměvem plným nenávisti a vítězství, když viděl její bolest. „Tohle je začátek, Liso,“ pomyslela si s úsměvem. Sundal ruce z její bradavky a mírně od ní odstoupil.

„Vidím, že jsi dychtivá začít svůj výcvik jako otrokyně,“ zamumlal Alfréd zády k ní. A Lisa nepřestávala mrkat očima.

„Výcvik? Otrokyně?“ pomyslela si a snažila se pochopit, o čem to mluví.

„Svléknout,“ řekl hlasem plným svrchovanosti a Lisa na něj stále zírala s hlubokou nenávistí v očích, stejně jako Alfréd, ale u něj to nebyla jen nenávist, bylo to víc než nenávist, byl to odpor.

„Řekl jsem ti, ať se svlékneš! Nebo ne?“ zeptal se Alfréd a pevně ji chytil za ruce.

„Pane... bolí to,“ vykřikla Lisa, protože už tu bolest nemohla snést.

„Preferoval bych, abys mě oslovovala Pane a ne pane. Jsem tvůj Pán, protože tě vlastním. Jsi moje otrokyně a můj majetek,“ zařval Alfréd a tvrdě ji udeřil do prsou, až Lisa vykřikla bolestí.

„Nenávidím ticho, když mluvíš, odpovídej,“ řekl Alfréd a vlepil Lise horkou facku na tvář.

„Ano, pane... já.. Pane,“ zamumlala, když ji Alfréd znovu udeřil do obličeje, a pak se přistihla, že křičí v slzách.

„Co jsem udělala špatně? Jaký zločin jsem spáchala, že si zasloužím tohle zacházení? Co jsem provedla?“ křičela a Alfréd se uchechtl.

„Jsi dcera svého otce. Platíš za hříchy svého otce. Teď se svlékni,“ řekl Alfréd a Lisa otevřela ústa, snažíc se něco říct, ale slova nevycházela.

„Hříchy jejího otce? Jaký zločin spáchal její otec?“ byla ztracená v myšlenkách.

„Liso, nerad se opakuji. Řekl jsem SVLÉKNOUT,“ řekl Alfréd, tentokrát plný vzteku.

Odstoupil od Lisy, která na něj zírala ztracená v myšlenkách, a pak se prudce otočil a jeho ruka přistála na Lisině tváři.

Lisa se usmála přes slzy, věděla moc dobře, že jediné, co Alfréd chtěl, bylo ji zlomit. „Nikdy mě nedokážeš zlomit,“ řekla mezi zatnutými zuby a Alfréd se uchechtl.

„Vidím, jak jsi odvážná a tvrdohlavá. Hmmm. Miluji tvrdohlavé mazlíčky. Řekl jsem svléknout!“ zařval a chytil Lisu pod krkem, škrtil ji. Těžko se jí dýchalo.

„Svléknout, hned!“ řekl, když pustil její krk, a ona v slzách přikývla a začala si jemně svlékat oblečení, zírajíc na Alfréda s nepřátelstvím v očích.

„Takhle jsem neplánovala přijít o panenství. Ne tak krutým způsobem, ne s tímhle bezcitným mužem, ale hádám, že tohle je můj osud a musím ho přijmout,“ pomyslela si, když její šaty konečně dopadly na zem.

„Lehni si na postel a neotáčej se,“ řekl Alfréd a Lisa těžce polkla.

Lehla si na postel tváří ke zdi. Slyšela zvuk, jak se Alfréd svléká, a cítila, jak se jí s každou vteřinou zrychluje tep. Věděla, že teď nebo nikdy, a prostě musí přijmout pravdu, že tohle je teď její život. Slyšela, jak Alfréd leze na postel.

Najednou ucítila něco tvrdého u vchodu do své vagíny zezadu. Lisa rychle zavřela oči bolestí, když Alfréd tlačil svůj penis do její těsné vagíny. Oči se jí rozletěly při pocitu jeho obrovského údu.

