Lisa si tiše povzdechla, sebrala své oblečení a oblékla si ho. Když byla oblečená, se zdviženou hlavou vyšla z jeho pokoje.
Před pokojem se opřela o zeď a položila si ruce na krk, který ji bolel. Cítila obrovskou bolest po celém těle. V očích ji pálily slzy při pomyšlení, jak je k ní život nespravedlivý.
Ale na druhou stranu jí stále vrtalo hlavou, proč se krotil. Měl s ní sex, ale nedokončil to. Myslela si, že ji tolik nenávidí a jeho přáním je, aby trpěla, tak proč se držel zpátky? pomyslela si, když se potácela do svého pokoje.
Pak ale tu myšlenku zahnala. „Do toho mi nic není,“ zamumlala tiše, když se posadila na postel. Otřela si slzy a unaveně si lehla.
Cítila se tak vyčerpaná, fyzicky i citově. Za jediný den toho prožila tolik. Lehla si na postel a přinutila se usnout.
***********************
***********************
***********************
Opět nastalo ráno, přesněji řečeno další den. Včerejšek byl pryč a dnes je nový den.
Lisa se probudila trochu pozdě, cítila bolest po celém těle, ale ta fyzická bolest nebyla ničím ve srovnání s bolestí, kterou cítila v srdci. Cítila se tak unavená, připadala si téměř bez života.
Zvládla vstát z postele, vykoupala se, oblékla si šaty a pak se unaveně posadila na postel. Hlava ji bolela, celý její organismus prostě nefungoval správně. Unaveně si lehla na postel a snažila se znovu usnout, když se dveře s vrzáním otevřely a objevila se služebná s podnosem jídla v rukou.
„Omlouvám se, jestli jsem nezaklepala, nebylo to úmyslné,“ řekla služebná a položila jídlo na stůl, který byl v pokoji. Lisa na odpověď přikývla, cítila se příliš unavená na to, aby něco řekla, ale pak služebnou poznala; byla to ta, kterou včera Ria uhodila.
Služebná přešla k Lise a posadila se těsně vedle ní na postel. Najednou ji pevně objala a pošeptala jí do ucha: „Všechno bude v pořádku, budeš v pořádku!“ řekla služebná ve snaze ji utěšit. Věděla, že se Lisa potřebuje někomu vyplakat na rameni; ta chudinka si toho tolik vytrpěla a potřebovala obejmout, a Mia jí to objetí teď dávala.
Lisa okamžitě cítila, jak jí taje srdce; byla to stejná slova, která jí řekla matka, než zemřela. *Ach, mami, tak moc mi chybíš,* pomyslela si a slzám, které tak dlouho zadržovala, konečně nechala volný průchod. Slzy jí sklouzly ze zavřených očí na tváře.
Služebná se odtáhla z objetí, věnovala jí hřejivý úsměv a otřela jí slzy.
„No tak, měla bys sníst své jídlo,“ řekla služebná a přisunula jídlo blíže k Lise.
„Jak se jmenuješ?“
„Mia.“
„Jak dlouho tady pracuješ?“
„Sedmnáct let.“
„Sedmnáct let?“ zeptala se Lisa, aby se ujistila, že slyšela dobře.
„Jo. Začala jsem tu pracovat ve velmi nízkém věku,“ řekla a po tvářích jí stékaly slzy.
„Po smrti rodičů jsem zůstala na ulici sama. Jedla jsem z popelnic, ale pak mě uviděla paní Laura a vzala mě k sobě, abych pro ni pracovala jako služebná, a jsem jí za to vděčná,“ usmála se Mia přes slzy.
„Kdo je paní Laura?“ zeptala se Lisa zvědavě.
