**DRAVEN**

Něčí ruka mi sevře paži a já jsem vyrvána z auta. „Čau!“ vyštěkne Domonic na Barta, načež práskne dveřmi náklaďáku. Bart vycouvá z příjezdové cesty, jako by mu šlo o život, a já se zamračím na Domonica.

Setřesu jeho ruku ze své paže a zeptám se: „Co máš kurva za problém?“

Vře vzteky. Zírá na mě, jako bych byla nějaký druh zrádné děvky. Člověk by si myslel, že jsem mu právě zavraždila štěně nebo co.

„Políbila jsi ho,“ pronese chladným, bezemočním hlasem.

Odfrknu si. To jako vážně? „Ehm, jo. Políbila. A co jako? Je to můj přítel, a nebýt jeho, čekala bych někde v podělaném motelu na smrt.“

*Bart je jediný, koho bych měla líbat!*

Domonic se ušklíbne a jeho šedé oči potemní pohrdáním. „Je to tvůj přítel? Vždyť ho ani neznáš.“

„Nabídl jsi mi tohle místo jen proto, abys mě dostal do soukromí a mohl na mě chrlit tu svoji nenávist?“ Změřím si ho pohledem a nevěřícně zavrtím hlavou nad jeho drzostí. „Tebe taky neznám, a přesto jsme tady.“ Venku mrzne, až praští, a já se tu třesu, jen aby se na mě tenhle idiot mohl šklebit. „Půjdeme dovnitř, nebo co?“ vyzvu ho.

Oči se mu zalesknou a v jediném okamžiku se změní z ledu v oheň. „My?“ Ušklíbne se dvojsmyslně, udělá ke mně na verandě krok blíž a nechá svůj pohled pomalu sjet po mém těle.

Tváře mi zahoří. Kůže se mi rozpaluje do běla pod váhou jeho očí. Udělám krok zpátky. „Předpokládám, že mi to tu hodláš ukázat.“

Povzdechne si a jeho chladný šedý pohled se na vteřinu zastaví na mých vlasech, než vytáhne z kapsy klíč. „Tady. Všechno funguje a je to špičková kvalita. Snídaně je přesně v devět ráno. Neopozdi se.“

Pak se otočí na patě a zamíří ke svému zadnímu vchodu, kde na něj shodou okolností čeká Margo, oblečená jen v dlouhém hedvábném županu.

*Nechutné.*

Hněv mi brnká na nervy. Nadávám si, že jsem mu dovolila flirtovat tak, jak to před chvílí dělal. „Nebudu snídat s tebou a tvojí přítelkyní,“ řeknu, otočím se a odemknu dveře.

Klíč hladce vklouzne do zámku, a jakmile se dveře otevřou a já vstoupím dovnitř, předsíň zaplaví měkké světlo.

*Pěkné.*

Otočím se, abych zavřela, a zaječím. Domonic stojí ve vchodu za mnou. Ani jsem ho neslyšela přicházet.

Zazubí se, zavře za sebou dveře a pomalu se ke mně plíží. „Ona není moje přítelkyně a zrovna jsem se chystal ji odvézt domů,“ oznámí mi hlubokým, svůdným hlasem. Hlasem, kvůli kterému se mi dech zrychlí o něco víc než předtím.

„Ach tak,“ syknu a couvám dál a dál, dokud nohama v džínách nenarazím do měkké kožené pohovky. „Je mi to jedno,“ zalžu.

Kráčí dál ke mně, čelist sevřenou podrážděním, než se zastaví a nechá mezi námi asi patnáct centimetrů prostoru. Jeho tvář zvážní. Rozhlédne se s rukama v kapsách a řekne: „Vím, že je tu hodně oken, ale když cvakneš vypínačem na zdi, zatáhnou se žaluzie.“

Přikývne a hodím batoh na pohovku. „Dobré vědět. Teď můžeš odejít,“ vydechnu.

Odkašle si, oči mu pomalu těkají po místnosti, ale k odchodu se nemá. „Něco k Bartlettovi cítíš, že? Máš pro něj slabost?“

Chtěla jsem říct něco zlého a dvojsmyslného, ale výraz v jeho očích mě zastaví. Vypadá nejistě, dokonce trochu nervózně. Je to skoro roztomilé. Do prdele. Je to víc než roztomilé.

„Ne, pro Barta slabost nemám,“ odpovím tiše a ramena se mi uvolní v žáru, který sálá z jeho těla.

Přešlápne a získá další centimetr mým směrem. S polovičatým úsměvem, který mu vytvoří dolíček na jedné tváři, na mě shlíží. Díky teplé žluti v místnosti se jeho oči zdají být spíše zlaté než šedé. „Tak dobře,“ povzdechne si a couvá směrem k vchodovým dveřím. „Pamatuj, v devět ráno přesně. Jestli mě donutíš, abych si pro tebe přišel, budu nahý.“

Nijak neodpovím.

*V tom případě možná přijdu pozdě schválně.*

*Nevyhrožuj mi, kámo.*

Jakmile dorazí ke dveřím, otočí se a odejde, aniž by se ohlédl. Neztrácím čas, zamknu za ním a pak cvaknu vypínačem, abych zastínila všechna okna.