Upravil si kolena na posteli, to malé potěšení, které cítila, zmizelo, když se stáhl a začal tlačit dovnitř.

Zalapala po dechu, když se jeho krátké přirážky rychle staly bolestivými, a zadržela dech v očekávání toho, co přijde.

Těžce dýchal, držel ji za boky, a když se stáhl a pakrazil vpřed jedním dlouhým a tvrdým přírazem, narazil až na dno v ní. Vykřikla v agónii bolesti, skřípajíc zuby tak moc, až jí znecitlivěla čelist.

Úplně znehybněl, když ze sebe vydala slzavé zakňučení. Nemohla se začít ovládat. Bolelo to víc, než čekala. Bolelo to tak moc. Nedržel se zpátky.

Stáhl se a znovu do ní prudce vnikl. Zatočila hlavou, zabořila tvář do postele a křičela, kroutila svým třesoucím se tělem pryč od jeho brutálního zmocnění, ale jeho silné ruce ji uvěznily.

Její tělo je nehybné. Přikryl ji svým tělem a vnikal do ní znovu a znovu. Síla jeho přirážek ji neúprosně tlačila hlouběji do postele. Jen její bolestné výkřiky se nesly zlatým pokojem. Žádný z jeho, ani zavrčení.

Vzal si ji divoce jako zvíře. Divoce přirážel dál a dál a dál, pak se od ní najednou odtáhl, vstal z postele, zapnul si zip a odešel z pokoje. Slyšela, jak se dveře otevřely a s hlasitou ránou za ním zavřely.

Lisa stále ležela na posteli, neschopná pohnout tělem, tiše plakala do postele.

Věděla, že neskončil, a divila se proč. Ten muž ji nenáviděl, neměl s ní žádné slitování. Tak proč nepustošil její tělo dál, dokud nedosáhne uspokojení?

Neznala odpověď na tu otázku a byl to ten nejmenší z jejích problémů. O samotě začala nahlas vzlykat.

Poprvé v životě byl její domov přepaden, její matka zabita a ona zajata do otroctví, cítila bolest. Skutečné, syrové, srdceryvné vzlyky jí trhaly hrdlo.

Vždycky snila o květinách. O manželovi, který se s ní bude milovat pod měsíčním svitem. O tom, že s ním ztratí panenství, zatímco on bude tak něžně milovat její tělo. Tohle se ani zdaleka nepodobalo tomu, co si myslela.

Bolelo to jako nůž do srdce. Otče, co jsi udělal a proč jsi musel udělat to, co jsi udělal?

Popotáhla a posadila se na posteli. Právě tehdy uslyšela na posteli zavibrovat telefon. Otočila se a uviděla Alfrédův telefon. Musel ho tam zapomenout. Vzala telefon a uviděla ID volajícího, Andrew, a hovor okamžitě skončil. Právě když se chystala položit telefon na postel, uviděla něco, co upoutalo její pozornost.

„Dnes je 6. září,“ zašeptala a usmála se. Cítila bolest v srdci.

Dnes jsou její 18. narozeniny. Její matka jí slíbila, že k 18. narozeninám dostane ten nejlepší dárek, a hádám, že tohle je ten dárek k narozeninám, o kterém celou tu dobu mluvila, aniž by to tušila.

Zírala na krev na posteli a srdce ji bolelo. „Všechno nejlepší k mým narozeninám...“ zamumlala a upustila telefon na postel, bolest jí proudila žilami.

Vstala z postele a snažila se dojít do koupelny, aby se umyla, ale nemohla chodit. Nohy ji mezi stehny bolely a byla příliš slabá. Právě když se chystala upadnout na zem, ucítila ruku, která ji zachytila.

Oči už měla zakalené. Neviděla, kdo ji drží, ale byla si jistá, že ať už ji držel kdokoli, byla to žena.

„Mami!“ slyšela sama sebe říct a náhle ztratila vědomí.

Pokračování příště