Anthony ji silou popadl za ramena a strčil do ní...

„Au!“

Anne narazila do stolu, což způsobilo, že dvě sklenice spadly na zem. Tekutina z jedné sklenice jí vystříkla do obličeje a namočila vlasy.

Anthony se líně posadil na pohovku s překříženýma nohama a chladně a zasmušile Anne pozoroval.

Pan Pat se snažil Anthonymu zavděčit a nabídl se, že mu nalije drink. „Pane Marwoode, dejte si prosím skleničku.“

„Ty ne!“ poručil Anthony chladně.

Ruce pana Pata se zarazily, než pochopil. Podal láhev vína Anne.

Anne se stále třásla, jako by ji polili ledovou vodou.

Věděla, že Anthony ji hodlá ponížit. Pokud neposlechne, nikdy se z této místnosti nedostane.

Při pomyšlení na své tři nevinné a roztomilé děti v zahraničí Anne spolkla svou hrdost a natáhla třesoucí se ruku, aby přijala láhev vína a nalila drink.

Anthony zvedl sklenici a napil se, přičemž nespouštěl oči z Anne.

„Mohu... mohu už odejít?“ zeptala se Anne roztřeseným hlasem. Klečela na podlaze a cítila se nesmírně nepříjemně.

Okolní dav ztuhl, jako by byli komparzisty ve filmu, zatímco Anthony ovládal scénu jako král.

Pan Pat jí nalil drink a řekl: „Jak bys mohla tak brzy odejít? Je mi ctí pít s panem Marwoodem. Do dna!“

„Já nepiju...“ odmítla Anne a odvrátila tvář.

Anthony zvedl ruku a drsně ji sevřel za čelist. Jeho oči se ve tmě zaleskly, když řekl: „Chceš mi tvrdit, že jsi nikdy nepila s muži?“

Anne se na něj podívala se slzami v očích, které už se chystaly stékat.

„Copak tě ta děvka nenaučila ty triky?“

„Moje teta nebyla rozvracečka rodin. Pletete se...“ Anne věděla, že mluví o její tetě, a cítila se ukřivděná.

„Samozřejmě, protože jsi úplně stejná jako ona!“ Anthony zesílil stisk, až málem zlomil Anne čelist...

„Au!“ vykřikla Anne bolestí.

„Anne Valloisová, znovu jsi mi padla přímo do rukou. O útěku si nechej jen zdát.“ Anthony ji poplácal po tváři a stáhl ruku.

Anne se cítila beznadějně, když v slzách padla na podlahu.

Pan Pat, který stál opodál, k ní přistoupil, aby ji zvedl. „No tak, pij! Nemůžeš odmítnout pití, když jsi tady.“

Jiný muž ji přišel zvednout a přidala se i další žena.

Anne byla donucena sednout si na pohovku, zatímco k ní tlačili sklenice s alkoholem. Neměla jinou možnost než pít.

Protože byl alkohol příliš silný, polykala ho jen s velkými obtížemi. Každý doušek doprovázely další slzy.

Jedna z žen přiběhla k Anthonymu a posadila se po jeho boku, aby mu dolévala pití a snažila se ho potěšit. Anthony však měl oči jen pro ženu, kterou z duše nenáviděl.

Když byla Anne u šesté skleničky, byla opilá. Všechno měla rozmazané.

Když ucítila, jak se někdo dotýká jejího stehna, zpanikařila. Byla tak paranoidní, že vyběhla z místnosti, aby utekla.

Vřítila se na toaletu a snažila se zvracet. Nic z ní však nevyšlo, jen slzy.

Co udělala špatně, že se k ní takhle chovají!?

Když jí bylo čtrnáct, ze všech příbuzných ji k sobě domů vzala jen teta Sarah. Jak by někdo jako její teta mohl být nemravná žena?

Od chvíle, kdy začala žít u rodiny Marwoodových a říkala mu ‚brácho‘, se zdálo, že Anthonyho naprosto urazila. I když rodinu Marwoodových opustila, noční můra pokračovala.

Najednou se dveře zavřely.

Annino tělo ztuhlo a ucítila děsivou auru vycházející zpoza ní. Přeběhl jí mráz po zádech.

Ještě než se ohlédla, už věděla, odkud ta aura pochází...

„Vypila jsem to, můžu... Au!“ Než Anne stačila dokončit větu, někdo ji drsně zatahal za vlasy dozadu. Její světlá šíje se napjala a trhla dozadu.

Shora se objevila ta démonická tvář. „Řekl jsem, že můžeš odejít?“

Možná to bylo alkoholem, Anne cítila brnění pokožky hlavy, ale strach jí pronikl přímo do duše.

