Anne byla zřídkakdy nemocná. Kvůli svým dětem si netroufla onemocnět, natož být tři dny v bezvědomí. To se ještě nikdy nestalo.

Myslela si, že je její zdraví v pořádku, dokud se nevrátila do Lutonu a nevyhlédl si ji démonický Anthony. Během půl měsíce vážně onemocněla z výhružek a psychického týrání, kterému čelila…

„Snězte něco!“ Kathryn převzala jídlo, které přinesla služebná.

Služebná upravila Anne polštář, aby se mohla pohodlně posadit.

Když Anne viděla, že ji krmí Kathryn, byla v šoku.

Kathryn se usmála a řekla: „To je v pořádku. Je mou prací dohlédnout na to, abyste se uzdravila.“

Anne toho moc nenamluvila a otevřela ústa, aby jedla.

Byla malátná a bolely ji i oči. Neměla chuť k jídlu, ale kvůli svým dětem to musela překonat…

Když dojedla, opřela se o polštář a zavřela oči. Nedlouho poté usnula.

Když se znovu probudila, Kathryn jí měnila kapačku.

„Jste vzhůru? Cítíte se lépe?“

„Ano, děkuji,“ řekla Anne.

„To je v pořádku. Tyto dvě láhve jsou spotřebované. Zítra už možná budete schopná chodit.“

Anne se podívala na Kathryn. Byla jiná než Anthony. Byla profesionální a laskavá.

Přesto, jelikož byla Anthonyho soukromou lékařkou, Anne jí plně nedůvěřovala. Nebyla hlupák!

„Až se uzdravím, mohu jít ven na procházku?“ zeptala se Anne slabě.

Kathryn se na ni zmateně podívala. „Myslíte mimo rezidenci Royal?“

Musela se na to zeptat. Věděla, co se stalo v nemocnici. Tuto ženu pravděpodobně chytil a zbil Anthony.

Rozzlobit Anthonyho byla velmi vážná věc…

„Omlouvám se, ale to mi nepřísluší říkat. Mám na starosti pouze vaše zdraví,“ řekla Kathryn pravdu.

Neměla před Anthonym žádné slovo, a nikdo neměl.

Anthony ovládal svět a nikdo se neodvážil ho vyzvat.

Ačkoli bylo Kathryn této ženy líto, nechtěla riskovat svou kariéru, aby jí pomohla.

Anne se rychle posadila a chytila Kathryninu ruku oběma svýma rukama.

Kathryn se lekla. „Dávejte pozor na tu ruku…“

V ruce měla jehlu!

Zdálo se, že Anne nic necítí. V očích měla slzy, když prosila: „Doktorko Brownová, prosím vás! Nemyslím tím nic jiného a nesnažím se utéct. Cítím se velmi špatně, když tu jsem každý den zavřená. Cítím, že… mám depresi. Jste lékařka a chcete zachraňovat lidi. Nechtěla byste, abych zemřela na depresi, že ne? Stačí jen říct Anthonymu, že mám depresi, a pak si budu moci… najít práci venku, abych se nadechla. Je to jen malá prosba. Vám to neublíží. Je to tak v pořádku?“

Kathryn si pomyslela, že se o tom Anthonymu jen zmíní; nemusela dělat konečné rozhodnutí a stejně to nebyla velká věc.

„Zkusím to.“

„Děkuji… děkuji!“ Anne si s úlevou vydechla a řekla s vděčností.

V noci vyšla Kathryn z pokoje Anne. Když sešla dolů, uviděla Anthonyho sedět na pohovce v obleku. Měl zkřížené nohy a vypadal hrozivě.

„Takže?“ Anthonyho pravá ruka spočívala na opěrce se sklenkou vína v dlani. Jeho hlas byl hluboký a zastrašující.

„Už je v pořádku. Do dvou dnů se plně zotaví, ale…“ Kathryn se zarazila. Setkala se s Anthonyho potemnělým pohledem a rychle řekla: „Její duševní zdraví se zhoršuje a vykazuje známky deprese. Ptala jsem se jí na to a říkala, že chce jít ven a že už dlouho nebyla venku…“

Anthonyho oči byly temné a nevyzpytatelné. Řekl tiše: „Co dalšího říkala?“

„Nic.“ Kathryn viděla, že je Anthony zticha, a řekla: „Vrátím se teď do nemocnice.“

Jelikož Anne prospala celý den, v noci se jí nechtělo spát. Zírala do prázdna, opřená o polštář, a nudila se.

Když vycítila napětí ve vzduchu, její tělo se v té známé atmosféře podvědomě napnulo.

Nemusela se otáčet, aby věděla, kdo to je…

Anne se otočila a v zorném poli se jí objevila vysoká postava. Její oslabené tělo se zachvělo.

„Ty chceš jít ven?“ Anthony se na ni chladně podíval.

Anne se podvědomě kousla do rtu. To byl znak strachu.

Nic nebylo děsivějšího než tento nebezpečný muž!

Náhle ji chytil za bradu a přitlačil ji k polštáři. Stín pohltil celé její tělo…

„Argh!“ Anne se zamračila a její tělo se pod monstrem nad ní roztřáslo.

Anthony se na ni chladně díval, když se zeptal: „Chceš utéct, hmm?“

„Ne, já… chci se jen cítit lépe. Chci se projít a nic víc. Můj pas a doklady jsou u tebe. Nebudu moct utéct. Taky… když už bydlím v Lutonu, nemůžu tady zůstat a jíst zadarmo. Potřebuji si najít práci. Nejsem tvoje žena…“ řekla Anne úzkostlivě.

„Moje žena? Kdo si myslíš, že jsi?“ Anthony na ni zíral, jako by ji chtěl zatlačit do nejtemnějšího kouta postele. Oči měl potemnělé. „Možná bys měla šanci, kdybys na muže použila své triky.“

S těmi slovy strhl přikrývku z postele…

„Argh!“ Anne strachy schoulila své dvě světlé a krásné nohy pod sebe. „Ne…“

„Neříkala jsi, že jsi panna? Čas, abych to prověřil!“

„Ne… to nemůžeš! Prosím tě, nedělej to…“ Anne tekly slzy, když se natahovala po dece.

Anthonyho oči potemněly a přitiskl jí tvář dolů.

„Argh!“

Anne padla do postele s odhalenými rameny a nohama, vypadajíc svůdně. „Ne! Necítím se dobře, ne…“

Její tvář byla bledá.

Kdyby Anthony zjistil, že lhala, zabil by ji!

„Copak se tě nesnažím uzdravit?“ Anthony ji štípl do malé tváře a zeptal se mrazivým tónem.

Cítila na tváři drtivou bolest. Věděla, že mu nesmí odporovat, a se strachem řekla: „Ne, mé tělo se ještě nezotavilo, a kdybych měla znovu vysokou teplotu, bylo by to problematické… Hádám, že mě nechceš mrtvou tak brzy, že ne?“

„Téměř jsi mě přesvědčila.“ Anthony se na ni temně podíval.

Anne se kousla do rtu a neodvážila se nic říct.

Napjatá atmosféra jí ztěžovala dýchání. Stále se třásla i poté, co ji Anthony pustil.

Anthony se postavil u postele, vyzařujíc mocnou auru. „Nesnaž se mě oklamat. Jinak ti udělám ze života horší peklo, než si umíš představit!“

Poté, co ji varoval, odešel.

Když uslyšela, jak se dveře zavřely, konečně si s úlevou vydechla. Malátně se opřela v posteli.

Copak už teď nebyla v pekle?