**DRAVEN**

Vyškrábu se na druhou stranu chodby, aby to vypadalo, že se vracím z toalety. Cestou zpět k baru se setkám s Bartovýma smutnýma, těžkýma očima.

Ve snaze předstírat, že nemám tušení, co se děje, se usměju tak zářivě, jak mi mé zklamané srdce dovolí. "Co se děje, šéfe?"

"Um, Draven – musím-" odmlčí se, když se někdo přiblíží zezadu ke mně.

*No ne, hádejme kdo to je. Oči v sloup.*

Mohla bych být hluchá a slepá a stejně bych věděla, kdo za mnou stojí. Jeho žár se mi znovu opírá do zad a chloupky na krku mi stojí v pozoru.

*Kdybych se zaklonila, jen o kousek... můj zadek by se natlačil přímo na jeho...*

*Ne Draven, ne!*

"Bartlett musí renovovat byt nahoře – takže budeš muset bydlet jinde, dokud to nebude hotové," přeruší nás Domonicův hluboký hlas.

*Co je zase tohle?*

"Jinde?" Mé tázavé oči se setkají s Bartovými a on pokrčí rameny. "Kde jinde?"

Vědomí toho, co vím – což je, že Domonic lže – ve mně zažehne hněv a otočím se na něj s vražedným pohledem.

Ušklíbá se, ten sladký dolíček na mě mrká dost na to, aby mi zvlhly kalhotky. "Můžu tě ubytovat v jednom místě, v malém domku na vrcholu kopce."

"Ne, díky. Nemůžu si to dovolit," řeknu vyrovnaně a natlačím se zády k pultu, abych mezi námi vytvořila odstup. Je příliš blízko. Z té vůně, ze které se sbíhají sliny, se mi točí hlava.

"Můžeš si to dovolit." Čelist se mu zatne a zamračí se na mě dolů. "Nebudeš muset platit nájem, protože mi to patří."

Oči se mi zúží a vyčítavě k němu nakloním hlavu.

*Nemůžu mu dát najevo, že jsem poslouchala jejich rozhovor.*

"Nechci od tebe nic," zavrčím.

Zasyčí, sval v čelisti mu cukne. Položí ruce na bar po obou mých stranách a znovu mě uvězní. Zatlačí se blíž, takže jsme od sebe jen pár centimetrů, a odpoví: "Pak budeš bydlet se mnou. U mě doma."

Slyším, jak Bart za barem upustil sklenici a zaklel.

Odfrknu si: "S tebou? U tebe doma?" Teda, jestli *tohle* nespustilo záchvat hihňání. "To bych radši spala *na* baru nebo na nádraží," odseknu. "Ne, díky."

Najednou skloní hlavu dopředu a já ztuhnu. Jeho nos se zaboří do dlouhých zadních pramenů mých vlasů a jeho rty se sotva otřou o mou tvář na cestě k uchu. Musím se nutit stát na místě, ačkoliv mé instinkty mě nutí couvnout. Jeho dech mi zahřívá krk a mohla bych přísahat, že slyším počátky sténání. Jemně zašeptá: "Tak si buď vezmeš ten domek, nebo nasedneš na vlak pryč. Co to bude?"

Srdce mi začíná bušit v hrudi z jeho blízkosti. Ta lahodná borovicová vůně jeho vody po holení proniká mými smysly a nutí mě vnitřně se chvět. Cítím, jak se jeho paže svírají po obou stranách mé postavy. Jako by je kolem mě centimetr po centimetru uzavíral. Elektřina zajiskří, když se přitiskne blíž k mé hrudi. Tak silně, že jsem překvapená, že to nezapraská.

Otevřu pusu, abych promluvila, ale slova se mi zadrhnou v hrdle, když ucítím měkký dotek jeho zubů na mém ušním lalůčku.

*Ó Bože. Co to kurva dělá?*

Zašeptá něžně: "Prosím. Jen dokud nebudeme moct posílit zabezpečení v tvém bytě."

