**DRAVEN**

Probudím se a vlastně ani nevím, kde jsem. Postel pode mnou je tak měkká, že upřímně přemýšlím, jestli vůbec spím. Možná nespím, možná jsem mrtvá a v nebi.

Ale pak zazvoní zvonek.

*Měla jsem dnes ráno nějaké plány? Myslím, že měla. Jsem si skoro jistá, že jo… ale co?*

Otevřu oči. „Do prdele! Kolik je hodin?!“

Zvonek se ozve znovu a já vypadnu z postele, sahajíc po věcech, které jsem měla na sobě včera. „Kurva! Už jdu! Do hajzlu, vydrž!“

Klopýtám dolů ze schodů ve špinavém oblečení a cvaknu vypínačem, aby žaluzie odhalily hustou ranní mlhu, která se tísní na dvoře. Ten pohled mi vykouzlí spokojený úsměv na tváři.

*Páni… je tu fakt krásně.*

*Ding dong!!!!*

„Ježiši!“ zaječím a otevřu dveře. „O co ti kurva jde?“

Stojí tam, vypadá zatraceně sexy a na tváři má náznak úsměvu. „Říkal jsem přesně v devět.“

Domonic.

No jasně. Zapomněla jsem na tu domluvenou snídani.

„Nejdu pozdě,“ řeknu mu klidně, mnu si ospalky z očí a ukážu mu vztyčený prostředníček.

Uchechtne se a jeho jasný stříbrný pohled jiskří pobavením. „Jdeš pozdě. Je deset hodin dopoledne. Na nočním stolku máš budík. Používej ho.“

„K čemu?“ oplatím mu, zkřížím ruce na prsou a snažím se nevšímat si, jak svěže a k sežrání vypadá v bílých teplácích a zářivě bílém tílku.

*Sakra. Jsou mu vidět tetování. A svaly. A já chci přiložit ústa na každé z nich. Kristepane…*

Ale pak… zavane ke mně jeho parfém a já se málem pozvracím!!!

*Zasraná Margo. Cítím ji z něj na sto honů. Hnus.*

Najednou jsem naštvaná. Nedokážu vysvětlit proč, ani na to nemám právo, ale jsem.

„Nechtělo se mi vstávat. Chtěla jsem se ještě pár minut válet a smát se, protože jsem dostala, co jsem chtěla, a ještě něco navíc.“

Oči se mu zúží a úsměv zmizí. „Dostala jsi, co jsi chtěla. Což bylo?“

Odfrknu si. „Ty ne. Takže čau!“ Můj pokus prásknout mu dveřmi před nosem zmaří zářivě bílá teniska Nike. Málem vyletím z kůže. „Coooo?“

„Hej, uklidni se! Počkej chvíli! Řekl jsem ti, že se spolu nasnídáme, a taky že jo.“

Obdařím ho sladkým, přeslazeným úsměvem. „Ne. Nenasnídáme. Dej si snídani s Margo.“

Jedno obočí mu pobaveně vyletí vzhůru. Pousměje se koutkem úst a olízne si rty. „Margo je pryč.“

Zasměju se: „Vážně? To si tě nejdřív označkovala? Ha!“

„Cože?“ Trhne sebou, když na něj vrhnu sarkastický zamračený pohled. Jeho tvář vypadá na vteřinu tak vyděšeně, že se málem rozesměju.

„Jak, cože?“ zachechtám se a ostražitě k němu nakloním hlavu. Pak protočím oči a řeknu: „Kdy odešla?“

*Na blbou otázku blbá odpověď, Draven!*

Cukne mu v čelisti a sklopí oči, jako by se styděl. „Dnes ráno.“

„Myslela jsem, že jsi říkal, že ji odvezeš domů včera v noci,“ rýpnu si do něj a přimhouřím oči, zatímco se snažím dveře o kousek přivřít.

