„Hej!“ uslyšela hlas a vzápětí ji zezadu sevřela ruka.

Oči už měla zakalené, zrak se jí zatmíval, takže neviděla, kdo ji drží, ale byla si zatraceně jistá, že ať už to byl kdokoli, byla to žena. Cítila to, vnímala to.

„Mami!“ slyšela sama sebe říct a náhle ztratila vědomí.

***

***

***

Otevřela zakalené oči a zírala po pokoji; pak si všimla, že je v jiné místnosti než předtím. Věděla, že byla v bezvědomí, ale netušila jak dlouho.

Pokusila se vstát z postele, ale cítila se unavenější než kdy dřív. Celým tělem jí projížděla bolest, i když ne tak silná jako předtím. Vzpomínky na všechno, na to, jak ztratila vědomí a jak ji držela nějaká žena, se jí vrátily do hlavy jako záblesk světla. Měla pocit, že to byla její matka.

„Opatrně!“ ozval se hlas a vytrhl ji z myšlenek. Byl to ten hlas, který slyšela naposledy, než ztratila vědomí, a musela přiznat, že zněl až příliš andělsky a tiše, spíše jako šepot.

Zvedla hlavu, aby se podívala, kdo ta žena je, a k svému překvapení spatřila ten nejkrásnější pár očí. Byly modré, přesně jako oči její matky, a třpytily se. Vlasy měla ocelově šedé, dlouhé a husté. Byla to stará žena a jmenovala se Tereza.

Když Alfred utekl od Lisina otce, Terezina dcera Laura ho našla a ujala se ho jako vlastního syna, protože sama děti neměla. Laura byla ve všech ohledech velmi krutá žena a naučila Alfreda být stejně bezohledným. Vycvičila ho a stvořila z něj monstrum, kterým je dnes. Naučila ho, aby s nikým neměl slitování.

Slíbila Alfredovi, že mu pomůže pomstít smrt jeho rodiny, ale bohužel si ji vzala smrt. Než však zemřela, přiměla Alfreda slíbit, že svou pomstu vykoná stůj co stůj.

Ale na druhou stranu, Tereza nikdy nebyla součástí jejich plánů. Vždycky Alfredovi mluvila o odpuštění, ale Alfred je příliš zaslepený pomstou. Taková škoda.

„Vidím, že jsi vzhůru,“ usmála se Tereza přátelsky a mile. Lisa musela uznat, že Tereza má ten nejkrásnější úsměv, jaký kdy viděla. Pomohla jí se na posteli pořádně posadit a Lisa přikývla.

Lisa od ní odvrátila zrak jinam, pak jí oči sklouzly k posteli. Vypadala opravdu velká, větší než ta předchozí, ale pak si všimla svého oblečení – neměla na sobě to, co předtím. Jak je to možné? divila se.

„Pomohla jsem ti se umýt a Alfred mě požádal, abych tě přestěhovala sem. Tohle bude tvůj nový pokoj,“ řekla a dívala se na Lisu s lítostí v očích.

Vypadá pořád tak mladě. Neměla by si tímhle procházet v tak útlém věku. Ach, chudinko, doufám, že v Alfredových rukou přežiješ, pomyslela si Tereza a zavrtěla hlavou.

„Služebná ti za chvíli přinese jídlo, ale předtím by sis měla vzít tyhle léky. Pomohou ti rychle se uzdravit,“ řekla a podala Lise prášky a sklenici vody. Lisa přikývla a zírala na ni s otázkou, kdo to je.

Přikývla, vložila si léky do úst a zapila je vodou.

„Děkuji,“ věnovala jí vděčný úsměv a vrátila hrnek ženě, jejíž jméno zatím neznala.

Vzpomínky na to, jak ji Alfred připravil o panenství, se jí vhrnuly do hlavy. Do očí jí vyhrkly slzy, ale pak ty myšlenky zaplašila a slzy si otřela.

„Jsem silnější než tohle. Jsem silná, věřím, že to všechno určitě skončí. Věřím, že tohle jsou výzvy, a jak mi máma vždycky říkala, díky výzvám je život zajímavý a jejich překonávání činí život krásným. Věřím, že to překonám, určitě, věřím tomu,“ ujišťovala se stále dokola, i když hluboko uvnitř věděla, že už nikdy nic nebude v pořádku.

Tohle je teď její nový život, ale odmítala přijmout fakt, že je teď otrokyně. Odmítá přijmout svou novou identitu. Je silnější než tohle, pomyslela si.

Zvuk otevíraných dveří ji vytrhl z přemýšlení. Byla tu služebná a držela podnos s jídlem. Nebyla to žádná jiná služebná než Ria.

Ve chvíli, kdy se Riiny oči střetly s Lisinými, vrhla na ni vražedný pohled, ze kterého Lise přejel mráz po zádech.

„Proč ji tak nenávidí?! Od první chvíle, co ji uviděla, měla v očích ten výraz žárlivosti a nenávisti. Žárlí snad kvůli tomu, co se děje? Ach, neví, čím si procházím, protože kdyby to věděla, nechovala by se takhle,“ pomyslela si.

Ria položila podnos s jídlem na postel, uklonila se staré ženě a odešla z pokoje, což Lisu přimělo přemýšlet, kdo ta žena vlastně je.

„Měla bys jíst, než to vystydne,“ řekla Tereza a Lisa se zadívala na ni a pak na jídlo.

„Jakou mám jistotu, že to jídlo není otrávené? Vím, že to monstrum mě chce mrtvou, takže jíst nebudu,“ vyprskla Lisa a žena si odfrkla.

„Alfred není monstrum, drahoušku,“ promluvila žena a Lisa se zamračila.

„Co tím myslíte, že není monstrum? Vzal mi p*nenství a vy se ho teď zastáváte,“ řekla Lisa plačtivým tónem a žena si povzdechla.

„Liso, Alfred ti nechtěl ublížit, navíc se u tebe držel zpátky. Kdyby ti chtěl ublížit, možná by začal tím, že by ti žhavou tyčí vypálil na zadek trvalou jizvu,“ řekla a Lisa otevřela pusu dokořán.

„Vypálil trvalou jizvu na zadek žhavou tyčí? Co tím myslí? Znamená to, že táta tohle udělal Alfredovi? Proboha!“ pomyslela si.

„Radila bych ti, abys zůstala v klidu a podřídila se jeho pokynům, abys to tu měla snazší,“ odmlčela se a pokračovala.

„Tvůj otec z něj udělal tu noční můru, kterou je. A kdyby tě chtěl z*bít, udělal by to sám, aniž by tě trávil. Raději sněz své jídlo a odpočívej, zítra si tě vyžádá,“ řekla, konečně vstala ze židle, na které seděla, a chystala se odejít z pokoje, když Lisa promluvila.

„Kdo jste a jak se jmenujete?“ zeptala se a paní Tereza se usmála.

„Jsem Tereza a jsem jeho babička,“ odmlčela se a těžce polkla.

„Babička? Tak proč mu nepromluvíte do duše, aby mě nechal jít? Nevím nic o tom, za co pykám,“ vykřikla Lisa.

„To bys nepochopila, dítě,“ řekla Tereza, otevřela dveře, zavřela je za sebou a odešla.

Lisa si povzdechla, protože plně chápala, že paní Tereza něco tají. I z výrazu její tváře poznala, že něco skrývá. Kdykoli se na ni podívala, měla v očích bolest, ale to byl teď ten nejmenší z jejích problémů.

Pokračování příště