Pak se odtáhne, setká se přímo s mýma očima a přikývne na mě, zatímco tam stojím a lapám po dechu.

Pohled se mi na něj zúží a on se ušklíbne, zkříží ruce na prsou.

*Zkurvysyn! Všechno to udělal schválně. Jen mě vytáčel.*

*On to ví! Musel mě vidět, jak se tam schovávám. Proto se v chodbě zastavil.*

"Fajn," procedím a ostře ho píchnu do hrudi. "Ale nechám si svou práci."

Domonic se na mě zamračí. Oči mu přeletí nahoru a dozadu tam, kde na druhé straně pultu stojí Bart. "To není nutné, protože jak jsem řekl, nebudu ti účtovat nájem."

Zasměju se – tenhle kretén je vážně něco. "Je to nutné, protože ti to splatím," vyštěknu.

"Splatí mu co?" ozve se z Domonicovy strany hustý sametový hlas a já bez dívání vím, že je to Barbína.

Domonic viditelně ztuhne, když mu položí umělecky pěstěnou ruku na paži. Teď, když jsem s ní tváří v tvář, nevypadá zdaleka tak roztomile, jak jsem si nejdřív myslela. Obličej má pokrytý vrstvou make-upu a oči má příliš blízko u sebe, což jí škrtí kořen špičatého nosíku. Má ale pěkný kozy. Mrcha. Ale jeden pohled dolů mi řekne, že to je všechno, co má. Její boky neexistují.

Mrtvé modré oči najdou mé a ona zavrčí: "Položila jsem ti otázku."

*Je vyšší než já.*

*Ale přepere ji.*

Usměju se, hezky a zářivě, pak obrátím pozornost zpět k Domonicovi. "Můžeš prosím doprovodit svou běhnu zpátky ke stolu?"

"Běhnu?!" soptí.

Bart za mnou zavyje smíchy, jeho smích přidá další dávku radosti mému úsměvu.

"Margo, do toho ti nic není. Jdi a nastup si do auta. Odjíždíme," řekne Domonic suše.

*Margo, co? Ble. Nuda...*

Margo dupne nohou, pak se otočí a zamíří ke dveřím. Nezapomene mi před odchodem věnovat ještě jeden ksicht krávy, a za to jsem vděčná.

*Píča.*

Domonic si masíruje spánek. "Jak jsem říkal, tuhle práci nebudeš potřebovat."

Podepřela jsem si bradu jedním prstem, jako bych byla hluboce zamyšlená. "No, tak pak žádná dohoda. Protože tuhle práci mám ráda a ty mi v ní nebudeš bránit."

Probodne mě pohledem, pak se temně uchechtne. "Fajn. Práci si můžeš nechat, ale jen abys věděla, ten domek je čtyři míle do kopce. Takže jestli na něm trváš, strávíš hodně času chůzí."

"Ráda chodím," řeknu a je to pravda, ráda. "Je to skvělé na zadek," dodám. "Zní to jako zábava."

Znovu zatne zuby. Oči mu ztěžknou, jak mi přejíždějí po bocích. "Nebudeš chodit čtyři míle každou noc ve dvě ráno."

"Můžu ji hodit domů," nabídne se Bart.

Ušklíbnu se: "Tady. Vidíš? Bart mě hodí."

Domonic přikývne a prohlíží si Barta, když se otáčí k odchodu. "Uvidíme se večer v domku."

"Nemůžeš mi prostě dát klíč teď? Nerada bych narušovala tvoji tancovačku."

Ignoruje mě, uchechtne se a odejde.

*Musím být blázen. Toho chlapa ani nemám ráda! Může to být sériový vrah, co já vím.*

Jako by mi Bart četl myšlenky, řekne: "Neboj, prcku. Domonic je sice kretén, jo, ale je to taky hodnej chlap."

"To říkáš ty."

