Uprostřed noci se Madelyn s trhnutím probudila z děsivé noční můry. Prudce se posadila, čelo zbrocené potem. V mžiku jí do chřípí vnikl povědomý pach dezinfekce, ten, který nenáviděla nade vše.

Madelyn se na krátký okamžik zarazila a ptala se sama sebe: ‚Copak nejsem mrtvá? Proč jsem stále naživu?‘

Právě v tu chvíli se ozvalo cvaknutí a kdysi temný nemocniční pokoj se rozsvítil. Světla byla tak silná, že jen stěží otevírala oči.

Ozval se mužův ledový hlas. „Měla jsi noční můru?“ Dlouhými kroky vykročil vpřed a blížil se k její posteli. Jeho vysoká postava zastínila světlo a jeho dlouhý stín zahalil Madelyn.

„Z-Zachu?“ Madelyn vzhlédla. Když zahlédla mužovu tvář, oči se jí rozšířily a zalil ji výraz hrůzy. „Jdi pryč!“ pomyslela si. ‚Proč jsem zpátky ve spárech tohoto ďábla?‘ Instinktivně couvla a snažila se mu zabránit, aby se přiblížil ještě víc.

Madelynina mysl byla ve zmatku. Pohled na Zacha ji naplňoval ohromujícím strachem a zoufalstvím, které ji dusilo.

Zachův pohyb ustal. Když po ní střelil chladným pohledem svých úzkých očí, jeho pohledná tvář potemněla.

„Dojdu pro doktora,“ ozval se mužův chraplavý, zastrašující hlas.

Za zvuku bouchajících dveří se Madelyniny nervy konečně uvolnily. Úzkostlivě ze sebe shodila přikrývku. Náhle jí ze zápěstí vystřelila ostrá, pronikavá bolest. Sklonila hlavu a všimla si, že má zápěstí ovázané gázou. Uvažovala: ‚Podřezala jsem si žíly?‘

Přemáhajíc bolest, sáhla Madelyn po mobilním telefonu na nočním stolku. Stiskla tlačítka a podívala se na kalendář. V okamžiku, kdy uviděla datum, znecitlivěla nevírou.

Byl to rok, kdy slavila osmnáctiny.

Madelyn se snažila poskládat své roztříštěné vzpomínky a uvědomila si, že je momentálně hospitalizovaná, zřejmě proto, že si podřezala zápěstí ve snaze donutit Zacha, aby byl jejím přítelem.

Zach se stal kmotřencem Haysona Jenta, když bylo Madelyn deset let.

Její skutečné city k němu rozkvetly, když jí bylo patnáct, v den, kdy ji Zach zachránil před útokem jejich rodinného mastifa. Pes tehdy náhle zešílel a vrhl se na ni. Zach ji chránil vlastním tělem, ale paže mu krvácela, protože se do ní pes pevně zakousl.

Jeho hlas zněl Madelyn v uších: „Neboj se! Zavři oči.“

Rozechvělá cítila teplo jeho pohledu, než oči zavřela...

Madelyn nemohla zapomenout na ten pocit bezpečí, který jí tehdy Zach poskytl.

Zachovi bylo nyní něco přes dvacet. Vyzařovala z něj dospělá aura, která přesahovala jeho věk. Jeho rysy byly nápadně pohledné, s výrazným obočím a jiskřivýma očima. Měl široká ramena, štíhlý pas a útlé boky. Vždy si však udržoval chladný odstup a zřídkakdy se usmál.

Před pár dny měl Zach narozeniny a Madelyn ho chtěla překvapit tím, že se sama stane dárkem. Svlekla se a lehla si do jeho postele v domnění, že je nyní dospělá a schopná všeho.

Zach se vrátil brzy ráno. Jakmile ji uviděl na posteli, s odporem ji shodil a vynadal jí za její drzost. Nikdy předtím ho neviděla tak rozzuřeného.

Té noci Zach vyrazil z pokoje a několik dní se jí cíleně vyhýbal. Ať Madelyn hledala sebeusilovněji, nemohla po něm najít ani stopu. V zoufalství si podřezala zápěstí, aby ho donutila se objevit.

Madelyn sevřel strach, když pomyslela na tragický konec, který ji potkal po soužití se Zachem v jejím předchozím životě.

O několik minut později vtrhl do pokoje ošetřující lékař spolu se svými kolegy.

Zach stál ve dveřích, tvář zahalenou chmurami. Chladně pohlédl na Madelyninu tvář. Uvažoval: ‚Když se Madelyn poprvé probudila a podívala se na mě, její oči byly plné strachu a zoufalství. Proč se mě děsí?‘

Poté, co lékař zhodnotil Madelynin stav a poradil se s kolegy, řekl Zachovi: „Horečka pacientky ustoupila a zítra může podstoupit proces propuštění. Co se týče rány na zápěstí, dohlédněte prosím, aby ji po návratu domů udržovala v suchu. Po týdnu se může vrátit do nemocnice na vytažení stehů.“

Slabý náznak úlevy změkčil mužův dříve přísný výraz, když dodal: „Děkuji.“

Lékař se nezdržoval a po několika pokynech opustil pokoj i s kolegy.

Madelyn, která zůstala v malém pokoji se Zachem sama, neklidně ležela na posteli. Záměrně nechávala oči zavřené, aby se vyhnula jeho pohledu.

Zach pohlédl na své zápěstí, aby zkontroloval čas, a tiše promluvil: „Za půl hodiny mám schůzku. Musím se vrátit do firmy. Zítra v osm ráno tě vyzvednu, abychom vyřídili propouštěcí procedury.“

Madelyn stiskla rty k sobě. Zach její lásku vždy odmítal, ale projevoval jí laskavost. To jí dávalo iluzi, že ji hluboce miluje.

Nechtěla mluvit, ani se na něj dívat. Bolest, kterou vytrpěla v minulém životě, ještě nevyprchala. Nemohla mu čelit s klidem.

Když Zach viděl Madelynino mlčení, oči se mu zúžily temnou intenzitou. V jeho pohledu se mihl náznak nelibosti.

„Už si takhle neubližuj. Pokud toužíš po vztahu, hledej někoho jiného. Já pro tebe nejsem vhodný,“ prohlásil Zach pevně.

Madelyn se při jeho slovech sevřelo srdce; byla úplně stejná jako ta, která Zach řekl v jejím předchozím životě. Stále si živě pamatovala, že poté, co ta slova vyslovil, neutišitelně plakala a dokonce se pokusila vzít si život. Přesto Zach reagoval s ledovou lhostejností a prohlásil: „Pokud chceš zemřít, je to tvá volba.“

Madelyn už smrt jednou zažila. Její lásku k Zachovi nahlodaly nesčetné dny zoufalství.

Otevřela oči a klidným pohledem si Zacha změřila. V duchu pronesla: ‚Zachu Jardine, od tohoto okamžiku už tě nemiluji.‘