**DRAVEN**

Ztuhne na půli cesty ze dveří. Mírně se ke mně otočí, tvář zkřivenou obavami. „Ano?“

Prohlížím si ho a říkám si, že možná dělám chybu. Je pro své vlastní dobro až příliš zatraceně krásný. A energie, kterou cítím, kdykoli je v mé blízkosti, je všechno, jen ne bezpečná. Ale já si prostě nemůžu pomoct a *chci* být v jeho blízkosti. A ať už si to přizná, nebo ne, myslím, že jeho důvody, proč mi pomáhá, jsou hlubší, než dává najevo.

„Dám si s tebou snídani, ale musíš ji přinést sem, protože se chci nejdřív osprchovat.“

Když zvedne oči a podívá se na mě naplno, kousne se do spodního rtu a já si chvíli myslím, že mě pošle do prdele, ale neudělá to. Místo toho mi věnuje ten nejvíc sexy úsměv, jaký jsem kdy viděla. „Platí.“

*Ježiši. Nemůže být správné mít kalhotky promáčené takhle brzo ráno.*

Poté, co odejde, vyběhnu nahoru a svléknu ze sebe včerejší oblečení. Jakmile jsem ve sprše, mohla bych přísahat, že slyším otevření a zavření vchodových dveří, ale ignoruji to s myšlenkou, že Domonic se nejspíš pustil dovnitř, aby připravil snídani.

Když si naposledy oplachuji vlasy, přejde přes stěnu přede mnou stín a já se prudce otočím – výkřik mi uvízne v hrdle. Ale není tam absolutně nikdo. Dveře koupelny jsou stále zavřené a ve vzduchu je těžká pára, takže vím, že je nikdo neotevřel.

„Jsem někdy takový srab,“ řeknu si pro sebe, než se zabalím do ručníku a vejdu zpět do ložnice.

Natáhnu na sebe poslední čisté džíny a zvolím těsné bílé tílko pod levandulovou mikinu s kapucí. Roláky, které jsem si přivezla, jsou už všechny špinavé, a až půjdu nakupovat, prostě si přetáhnu kapuci, abych si zakryla krk.

Když si rozčešu vlasy, sběhnu dolů a vidím, že jsem měla pravdu. Domonic se skutečně pustil dovnitř a teď v kuchyni telefonuje. Jakmile mě spatří, ztuhne a já cítím, jak jeho oči zamíří přímo na můj odhalený krk. Vím, co tam vidí, ale ignoruji jeho šokovaný výraz a sednu si k jídlu.

Přede mnou jsou rozprostřená míchaná vajíčka, plátky pomeranče, pečivo a klobásky a já si to odmítám nechat zkazit procházkami uličkou vzpomínek.

„Uvidíme se ve dvanáct,“ řekne Domonic, než zavěsí a posadí se vedle mě. Zatímco jím, jeho oči zůstávají přilepené na mém hrdle.

Snažím se nevšímat si, že vnější část jednoho z jeho silných stehen je pod stolem přitisknutá k mému koleni, ale je to skoro nemožné, takže místo toho zatlačím zpátky.

Okamžité zatnutí jeho nohy na té mé mi málem zastaví srdce, zvlášť když neucukne. Naopak, přisune se o kousek blíž, čímž způsobí tření a teplo v místě dotyku. Mé oči se nemohou ubránit a zvednou se k těm jeho; vynutím si úsměv. „Děkuju. Je to výborné.“

Přikývne, sáhne po několika plátcích pomeranče a vcucne je do úst. Po chvíli ticha tiše pronese: „Jak se jmenuje?"

Zvrásním čelo a obrátím pozornost zpět k jídlu. „Kdo se jak jmenuje?“

Uchechtne se hlubokým a sexy tónem, který aktivuje každé nervové zakončení v mé duši. „Tvůj otčím. Kdo jiný?"