Než Bart zavře a já si znovu zabalím batoh, je půl třetí ráno. Nastoupíme do jeho náklaďáku a vyrazíme do husté mlhy okolních ulic. Na silnici už moc aut nezbylo a omezené pouliční osvětlení jen přidává na strašidelné atmosféře. Měsíc je jen ve čtvrti a částečně zahalený, takže můj výhled na krajinu kolem je potlačený. Cestou do nejstrmějšího z kopců se podívám na Barta.

"Jak daleko bydlíš od toho domku?"

Škádlivě se usměje: "Bydlím jen o blok vedle. Proč? Bojíš se?"

"Ne bojím, přesně. Jen... jsem ostražitá."

Povzdechne si a natáhne ruku, aby mě přitáhl do přátelského bočního objetí. "Tady jsme většinou dobří lidé, Draven. Až tu budeš chvíli, uvidíš. Kromě toho, nebudeš na pozemku sama."

"Na pozemku?"

Zasměje se. "Domek stojí na pozemku pana domácího. Hádám, že by se dalo říct, že je to spíš dům pro hosty."

*Dům pro hosty?*

*Domonicův dům pro hosty?*

"A můj pan domácí je..." řeknu právě ve chvíli, kdy projíždíme kolem moderní brány obklopené jehličnany. "Domonic," zasyčím, když ho vidím stát venku před velkým moderně vyhlížejícím domem, který vypadá, že je od stěny ke stěně ze skla.

Stáhnu okýnko, když náklaďák zastaví na volnoběh vedle něj. Má na sobě šedé tepláky a mikinu, co k nim ladí. A... vypadá k nakousnutí.

"Kde jste vy dva kurva byli?" vyštěkne vztekle. "Čekám tu venku pětačtyřicet minut."

"Musel jsem zavřít, chlape. A Draven si musela sbalit věci."

Domonic si nás dva podezřívavě změří, než obrátí oči v sloup a pokyne Bartovi, aby pokračoval po příjezdové cestě.

Když míjíme hlavní dům, vstřebávám všechny jeho rysy. Doslova vidím kuchyň, obývák a jídelnu přes dokonale čisté skleněné stěny. Uvnitř na sedmdesátipětipalcové ploché obrazovce běží sportovní kanál a obraz je tak dobrý, že mám na vteřinu pocit, že jsem v místnosti. Moderní dekor je vyveden v hnědé a bílé, všechno v tom místě vypadá výmluvně draze. Najednou se bojím toho, co bych mohla přes ty skleněné stěny vidět.

*Kde je jeho holka? Margo.*

*Nechci místa v první řadě na Padesát odstínů běhny!*

Když se otočím zpátky k cestě a pryč od domu, uvidím to. Ten 'domek'. Vypadá jako miniatura hlavního domu, ale s méně okny v druhém patře.

"Ó. Můj. Bože," řeknu tiše, když zastavíme a rozsvítí se světlo na verandě. "J-já si tohle nemůžu dovolit!"

Bart se srdečně zasměje a vypne motor. "Bez nájmu, pamatuješ?"

"Ale já nechci, aby to bylo zadarmo! Chci mu to splatit!"

"No tak mu to splať."

"Ale!" vyštěknu skrz zaťaté zuby. "Tohle si nemůžu dovolit!"

Právě tehdy se otevřou dveře spolujezdce a Domonic narušuje náš prostor. Ostražitě si ho změřím. "Ty tady bydlíš." Není to otázka, ale on přikývne, oči upřené na Barta.

"Vy dva sedíte strašně blízko u sebe." Vzduch naplní nezaměnitelné dunění sotva znatelného zavrčení. Velmi podobné tomu, které jsem slyšela první den, kdy jsem vkročila do baru.

Jak velmi zvláštní...

Rty se mi zvednou v rozmrzelosti a pomalu se otočím na sedadle, abych vlepila velmi vděčnou, velmi mokrou pusu na Bartovu tvář. "Děkuju," zašeptám a usměju se, když Bart vypadá, že nemůže dýchat. "Uvidíme se zítra, šéfe."