V nepořádném pokoji seděl Ethan na invalidním vozíku s vlasy padajícími do očí. Uviděl na podlaze mezi rozbitým sklem odlamovací nůž a v hlavě slyšel hlas, který říkal: ‚Proč váháš? Jeden řez a bolest bude pryč. Bude to štípat jen chvilku. Tvoji rodiče se už rozvedli a znovu se oženili. Mají teď své vlastní děti. Tebe opustili. Do toho, skonči to!‘

Ethan si pro sebe zamumlal: „Mami, tati, když jste se nemilovali, proč jste se brali? Proč jste mě měli? Oba teď máte své rodiny. A co já? Co jsem pro vás já?“

Ethanovu tvář zkřivil odhodlaný výraz. Pokusil se vstát z vozíku, ale nohy ho neunesly, a tak se zhroutil na podlahu. O střepy si pořezal ruku a krev potřísnila dřevěnou podlahu. Natáhl se pro nůž uprostřed nepořádku a posunutím tlačítka nahoru vysunul ostrou čepel.

Myslel si, že rychlý řez přes zápěstí ho osvobodí. Když přiložil čepel k zápěstí, oknem vlétla dovnitř jujuba a přistála přímo vedle něj. Pak následovala další, každá větší a červenější než ta předchozí, jejich barva připomínala krev na podlaze.

Ethan mhouřil oči před ostrým slunečním světlem proudícím dovnitř oknem. V další chvíli ho jedna jujuba zasáhla přímo do hlavy. Vyvolalo to záblesk bolesti. Plod spadl na podlahu a odkutálel se do tmavého kouta místnosti.

Ethan oněměl.

Právě tehdy se zvenčí ozval klidný a příjemný hlas.

„Tyhle jujuby jsou z našeho stromu. Dej si. Neseď tam celý den zavřený, není to zdravé. Kdybys někdy chtěl další, stačí říct. Jestli se stydíš, hoď něco dobrého od vás a vyměníme si to. Jo, já jsem Madelyn. Budu se za tebou stavovat každý den, platí?“

Možná byl Madelynin hlas příliš hlasitý; rozruch vyburcoval personál v sídle. Někdo rychle vyšel ven.

„Kdo je tam? Kdo to mluví na dvoře?“

Madelyn pokrčila rameny a rychle stáhla nohy ze zdi, aby se schovala mezi větvemi stromu. Kdyby mohla, přála by si změnit jeho budoucnost. Možná proto, že věděla, jaké to je být všemi opuštěná – bezmocná a zoufalá.

Jak se Madelynin hlas vzdaloval, Ethanovy oči, dříve stažené úzkostí, zamrkaly.

‚Ona za mnou přijde každý den?‘

Její slova v něm zažehla jiskřičku naděje.

Hospodyně se rozhlédla, ale nikoho nenašla. Přišlo jí to divné, ale otočila se a odešla ze dvora.

Nahoře na stromě obtěžoval Madelyn hmyz. Naplnila dvě tašky jujubami, pak slezla dolů a zamířila zpět do sídla. Když se vrátila, Rosario si všimla třísek na Madelynině oblečení a oprášila je.

„Kam jsi utekla, že jsi celá špinavá? Jdi se hned převléknout do pokoje. Vyperu to,“ řekla Rosario.

„To je v pořádku, Rosario. Zkus tyhle sladké jujuby, co jsem natrhala,“ odpověděla Madelyn klidně a nabídla jí je.

Rosario uviděla plody a zavrtěla hlavou. „O ty, co jsme natrhaly dřív, jsi nestála. A teď jsi vylezla nahoru a natrhala sis je sama. Lezla jsi tam sama?“

Madelyn přikývla. „Jo! Použila jsem žebřík.“

„Zapomněla jsi na tu bolest?“ škádlila ji Rosario a šťouchla Madelyn prstem do čela. „Už bys na ten strom neměla lézt. Jestli se znovu zraníš, řeknu otci, aby ho nechal pokácet.“

Madelyn věděla, že by to Rosario ve skutečnosti neudělala. „Rosario, už nejsem dítě. Budu opatrná.“