Nervózně se poškrábe na zátylku, těká pohledem doleva a doprava, jako by někdo mohl vyskočit a zachránit ho před mým hněvem. „Měl jsem v úmyslu, ale já–“ zarazí se, zkříží ruce na prsou, čímž nechtěně ještě víc zvýrazní své prsní svaly. Jeho tvář se zatváří rozhořčeně: „–počkej chvíli, já se ti nemusím zpídat.“

„Ne, nemusíš, souhlasím,“ švitořím sladce a vrhnu na něj svůj nejarogantnější úsměv. „A já s tebou nemusím snídat.“ Pokusím se zavřít dveře, ale on se vtlačí dovnitř a já frustrovaně rozhodím rukama. „Vážně?“ vyštěknu a vztekle dupnu nohou. „Prostě se sem vecpeš násilím? Vidíš? Proto chci platit nájem! Abych tě sem nemusela pouštět a nemusela na tebe být milá.“ Věnuji mu zničující pohled. „Musíš odejít.“

Otočí se ke mně čelem a oči mu svítí zvráceným potěšením. „Ty žárlíš,“ obviní mě, zakrouží rameny a měří si mě, zatímco ke mně přistupuje blíž.

Zahihňám se a se smíchem sebou praštím na gauč. „Ne. Nežárlím. Jen nemám ráda tebe ani tu tvoji čubku. Nikdy jsem neměla v úmyslu přijít na snídani,“ lžu. Chtěla jsem, ale teď, když vím, že odešla teprve před chvílí, jsem ráda, že jsem si přispala.

Zdá se, že sám se sebou o něčem diskutuje, oči mu těkají sem a tam, jako by nevěděl, co dalšího říct. Nakonec spočinou na mně a on těžce polkne. „Tentokrát jsem ji nešukal.“

„Tentokrát?“ Znovu se zasměju. „Teď můžu zemřít šťastná, díky, žes mi to dal vědět.“ Protočím oči. „Je mi jedno, jestli jsi ji šukal, nebo ne, páchneš jejím parfémem a já jsem extrémně alergická na vůni Průměrné Kundy, takže jestli by ti to nevadilo…“

Zírá na mě, ruce sepnuté za zády jako voják. Oči mu těžknou, jak mě sleduje, a rozpalují se emocí, kterou nedokážu úplně rozluštit. Najednou mě extrémně trápí můj vzhled. Protože mám na sobě pořád včerejší oblečení.

*Musím vzít peníze z dýšek a jít dnes nakupovat. Potřebuju víc oblečení.*

Domonicovo obočí poklesne a jeho hlas zní poněkud napjatě: „Neodvezl jsem ji včera v noci domů, protože jsem tě tu nechtěl nechat bez ochrany. Takže když přišlo ráno, nechal jsem ji vyzvednout.“

„Bez ochrany?“ Pomalu vstanu a kráčím k němu, ignorujíc elektrické bzučení energie, které cítím, když se k němu přiblížím. Vím, že bych měla být s jeho vysvětlením spokojená, ale z nějakého důvodu nejsem. „Věděl jsi, že jsem včera v noci poslouchala, že jo?“

Přikývne. „Ano.“

Překvapí mě náhlý hněv, který ve mně vybuchne. „Takže proto se o mě najednou chceš starat. Teď jsem najednou hodna tvé námahy. Ale než jsi věděl o mém–“ zarazím se, na vteřinu pevně zavřu oči, než pokračuji, „–problému… nebyla jsem pro tebe ani pro tvé město dost dobrá. Než jsi to věděl – bylo ti fuk, že se mě zbavíš.“

Trhne sebou a pak zavrtí hlavou na znamení nesouhlasu. „Nebylo mi to *fuk*. Snažil jsem se, aby bylo,“ zamumlá skoro příliš tiše pro mé uši. „Ale než jsem věděl o tvém problému, mohl jsem tě nechat odejít, aniž bych se cítil zodpovědný. Teď, když to vím, nemůžeš odejít, dokud nebudu vědět, že budeš v bezpečí.“

„Ach, vážně?“ Začnu se smát. Tenhle kretén má ale odvahu. „A kdo si kurva myslíš, že jsi? Nic ti nedlužím! Mám pro tebe novinku, možná nikdy nebudu v bezpečí. Takže sem nechoď a nehraj si na hodného kluka teď, když mě lituješ. Jsem v pohodě, nepotřebuju tvoji ochranu ani tvoji snídani.“

Zamračí se. „Fajn.“ Otočí se k odchodu a vyštěkne: „Jen jsem si myslel, že bychom se mohli trochu poznat, ale seru na to.“

„Čau!“ řeknu hlasitě a cítím se trochu provinile. Chci říct, je to fakt pěkné místo a já mám docela hlad. Co na tom záleží, jestli mi pomáhá jen kvůli těm modřinám? Alespoň mi *pomáhá*.

*Kurva, já jsem kráva!*

Vyskočím z pohovky a vyrazím za ním. „Počkej!“