Madelyn chodila do třídy 6 na střední škole Ventrocloud, která se nacházela v šestém patře. Studenti měli k dispozici speciální výtah. Vyučování začínalo v devět ráno.

Když Madelyn dorazila do své třídy, uviděla několik známých tváří, ale většinu spolužáků neznala. Zazvonilo na začátek hodiny. Ve spěchu našla po paměti své místo. Když se chystala položit batoh, všimla si, že se na ni někteří studenti dívají a šeptají si.

„To je místo Forresta Arnolda. Ta má teda odvahu si tam sednout.“

„Byla pár dní na nemocenské. Zbláznila se snad?“

‚Cože? Forrest?‘ Madelyn se podívala na čistou lavici před sebou a okamžitě vstala. ‚Jak to může být Forrestovo místo? Vždycky jsem seděla v předposlední řadě. Nebo ne?‘

Forrest Arnold, její úhlavní nepřítel, byl školní rváč, se kterým si nikdo nedovolil zahrávat. Madelyn s ním málokdy přišla do styku. Ale když už, vždycky to bylo proto, že si na ni Forrest zasedl. Neměl k tomu žádný konkrétní důvod, prostě ji neměl rád.

Pak uviděla Forresta vcházet do místnosti s jeho kamarády, Timothym Johnsonem a Adrianem Mitchellem. Měl na sobě neupravenou školní uniformu s povolenou kravatou. Z jeho chladných, ledových očí byla Madelyn nesvá a jen z jeho pohledu jí naskakovala husí kůže.

Když Madelyn zachytila směr, kterým Serena ukazovala – druhá lavice od okna v první řadě – konečně jí došlo, že zasedací pořádek byl během její nepřítomnosti změněn. S trhnutím si uvědomila svou chybu a tiše se posadila na své skutečné místo. Forrest, který byl známý svou prudkou povahou, kopl do své lavice a poslal ji s rachotem do rohu. Hlasitý zvuk vylekal všechny ve třídě.

„Forry, teprve jsi přišel do školy. Kam se chystáš teď?“

Adrian plácl Timothyho po rameni. „Kam asi? Prostě ji nechce vidět.“

Timothy přistoupil k Madelynině lavici a kopl do její židle. „Madelyn, proč jsi prostě nemohla zůstat doma? Proč jsi musela přijít a dělat nám tu ostudu? Jakmile odmaturuju, budu první, kdo začne vyšetřovat tvou rodinu. Jen počkej, skončíš na zbytek života ve vězení se svým buranským tátou.“ Poté, co domluvil, si samolibě upravil kravatu.

Madelyn si Adriana a Timothyho změřila pohledem.

Timothy se kolem ní choval tak odvážně, protože jeho otec byl šéfem Národního vyšetřovacího úřadu, muž tak neúplatný, že proti němu byl i Hayson bezmocný. Johnsonova rodina šla po léta neúnavně po Haysonovi, odhodlána postavit ho před soud. Pokud šlo o Adriana, pocházel ze slavné právnické rodiny. Jeho otec byl vysoce uznávaný soudce a matka známá advokátka.

Tváří v tvář Timothyho posměškům neprojevila Madelyn žádný strach. Místo toho přikývla a řekla: „Máš pravdu, to je skvělá ambice! Taky si myslím, že můj otec je hrozný člověk, a podporuji tě. Makej tvrdě, abys ho dostal!“

Timothyho to zaskočilo. Naštvaně ukázal na Madelyn, ale neměl slov. Když Adrian viděl, že se Forrest chystá opustit třídu, rychle popadl uraženého Timothyho a spěchal, aby Forresta dohonili.

Tito tři studenti často chodili za školu a pro učitele bylo obtížné tento problém řešit. I když se do toho zapojili rodiče, málokdy to něco změnilo. Výsledkem bylo, že učitelé přivírali oči nad těmi, kdo nechodili na hodiny, zejména v této konkrétní třídě, která byla považována za nejhorší z šesti tříd maturitního ročníku.

Šest tříd v maturitním ročníku bylo seřazeno podle studijních výsledků, od nejlepších po slabé studenty, přičemž v každé třídě bylo třicet žáků. Studenti ve třídě 1 byli v podstatě samá elita.

V minulém životě Madelyn nechápala, proč je na ni Forrest vždycky tak zlý. Od začátku školního roku až doteď se snažila nikoho neobtěžovat. Pokud se k ní někdo choval bezdůvodně špatně, dříve se rozzlobila a oplatila mu to stejnou mincí. Měla vznětlivou povahu, stejně jako Forrest. Ale teď byla jiná. Změnila se a stala se mnohem klidnějším člověkem.

První hodinou dne byla matematika. Madelyn se podívala na svůj test, ve kterém získala jen osm bodů ze sta dvaceti.

‚Páni, to jsem dopadla fakt bídně,‘ pomyslela si.

Ale když si písemku prošla, uvědomila si, že úlohy nebyly tak těžké. Ve skutečnosti dokázala mnoho z nich snadno vyřešit.

Madelyn vytáhla červené pero a začala opravovat chyby na kusu papíru. Když se rozhlédla kolem, všimla si nepořádné lavice s rozházenými knihami. Pomyslela si: ‚Pořád mám šanci tento semestr změnit třídu. Pokud u závěrečných zkoušek dostanu dobré známky, možná budu moci přestoupit do jiné třídy.‘

Když pomýšlela na přijímací zkoušky na vysokou školu, už měla jednu univerzitu vyhlédnutou.