Každá vyučovací hodina ve škole trvala 45 minut. Když zazvonilo na konec hodiny, Madelyn přešla do zadní části třídy. Tiše zvedla Forrestovu lavici a jeho rozházené knihy úhledně naskládala zpět do přihrádky. Její spolužáci byli překvapení a udiveně si šeptali.

„To snad ne! Madelyn, která se vždycky chová jako mistryně světa, sbírá knihy po Forrestovi? Stalo se jí něco?“

„Nevěřím vlastním očím! Madelyn, která s nikým nemluví, teď pomáhá Forrestovi? Mám halucinace?“

Někdo Madelynin nečekaný skutek laskavosti nenápadně vyfotil a anonymně ho sdílel na školním fóru.

Madelyn ignorovala rozruch kolem sebe a soustředila se na úklid Forrestovy lavice. ‚Jistě, jsem milá. Až moc milá na to, abych se nechala rozhodit jeho náladami,‘ zamumlala si pro sebe.

Mezitím si ve špinavé uličce za školou Timothy a Adrian povídali o svých plánech na večer. Adrian byl na telefonu, když si všiml, že vyskočilo žhavé diskusní téma.

[Šok století! Madelyn fakticky...]

Jakmile Adrian uviděl Madelynino jméno, kliknul na odkaz, aniž by to dočetl. Objevila se fotka Madelyn, jak sbírá knihy.

„Ty vole! Koukej, Forry, na tohle se podívej! Madelyn ti zase sbírá knížky!“

Timothy tomu nemohl uvěřit. „Vážně? Ukaž mi to!“

Forrestovo obočí se jen nepatrně zvedlo, když se podíval na fotku, kterou mu Adrian strčil před nos.

Na fotce Madelyn dřepěla na podlaze s rozprostřenou sukní. Fotoaparát zachytil její krásný profil, zatímco oknem dovnitř proudilo sluneční světlo. Její řasy vypadaly jemně jako pírka, když se dívala dolů. V jedné ruce držela několik knih a druhou zvedala další.

Madelynina klidná aura na fotce Forresta a jeho přátele překvapila.

...

Madelyn se v době oběda rozhodla vynechat jídelnu. Dávala přednost vlastnímu obědu, protože byla v jídle vybíravá a jídlo v jídelně jí nechutnalo. Sama ve třídě si vychutnávala karamelizované vepřové maso, které pro ni připravila Rosario, a přitom se snažila dokončit svůj test z minulé zkoušky.

O hodinu později se ostatní studenti vrátili z polední přestávky a Madelyn stále zápasila s posledním matematickým problémem. Hluk jejich tlachání a kroků sílil, jak se blížili ke třídě. Zdálo se, že je něco překvapilo.

„To je Forrest. Snad se nevrací, aby si to vyřídil s Madelyn?“

„Asi jo. Pojďme se dívat. Nikdy jsem tu krávu nemusel. Nechápu, že ji na tuhle školu vůbec vzali.“

„Lidi jako ona přinášejí jen problémy. Její otec málem zničil mému tátovi život kvůli nějakému pozemku. Rodina Jentových hraje vždycky špinavou hru. Přeju si jejich pád!“

„Radši si dávej pozor na pusu. Jentovi jsou ve Ventropolis mocní a zkřížit jim cestu je nebezpečné. Nenech se vztekem dostat do maléru.“

Madelynini spolužáci by o takových věcech před Madelyn nikdy nemluvili. A skutečně, mnozí z nich měli rodiče, jejichž podnikání utrpělo kvůli pochybným kšeftům rodiny Jentových.

Madelyn právě začala psát vzoreček pro ten hlavní matematický problém, když k ní přistoupil Forrest. V příštím okamžiku máchl rukou po lavici a shodil její knihy na zem. Vzhlédla do Forrestovy rozzuřené tváře a klidně se zeptala: „Můžu ti nějak pomoct?“

„Kdo ti dovolil sahat na moje věci? Koledueješ si o problém?“ ušklíbl se, zatímco probodával Madelyn pohledem.

‚Takže jen proto, že jsem mu zvedla knížky, se ke mně chová takhle?‘

Madelyn to udělala jen proto, že mu omylem zasedla místo a on se naštval. Aby to napravila, uklidila mu věci v domnění, že to bude tichý způsob omluvy. Nikdy však nečekala od Forresta tak nepřátelskou reakci.

Kolem se shromáždil dav studentů z její i vedlejší třídy, aby sledovali, co se děje.

Madelyn se vrátila ke své písemce a točila perem v ruce. Promluvila: „Taky ses hrabal v mých knihách, takže jsme si kvit. Navíc mám dnes službu na úklid já. Jestli se ti to nelíbí, příště se tvých věcí nedotknu.“

Frustrovaný Forrest si strčil ruce do kapes a kopl do Madelyniny lavice. „O co se snažíš, Madelyn? Na koho se snažíš udělat dojem?“

Madelyn vypadala jeho otázkami zmatená a začala sbírat knihy a balit si je do tašky.

„Dojem? Nikdo tady mi za to nestojí. Jelikož tě mé dobré skutky obtěžují, budu se od tebe držet dál. Můžeš mít třídu pro sebe; já půjdu do knihovny. Za tři týdny po závěrečných zkouškách bude další přerozdělování tříd. Udělám všechno pro to, abych ti zmizela z očí.“

S těmi slovy Madelyn vyšla ze třídy právě ve chvíli, kdy zazvonilo na další hodinu. Když vycházela zadními dveřmi, srazila se s přicházejícím učitelem angličtiny.

„Madelyn Jentová, kam máte namířeno v době vyučování?“

Madelyn mlčela.

„Teda, Forry,“ řekl Timothy, „zdá se, že Madelyn jsi úplně ukradený.“

Adrian se přidal: „Je to fakt překvapivé. Je druhá nejhorší ze třídy a přemýšlí o změně třídy? Proč prostě ze školy neodejde?“

Forrestova pěst dopadla na Madelyninu lavici s hlasitou ránou. ‚Hmph! Měla by mluvit o štěstí, že rychle odešla, jinak bych možná porušil své pravidlo, že ženy nebiju.‘