Lapala po dechu a zmohla se na slova: „Kdy... mě necháš odejít?“

Anthony její otázku ignoroval a přimhouřil oči. Jeho zrak skenoval její tvarovanou postavu. Oči se mu zaleskly, když se snížil, aby jí chraplavě zašeptal do ucha: „Zajímalo by mě, jak upřímné je tvé tělo.“

S těmi slovy se zakousl do jejího odhaleného ramene...

„Au!“ Anne se otřásla a vykřikla bolestí.

„Ach, ty zlobíš, co?“

Anne cítila na rameni pálivou bolest.

Když Anthony uvolnil stisk na jejím rameni, nohy se jí podlomily a ona padla na Anthonyho tvrdou hruď. Slzy jí stékaly po tváři, jak bezmocně plakala: „Omlouvám se, neměla jsem se vracet... prosím, zapřísahám tě, přestaň mě mučit...“

Anthony jí bezcitně sevřel čelist a zvedl jí bradu. „Je nebezpečnější prosit než odmítnout.“

Anne cítila, jak jí brní hlava, a tváře měla zčervenalé od pití. Světla ze stropu ji nutila mhouřit oči. Točila se jí hlava čím dál víc, ale slzy se nepřestávaly kutálet dolů. „Proč já? Proč...“

„Není to jasné, hmm? Té ženě zatím nic udělat nemůžu, takže prozatím jsi to ty. Nemiluje tě snad hodně? Samozřejmě, měl bych mučit její oblíbenou neteř!“ Anthony se zaleskl v očích, zatímco jí svíral čelist.

Pokud mohl Ron ohrožovat jeho život kvůli té ženě, fajn, on jim ukáže, jaké to je cítit se hůř než mrtvý!

Anne vzlykala.

Takže se zdálo, že si Anthony myslí, že její teta zničila jeho původní rodinu, a předpokládal, že ona je stejná jako její teta!

Celá ta léta byla špatně chápána a nikdo nedokázal změnit Anthonyho názor.

„Když mi bylo dvanáct... to nestačilo?“

Anthony se na ni podíval zastrašujícím pohledem a zařval: „Nikdy to nestačí! Všechno si to vyžer. Jestli umřeš, ona je další na řadě!“

„Ne...“ Anne se třásla a točila se jí hlava. Nedlouho poté omdlela...

Když se probudila, v šoku se posadila. Když si uvědomila, že je v pokoji v sídle a ne na nějakém náhodném místě s náhodným mužem, úlevně si vydechla.

Včera v noci na toaletě omdlela a netušila, co se dělo potom.

Měla strašnou kocovinu, ale rameno ji bolelo ještě víc.

Zamračila se a zasténala bolestí.

Vylezla z postele a šla do koupelny. Stále měla na sobě ty stejné černé šaty, které zvýrazňovaly její krásné křivky.

Na rameni měla krvavou jizvu.

Byl to kousanec od Anthonyho.

Teď to vypadalo jako mateřské znaménko.

Bude trvat nejméně deset dní, než to zmizí.

Anthony ji teď nenáviděl víc, než když jí bylo dvanáct.

Cítila mrazení po celém těle.

Teď byla ještě více odhodlaná opustit toto místo!

Během dne se Anne snažila uklidnit. Pomalu se seznamovala s touto oblastí.

Tato oblast se jmenovala The Curve. Sídlo se nazývalo Royal Mansion. Anthony vlastnil toto sídlo, které mělo hodnotu přes sto milionů dolarů.

Jinými slovy, bylo nemožné dostat se z The Curve pěšky, pokud ji Anthony nepustí.

Jak by to mohlo být...

Anne z pokoje tajně zavolala tetě. „Kdo vlastní The Curve?“

„Nikdo neví, kdo vlastní The Curve. Jsou tajemní. Dokonce ani tvůj strýc to neví. Mají však v Lutonu takovou moc, že se s nimi spousta lidí snaží být zadobře. Koneckonců, Luton je teď úplně jiný než dřív,“ řekla Sarah.

Anne se kousla do rtu a mlčela.

Anthony musel začít budovat své jmění v Lutonu už dávno. Až by zareagovali magnáti, bylo by už pozdě.

Ani rodina Marwoodových o tom neměla tušení.

„Majitel The Curve také vlastní skupinu Archduke.“

„Skupinu Archduke?“

„Jo! Vlastní nejvyšší mrakodrap v Lutonu. Během posledních pěti let extrémně zbohatli a ovládli celý Luton. To je ale bolest hlavy! Zajímalo by mě, co je potřeba k seznámení s takovým magnátem. Jak tajemné!“