Povzdechnu si a tělo mi ztuhne podrážděním. „Jestli chceš mluvit o něm, tak můžeš rovnou odejít. On je součástí života, který jsem opustila, ne toho, který žiju teď. Nestojím o to ho stíhat, nestojím o vyrovnání účtů, chci jen zapomenout. Rozumíš?“ Snažím se, aby to znělo lhostejně, dokonce přidám malý úsměv, zatímco mluvím, ale slyším v hlasu prosebné chvění a jsem si jistá, že on taky.

*Bože, jak já tu zrůdu nenávidím.*

Pohlédnu na Domonica a v jeho očích najdu smutný, zranitelný výraz. Jeho šedý pohled je tak utrápený a tak intenzivní, že mu to málem řeknu. Málem.

Místo toho se rozhodnu, že je na místě změna tématu. „Potřebuju jít nakoupit. Nemám žádné oblečení. Kde bych tady našla nějaký butik?“

Jeho tělo se napne a on zavrčí: „Všechny obchody jsou na hlavní třídě. Mířím tam za půl hodiny. Vezmu tě.“

Zahihňám se a hodím mu na hlavu kousek pečiva. „Půjdu pěšky, díky.“

„Prosím,“ řekne a ignoruje můj žertovný protest. Odtlačí židli, aby šel ke dveřím, a přemlouvá: „Stejně jedu tím směrem. Nebyl by to dobrý pocit, míjet tě na ulici, kdybys šla pěšky. Tak mě prostě nech. Vysadím tě, vyřídím si své záležitosti a pak tě vyzvednu.“

Pokrčím rameny, zatímco se chystá k odchodu. „Tak jo, hádám. Ale jen proto, že musím v pět do práce a nechci se předtím unavit.“

Usměje se svým nádherným dolíčkovým úsměvem a zakloní hlavu. „Nedávej mi žádné nápady.“

*Další vlhko. Přidejme na ten seznam pár kalhotek. Tímhle tempem jich asi spotřebuju několik denně.*

Měkce přikývnu, oči přilepené na pohyb šlach na jeho neuvěřitelně líbatelném krku. „Dobře.“

Pak odejde a já okny sleduji, jak kráčí zpátky do svého domu.

„Bože, ten má ale pěknej zadek,“ řeknu si pro sebe, když je pryč.

Když po sobě uklidím, zamířím nahoru spočítat dýška. Musím vědět, s čím přesně pracuju. Když vysypu kapsy, hned si všimnu, že pár věcí chybí. Peníze jsou tam všechny, ale telefonní čísla jsou pryč.

„Zkurvysyn jeden.“

**DOMONIC**

Je nasraná, vidím to a cítím to, zatímco kloužeme ulicí v mém lesklém stříbrném Hummeru. Oči jí jiskří žárem a za celou jízdu mi neřekla jediné slovo.

Jistě, je to jen asi pět minut, ale z nějakého důvodu mi to připadá jako celá věčnost. Možná proto, že řídím tak pomalu.

*Dělej, idiote!*

*Máš jí zajistit bezpečí, aby mohla odejít, ne ji držet jako rukojmí v autě.*

„Proč řídíš jako důchodce?“ zeptá se, když doplachtím k zastavení a nechám přes ulici přejít celou letku starých dam z obou stran.

„Je kurevská mlha. Nechci nikoho zabít.“ Je to pravda, je mlha. Celé město je po většinu roku zahaleno v tomhle oparu. Je to hlavní důvod, proč se tu moje rodina před dávnými časy usadila.

„Vplížil ses mi do pokoje, když jsem byla ve sprše, a vzal mi telefonní čísla, že jo?“

Skryji úsměv.

*Kdepak. Vzal jsem je včera v noci, když jsi spala.*

„Nemám nejmenší tušení, o čem mluvíš.“

Zasměje se a můj pták sebou cukne jejím směrem.

*Do prdele s ní i s tím jejím chraplavým hlasem.*

Na vteřinu si to představím. To šukání jejího hrdla, a málem sjedu ze silnice.

