**DRAVEN**

"Já nic nezmeškala," řekla jsem a protočila oči. Když jsem se podívala kolem něj na zadní stůl, viděla jsem Barbínu, jak na nás zírá a očima metá dýky. "Tvoje rande vypadá žíznivě," rýpla jsem si. "Takže, co ti můžu dát?"

Zamračil se a natlačil se dopředu, aby se naklonil přes bar.

*Bože, v tom těsném bílém tričku vypadá dobře.*

"Co ti dal ten Armani idiot?" zasyčel na mě a sjel očima malou bouli v kapse mých kalhot.

Nejdřív jsem trochu zmatená, pak si uvědomím, že mluví o Panu Krasavci v trojdílném obleku. "Dvacítku," odpovím, aniž bych si byla jistá proč. Tomuhle bláznovi nedlužím žádná vysvětlení.

Čelist se mu zatne, než se ušklíbne. V jedné tváři se mu vytvoří hluboký dolíček. "Co ještě?"

Oči se mi na něj zúží, pohled mi zadrhne o netrpělivou frontu zákazníků za ním. "Chceš něco, nebo ne?"

"Co ještě ti dal?" zeptal se znovu.

*Přece si nemohl všimnout toho malého složeného papírku s telefonním číslem, že ne?*

"Jeho číslo," řeknu mu tiše, když jeho stříbrné oči klesnou k mým rtům.

Trhne sebou dozadu, stále zírá na má ústa. "Jednu tvrdou limonádu a dva panáky Jacka," řekne. Pak trhne očima doleva a probodne pohledem stůl Pana Krasavce.

"Hned to bude," řeknu a otočím se, abych vzala ingredience.

Cítím, jak mě sleduje, a dělám, co můžu, abych se soustředila. Měla jsem co dělat, abych udržela tempo a nic nerozlila s tím ohněm jeho očí v zádech.

"Dej mi to," přikáže Domonic za mnou, což mě rozesměje, když míchám citronový sirup a vodku v horké sklenici zpod police.

"Ještě jsem to nedodělala," odseknu a otočím se zpátky.

Zazubí se na mě, ukáže plný dolíček a přejede si dvěma prsty po bradě. Pak mi věnuje hloupě sexy pohled a řekne: "Mluvím o telefonním čísle toho chlapa. Ne o pití."

Jemně se kousnu do jazyka, abych se nezačala hihňat. "Ne," řeknu hladce a předložím mu jeho objednávku. "Kromě toho, jeho je jen jedno z mnoha." A je to pravda. Za těch pár hodin, co máme otevřeno, jsem už vydělala čtyři stovky na dýškách a nasbírala dvanáct různých telefonních čísel. Deset od mužů a dvě od žen.

Domonic probodne své nápoje pohledem, chvíli se oklepává, než je vezme z pultu. "Řekni Bartovi, ať za mnou přijde dozadu." Plácne na stůl stovku – žádné číslo. "Drobné si nech," řekne.

*Tak to dělá čtyři sta sedmdesát pět.*

Pak bez dalšího slova zamíří zpět k Barbíně. Když vklouzne zpátky na své místo, všimnu si, že na mě pořád zírá, zatímco okouzluju dalších pět zákazníků. Vlastně pokaždé, když vzhlédnu, setkám se s jeho přivřeným pohledem. Ale dolíčky jsou pryč. Zdá se, že ten úsměv předtím byl jen proto, abych mu dala to, co chtěl.

*Ale sakra, ten úsměv je oheň.*

Bart ke mně sklouzne tak náhle, že musím potlačit výkřik. "Vyděsil jsi mě," vyštěknu a plácnu ho přes zápěstí.

Zahihňá se: "Jsem tak ošklivý na pohled?"

"Ne," protočím oči. "Tvůj kamarád tě chce vidět v zadní místnosti."

"Můj kamarád?"

"Já," řekne Domonic, vyleká mě a já nadskočím.

Bart zachytí můj pohled a vyměníme si výraz. "Jasná věc, Domonicu."

Sleduju, jak ti dva mizí chodbou směrem k toaletám a do kanceláře vzadu. Když vidím, že nechali dveře pootevřené, zkontroluju dění kolem sebe. Spokojená, že chvilka pryč nebude tak hrozná, vydám se směrem, kde zmizeli.