„Ach! Je to matka pana Alfreda a dcera paní Teresy.“
*Paní Teresa? Když o tom tak přemýšlím, je to už dlouho, co jsem ji viděla. Zajímalo by mě, kde je, a doufám, že je v pořádku, ať už je kdekoli.*
„Kde je teď paní Laura?“
„Zemřela na rakovinu. Bylo to opravdu bolestivé. Nechala nás tu úplně samotné,“ řekla Mia a propukla v pláč. Lise připadalo, jako by jí někdo vrazil nůž do srdce, když se dozvěděla o smrti paní Laury; byla to náhlá a bolestivá smrt a nikdo to nečekal. Jak bolestivé! Stále to působí, jako by její smrt byla teprve včera.
Mia se zasmála a otřela si slzy.
„Omlouvám se, poslední dobou jsem prostě příliš přecitlivělá. Měla bys jíst,“ zvedla se a chystala se odejít, když ji Lisa zavolala jménem a ona se k ní otočila.
„Víš něco o tom, co můj otec provedl Alfredovi a jeho rodině?“
Mia okamžitě ztuhla. „Ne, nevím,“ vyhrkla spěšně a chystala se odejít, když ji Lisa chytila za ruce a ona se k ní otočila. Mia pomohla Lise vstát z postele, na které seděla.
„Prosím, Mio, zapřísahám tě, řekni mi, co můj otec udělal, že si tohle zasloužím?“ Po Lisině tváři stékaly slzy a Miu její pláč dojal.
„Promiň, nemůžu ti to říct,“ řekla a odvrátila pohled.
„Prosím, Mio,“ řekla a chtěla padnout na kolena, ale Mia ji zachytila, pomohla jí se narovnat, posadila ji na postel a sedla si těsně k ní.
Zírala na Lisu, které neustále stékaly slzy po tvářích, než konečně promluvila.
„Tvůj otec znásilňoval Alfredovu matku, dokud nekrvácela, a zabil ji. Zabil jeho otce i jeho malého bratra, on...“ Odmlčela se, když zaslechla kroky u dveří, a rychle vstala.
„Musím už jít!“ řekla a Lisa přikývla a zamumlala poděkování. Právě když se chystala vyjít z pokoje, dveře se rozletěly a objevil se v nich Alfred.
„Ach bože! Jsem mrtvá!“ zamumlala Mia strachy.
Alfred stál u dveří a zíral na Lisu, která sklonila hlavu, a pak jeho oči sklouzly k Mie, jež se teď třásla strachy.
„Vypadni!“ řekl svým chladným hlasem a Mia rychle vyběhla z pokoje.
Zavřel za sebou dveře a vešel dál do pokoje.
Lisa rychle vstala se skloněnou hlavou a Alfred se ušklíbl.
„Vidím, že se učíš rychle!“ zamumlal hlasem klidným, ale smrtícím.
Lisa zvládla zvednout hlavu a jejich oči se setkaly. Cítila, jak jí po pažích přeběhl mráz, a rychle uhnula pohledem. Výraz jeho tváře byl prázdný a jediné, co viděla, byla čistá nenávist v jeho očích; ne, tohle nebyla nenávist, bylo to víc než nenávist. Byl to odpor. Jeho pohled byl tak chladný a ona přemýšlela, kdy se ten člověk stojící před ní naposledy usmál.
Její otec toho jemu a jeho rodině tolik provedl. Přemýšlela, jestli tahle duše po všech těch traumatických zážitcích někdy najde štěstí, které si zaslouží. Těžce polkla, cítila jeho bolest a pak si uvědomila, že si zaslouží jakýkoli trest, který od něj dostává.
„Měla by ses obléknout a sejít za mnou dolů. Máš na to tři minuty,“ promluvil Alfred po tom, co se zdálo jako věčnost.
„Musíš se obléknout slušně a nenech mě čekat,“ řekl a s tím odešel z pokoje.
Lisa zvedla hlavu, když zaslechla, jak se za ním zavřely dveře. Tiše si povzdechla, když zírala na nedotčené jídlo na posteli, a vstala. Přemýšlela, proč jí řekl, aby se oblékla a sešla za ním dolů. Přemýšlela, jestli s ním jde ven.