„Co to kurva,“ vyštěkne. „Jsi v pohodě?“

*Ne. Stojí mi.*

„Byla tam veverka. Tys ji neviděla?“ Pohlédnu na ni a všimnu si, že na mě zírá s naprostou nedůvěrou.

„Ne. Neviděla.“

„No, byla tam.“

„Jasně,“ řekne.

Koutkem oka vidím, že její pozornost padla do mého klína. Nejspíš si všimla mé polostopor, kterou vyvolalo její smyslné chichotání. Sakra. Je to skoro, jako bych cítil její žár přes džíny. Jen vědomí, že se dívá, jak mi tvrdne, to zhoršuje a já jsem na pokraji potřeby nových kalhot.

„Oči nahoru, Maličká,“ zasyčím.

Další smích, zavrká: „Líbím se ti.“

Zírám z okna, když zahýbáme za roh na hlavní silnici, tvář mi najednou hoří kvůli naprosté nepřesnosti jejího tvrzení. *Víc než líbíš, zlato.* „Ne,“ řekne.

„Líbím,“ dobírá si mě.

*Proč mám pocit, že se mi svírá hrdlo?*

„Máš velmi smyslný smích. To neznamená, že se mi líbíš.“

*Lži. Miluju ho.*

„Líbím, se, ti,“ zazpívá znovu.

Přesto zavrtím hlavou, že ne. „Chtít někoho ošukat a skutečně ho mít rád jsou dvě velmi odlišné věci.“

*Do prdele. Proč jsem to řekl? To bylo mírně urážlivé.*

Tvář jí poklesne a odvrátí se ode mě, což způsobí, že mi v hrdle stoupne podivná forma paniky.

„To je svatá pravda,“ zašeptá.

Hlava mi vystřelí vzhůru a ze smutku v její tváři se cítím jako hovno. Mám tu nejpodivnější chuť zastavit u krajnice a žádat, aby mi hned na místě řekla, co jí otčím udělal. Cítím tu souvislost v jejích slovech, ale… nemyslím si, že mi to už řekne.

*Nebo bych ji možná měl prostě líbat, dokud se nepřestane tvářit tak smutně.*

„Jsi velmi krásná,“ přiznám.

Je to to jediné, co dokážu říct. Nenapadá mě žádný jiný způsob, jak napravit to, co jsem právě podělal.

*Je víc než jen krásná. A jakmile najdu slovo, které plně vystihuje, co je, použiju ho.*

„To je všechno, co jsem,“ zaslechnu její poznámku pod vousy.

*Sakra.*

„Co to má sakra znamenat?“ musím se zeptat.

„Nic,“ řekne tiše, když zastavujeme u butiku.

Než stihne vystoupit, chytím ji co nejjemněji za ruku a z měkkého tepla její kůže málem zasténám. Mít takovou jemnost ovinutou kolem svého čuráka by byla rozkoš, pro kterou by stálo za to zemřít. Jen z toho kontaktu mi paží projedou jiskry a cítím, jak mi v hrudi začíná dunět potěšení.

*Zatracený peklo.*

Ztuhne, ale neodtáhne se, přesto se na mě ani nepodívá.

*Najednou vím bez pochyb, že jediné, co by musela udělat, aby roztočila můj svět svým směrem, by bylo přitáhnout si mě k tomu svému.*

*Kdyby se na mě jen podívala a požádala mě… udělal bych to.*

Ale ona nemůže žádat o něco, o čem neví, že existuje, a kdyby to *věděla*, s největší pravděpodobností by s křikem utekla.

Pustím její ruku. „Budu zpátky za půl hodiny.“

„Jo, fajn.“ Vystoupí a já tam zůstanu a zírám za ní.

Zranil jsem její city. Cítím to. Vyrazím a zamířím do klubu. Odhodlaný, teď víc než kdy jindy, zjistit co nejvíc o tom, odkud přišla.