Pak se otočím čelem ke kuchyni a rozhodnu se podívat, co je v lednici. K mému překvapení je plně zásobená a na poličce leží talíř přikrytý potravinářskou fólií. Na přední straně je přilepený lísteček, který mě donutí usmívat se jako naprostý blázen.

Na lístku stojí:

Zmeškala jsi večeři.

Zubím se od ucha k uchu jako idiot a toužebně hledím na vchodové dveře. Pak se kousnu do rtu, vytáhnu talíř a strčím ho do mikrovlnky.

Možná… možná není tak špatný.

*Možná… život tady bude fakt fungovat.*

**DOMONIC**

Už hodinu ji sleduji, jak spí, a stále se nemůžu donutit odejít. Jak jsem předpokládal, zavřela v bytě všechna okna. Takže místo abych ji sledoval ze své ložnice, jak jsem chtěl, musel jsem se sem vplížit jako úchyl.

*Teď od ní nemůžu odtrhnout oči.*

Bartlett měl pravdu. Je poseta modřinami. Paže, ramena, krk. A nejsou to modřiny z běžného týrání. Ne. Tohle jsou modřiny z použití síly. Takové, které vznikají, když vás někdo popadne – nebo – když vás drží proti vaší vůli.

Neměl jsem se sem plížit, ale chtěl jsem je vidět na vlastní oči. *Potřeboval* jsem je vidět.

Nelíbí se mi to – to, co cítím, je nebezpečné. Neobviňuji tak docela Bartletta, že šel proti mým rozkazům, abych se jí zbavil, ale jen kvůli jejím okolnostem. A ve stejném ohledu jsem se musel ujistit, že to budu já, kdo bude zodpovědný za její bezpečí.

*Pokud ta zodpovědnost někomu patří, patří mně.*

Přiznávám, že ta bolestná touha, která ve mně pulzovala celý den, se jen zhoršila, než jsem dnes večer dorazil zpátky do baru. Byl jsem připravený se s tím vypořádat, aspoň jsem v to doufal. Takže když jsem vešel a viděl, že tam *stále* je a neodešla – byl jsem nasraný. Ale… taky se mi ulevilo. Protože ten tlak na hrudi se v okamžiku, kdy jsem ji zahlédl za barem, změnil spíše v pálivou slast než v bolest.

S tichým povzdechem se ve spánku zavrtí, otočí se a jednu nohu natáhne ven z přikrývky. Mé tělo začne bušit hněvem při pohledu na to, co hyzdí její krásnou kůži a kde všude to je.

*Někdo jí ošklivě ublížil a já odsud musím vypadnout, nebo se neovládnu.*

Co nejtišeji ji přikryji a dřív, než se stihnu zastavit, přejedu jí prsty po měkkých rtech.

„Nechci tě tady,“ zašeptám. „Ale nemůžu tě ani nechat odejít. Alespoň ne zatím.“

Nejdřív musím eliminovat hrozbu pro její přežití. Pak ji nechám jít. Budu muset.

Jako stín v noci splynu zpátky s temnotou a naposledy se podívám na její dokonalou tvář. Pak vyjdu z bytu a zamířím zpátky do svého domu s vědomím, že po zbytek noci nebudu moct spát.

*Je příliš blízko, ale zároveň ne dost blízko.*

Jak zemřela její matka?

Musím o ní zjistit všechno, co se dá. Chci vědět, odkud přišla. Potřebuji vědět, kdo je její otčím, co jí udělal a proč.

Napíšu Rainierovi zprávu, ať se se mnou zítra v poledne sejde v klubu. Pověřím ho, aby zapracoval na zjištění, kdo přesně je slečna Draven Piccoli. Budu potřebovat mít tohle všechno vyřešené před dalším úplňkem.

Pohlédnu na hodiny na krbové římse a vidím, že už je pět ráno. Zamračím se na svou postel a na tělo, které v ní leží. Margo není nic ve srovnání s tou sexy černovlasou kráskou, která mi znepokojivým způsobem vstoupila do života.

*Pomyšlení, že ještě včera jsem šukal Margo přímo tady v téhle místnosti…*

Teď stačí jen vzpomínka na to, aby se mi zkroutily vnitřnosti.

*Nebudu s ní ležet. Nemůžu.*

Zírám na telefon a objednám nejbližší možný odvoz, abych poslal Margo domů. Pak s pokrčením ramen cvaknu vypínačem, abych vytáhl žaluzie na všech oknech svého pokoje. Mohl bych si zkusit namluvit, že jsem to udělal proto, abych mohl ze svého pokoje hlídat ten byt, ale byla by to lež.

Udělal jsem to proto, že jsem nechtěl, aby se sem Draven podívala a přemýšlela, jestli náhodou nešukám Margo.

Chci, aby ta dívka, kterou si odmítám nechat, věděla, že není nikdo jiný než ona.

*Bože, já jsem pitomec.*

*Hádám, že bych měl začít dělat snídani.*