Paní Teresa si tiše povzdechla, když vycházela z Lisina pokoje. „Chudák dítě,“ zamumlala a zavrtěla hlavou, než zamířila k Alfredovu pokoji.

„Alfrede!“ Zaklepala na dveře, ale nikdo neodpověděl. Pomalu otevřela a vešla dovnitř.

„Alfrede,“ zavolala znovu, když za sebou zavírala dveře a vcházela hlouběji do místnosti, ale stále žádná odpověď.

„Kdepak asi je? Potřebovala jsem s ním mluvit o něčem důležitém,“ zamumlala a otočila se k odchodu, ale vtom koutkem oka zahlédla něco na jeho nočním stolku.

„Panebože!! Co to je? Ať to není to, co si myslím,“ pomyslela si a několik vteřin zírala na to, co viděla. Právě když se chtěla rozejít k posteli, aby si to pořádně prohlédla, dveře se rozlétly a v nich stál Andrew.

„Babičko!“ vydechl Andrew a vypadal šokovaně, když uviděl Teresu.

„Ahoj Andrew. Myslela jsem, že jsi odjel do kanceláře?“ řekla paní Teresa s úsměvem na tváři.

„Jo, ale vrátil jsem se pro něco,“ řekl a Teresa přikývla, když se na ni Andrew podíval pohledem, který říkal: „Co tady děláš ty?“.

Jako by mu četla myšlenky, promluvila: „Přišla jsem za Alfredem, ale není tady.“

„Ach tak, je ve své pracovně,“ řekl Andrew. Teresa přikývla a vyšla z pokoje směrem k pracovně.

„Alfrede!“ hlesla Teresa, když otevřela dveře do pracovny.

„Babičko!“ zamumlal Alfred, zavřel notebook a opřel se zády do křesla, na kterém seděl. Vypadal tak vyčerpaně a rozrušeně.

„Ach, chlapče můj!“ povzdechla si Teresa, když viděla tmavé kruhy pod Alfredovýma očima. Byla si jistá, že v noci zase nespal. Vypadal tak vystresovaně a unaveně. Za posledních patnáct let se Alfred nedokázal pořádně vyspat. Hrozné vzpomínky se mu vracely do hlavy a znepokojovaly ho. Terese vhrkly slzy do očí.

„Babi, jsi v pořádku?“ zeptal se Alfred s ustaraným výrazem.

„Tuhle otázku bych měla položit já tobě, synku. Vypadáš vystresovaně a unaveně,“ zamumlala. Alfred si odfrkl a vstal z křesla. Zvedl telefon a zavolal Andrewovi, aby se okamžitě dostavil do jeho pracovny.

Položil telefon, přešel ke své babičce a položil jí ruce na ramena.

„Babi, jsem v pořádku. Měla bys mít míň starostí, jasné? Není to dobré pro tvé zdraví, prosím,“ řekl Alfred. Ona přikývla a slzy, které tak dlouho zadržovala, konečně nechala téct.

„Babičko!!“ zvolal Alfred a otřel jí slzy.

„No tak, měla by sis jít odpočinout,“ hlesl Alfred tiše, spíše to zašeptal.

„Alfrede, musím s tebou mluvit o něčem důležitém,“ řekla Teresa a Alfred si tiše povzdechl, protože věděl, o čem chce mluvit.

Dnes ráno se ptal Rii na babičku a ta mu řekla, že je v Lisině pokoji. Zajímalo ho, co jí ta holka řekla.

„Jestli jde o tu holku, můj názor nezměníš, babi. Jsem už rozhodnutý,“ řekl Alfred a chystal se odejít z místnosti, když řekla něco, co ho okamžitě zastavilo.

„Viděla jsem tu věc na tvé posteli, Alfrede. Plánuješ to použít na Lisu?“ Alfred okamžitě ztuhl.

„Panebože!! Myslel jsem, že jsem Andrewovi řekl, aby to bezpečně schoval a zajistil, aby to nikdo neviděl,“ pomyslel si Alfred.

„Alfrede, prosím, nepoužívej to na ni. Je nevinná,“ vykřikla Teresa.

„Copak já jsem nebyl nevinný, když mě její otec uvrhl do otroctví? Do prdele, bylo mi deset let. Jenom deset!“ zařval, jako by přišel o rozum. Teresa o kousek couvla. Najednou dostala strach.

„Bože!!“ zamumlal Alfred a v tu chvíli vyrazil z pracovny. Terese stékaly slzy po tvářích, když se sesunula na podlahu.

„Babičko,“ hlesl Andrew, který právě vešel, a pomohl jí vstát ze země.

„Babičko! Prosím, neplač!“ řekl Andrew a vřele ji objal.

„Myslíš, že Alfred někdy najde to štěstí, po kterém vždycky toužil, Andrew?! Myslíš, že bude mít někdy zase klid? Myslíš, že se někdy oprostí od minulosti?“ Odmlčela se a Andrew se odtáhl z objetí a otřel jí slzy.

„Věřím, že časem bude všechno v pořádku, Alfred bude v pořádku,“ řekl Andrew a usmál se. V očích měl smutek, ani on si není jistý tím, co říká. Nevěří, že bude zase všechno v pořádku. Nevěří, že se Alfred může uzdravit z minulosti, protože ta rána je příliš hluboká. Rána, která se nemohla zahojit patnáct let – jak můžete čekat, že se zahojí teď? Je to nemožné.

**************

**************

**************

Lisa vyšla z koupelny a hlavou se jí honily různé myšlenky. Cítila se tak slabá a unavená. Ztratila veškerou naději.

„Myslím, že je nejvyšší čas, abych přijala, že tohle je můj nový život, moje nová identita – otrokyně, to je má nová identita,“ pomyslela si a otřela si slzy. Popotáhla, když jí hlavou jako blesk projely vzpomínky na maminku.

Její máma nechtěla nic jiného, než aby Lisa žila dobrý život jako každý jiný, ale to je sen, který se nikdy nesplní. Usmála se, když si vzpomněla na maminčina poslední slova, než došlo k tomu přepadení.

„Liso, zlato!! Ať se stane cokoliv, chci, abys byla silná!! Chci, abys byla tvrdá!!“ Sedla si na postel a tupě zírala po pokoji. Vtom se dveře do pokoje rozletěly a v nich stála Ria. V rukou držela nějaké oblečení.

Jakmile ji Lisa uviděla, okamžitě vstala a Ria po ní střelila nenávistným pohledem.

„Obleč si to a sejdeme se v kuchyni. Dneska máš spoustu práce,“ řekla Ria, hodila po ní oblečení pro služku a otočila se k odchodu, ale pak se zarazila a obrátila se k ní.

„Radši si pospěš, jestli nechceš, abych tě potrestala,“ zamumlala a odešla. Lisa si tiše povzdechla s tváří bez výrazu.

Pokračování příště