Co nejopatrněji se postavím mezi stohy krabic těsně před dveřmi kanceláře a poslouchám.

"Co tady sakra ještě dělá, Bartlette?"

"Barmaniří. Jak to asi vypadá?"

"Víš, že chci, aby byla pryč."

"Vím, cos řekl. Pamatuju si to. O co jde? Potřebovala pomoc a já jí ji dal."

"Nepotřebujeme tu žádné cizince, kteří nemůžou přispět."

"Hele, ona přispívá. Jen se podívej dopředu. Je tam narváno."

"Jsem si vědom."

"Nejenže je nádherná, ale je fakt dobrá. Takže v čem je problém? O co doopravdy jde?"

"Dám ti poslední šanci se jí zbavit."

"Co ti je, chlape? Jaký s ní máš přesně problém? Je to milá holka!"

"Je to chytrák a nepatří sem."

"Vážně? Fajn, chápu. Pošlu tu chudinku teda pryč. Možná si ji její tatíček najde a udělá jí na těle pár dalších modřin. Nebo možná jeho syn. To by ti možná mohlo udělat trochu líp."

Ztuhnu a proklínám se, že jsem Barta nezavázala mlčenlivostí, když jsem mu ukázala své stopy.

"Cože? Co to kurva meleš?"

"Říkám – ti muži, před kterými utíká, nejsou tvůj každodenní otčím a syn. Neodešla od nich kvůli nějaké hloupé neshodě, nebo že je rozmazlená, nebo že nedosáhla svého. Odešla od nich, protože ji týrali! Viděl jsem plody jejich práce dneska po celém jejím těle."

Ozve se malá rána následovaná žuchnutím někoho narážejícího do zdi. I krabice kolem mě se zachvějí. "Ty co? Tys ji viděl? Ty-"

"Klid Dome! Takhle to není, tak mě pusť!"

"Ne, nepustím! Řekni mi, jaké to tedy je, co? Dotkl ses jí?" Další žuchnutí. "Přísahám bohu, jestli jsi-"

"Nedotkl jsem se jí! Tak mě pusť."

Pauza.

"Začni mluvit, než ti vyrvu hrdlo."

"Dal jsem jí to tričko na dnešní práci a ona se zeptala, jestli ho musí nosit dneska. Chtěla vědět, jestli může počkat. Tak jsem se jí zeptal proč a – ukázala mi to. Viděl jsem její modřiny, Domonicu. Její záda-"

"Její záda?" Domonicův hluboký neveselý smích naplní chodbu. "To si snad děláš srandu. Její *zadek*, vážně? Co to kurva?"

"Ne její nahý zadek, kreténe – její záda. A... její paže. Jsou pokryté modřinami ve tvaru rukou a-"

Sklo se tříští. "Dost! Nechci o tom už slyšet."

Další pauza.

"Byly ošklivé, Dome-"

Víc skla a nezaměnitelný zvuk něčeho odkopnutého přes místnost.

"Řekl jsem, drž hubu! Na tom nezáleží. Stejně tu nemůže být."

*Bože, já toho blbečka nenávidím!*

"Fajn. Ty jsi šéf, takže jestli ji chceš pryč, tak ji pošlu pryč. Možná tam venku umře a ty se nebudeš muset bát, že se někdy vrátí. A jestli umře – a všichni ostatní přijdou na to, kdo to je, tak jako jsem na to právě přišel já – nikdo ti nikdy neodpustí."

*Kdo to je? Jsem nikdo. Co tím sakra myslí?*

V tu chvíli se ozvou kroky mířící mým směrem a já se skrčím hlouběji za krabice, abych zůstala mimo dohled. Bartlett vyjde první, projde přímo kolem mě a směrem k přední části baru. Ale Domonic, v okamžiku, kdy překročí práh, se zastaví.

Zadržím dech, nutím se zůstat naprosto nehybná a zůstat zcela mimo dohled. Uběhne minuta. Pak dvě. Pomalu vydechnu a vykouknu zpoza největší krabice, překvapená, když vidím prázdnou chodbu.

*Ten chlap se pohybuje jako zatracená šelma!*

Ani jsem ho neslyšela odejít.