Emmanuel přispěchal Mackenzie na pomoc, aby ji zvedl, ale jeho ruka se náhle zastavila ve vzduchu, když vycítil její zastrašující auru.

Zaváhal a přemýšlel, jestli se jí má dotknout.

Při pohledu na nehybnou ženu s kapkami potu stékajícími po čele nakonec sebral odvahu a zvedl ji.

K jeho překvapení byla mnohem lehčí, než čekal na někoho vysokého metr sedmdesát.

Ve skutečnosti odhadoval, že váží jen kolem padesáti kilo.

„N-nedotýkej se mě!“

Mackenzie po něm i přes svíravou bolest stále dokázala střelit ocelovým pohledem.

Nebylo to nic ve srovnání s tím, jak moc se jí hnusil dotek muže, natož aby ji nějaký nosil. V okamžiku, kdy se jí Emmanuel dotkl, jí po celém těle naskočila husí kůže.

Muž se vyhnul jejím nepřátelským očím, jemně ji položil na pohovku a řekl: „Jen se na sebe podívejte. Nejíte pravidelně. Proto máte teď podrážděný žaludek.“

Počkat. Jak to vůbec ví? Známe se teprve den!

Mackenzie byla zaskočená tím, kolik toho o ní Emmanuel ví, ale než stihla zareagovat, Emmanuel jí nadzvedl noční košili.

„C-co si myslíš, že děláš? Zabiju tě!“ vybuchla Mackenzie v návalu energie a zkroutila Emmanuelovi ruku.

V žádném případě by nedovolila, aby ji muž jako on zneužil, zvláště když byla dcerou rodiny Quillenových a celý život trénovala bojová umění.

I přes bolestivé sevření se Emmanuel nebránil. „Snažím se vám jen pomoci zmírnit bolest,“ vysvětlil a zatnul zuby.

Zdání klame, člověče. Není vůbec jako dáma, i když je tak nádherná!

„N-nejsi snad gynekolog? Vyznáš se i ve vnitřním lékařství?“

Mackenzie pochybovala, ale na to nebyl čas. Udeřila další ostrá křeč bolesti, která ji donutila pustit Emmanuela a chytit se za břicho.

„Můžu klidně zavolat záchranku, jestli mi nevěříte, ale tu bolest budete muset vydržet, dokud nedojedete do nemocnice.“

Když to Mackenzie uslyšela, vzala telefon, aby zavolala, protože neexistoval způsob, jak by spolkla své ego a nechala Emmanuela dělat si, co chce, ale když ten viděl, jak se bolestí choulí do klubíčka, odhodil její telefon stranou a dřepl si před ni.

Pak Mackenzie ucítila velkou, teplou dlaň, která jí zvedala košili, ale nezastavila ho.

Nemohla.

Kromě toho si řekla, že by měla Emmanuelovi pro jednou věřit, protože kdyby zjistila, že ji jen zneužívá, mohla by ho později roztrhat na kusy.

Emmanuel mezitím cítil, jak mu srdce začíná prudce bít, když uviděl Mackenziin pár světlých a bezchybných nohou.

Ve skutečnosti polkl, aniž by si uvědomil kdy, když jí zvedl sukni.

Jako gynekolog nikdy necítil neodolatelnou přitažlivost k žádné ženě, s výjimkou Mackenzie, ale rychle se vzpamatoval, promnul si ruce a pak jí teplem svých dlaní zahřál břicho.

„Uch...“

Mackenzie se konečně cítila pohodlněji, když jí břichem projel nával tepla a rozehnal dřívější bolest.

Pak Emmanuel gesto několikrát zopakoval a masíroval jí podbřišek.

Ach, má pevné a vypracované břišní svaly. Musí být dost disciplinovaná, aby pravidelně cvičila.

„C-co to děláš?“ zeptala se Mackenzie a kousla se do spodního rtu.

Vždycky se jí hnusily mužské doteky, ale tentokrát to bylo jiné, když se jí dotýkal Emmanuel.

Ačkoli pocit odporu stále přetrvával, Mackenzie se cítila dobře a zároveň zahanbeně. Ten pocit ji zmátl.

„Tlačím na vaše akupresurní body,“ odpověděl Emmanuel a sklopil zrak, aby se vyhnul očnímu kontaktu. Jak se jeho pohled snížil, nemohl si pomoct a kradmo se podíval na Mackenziiny nohy.

Ona je opravdu umělecké dílo!

Netušil, že Mackenzie sleduje každý jeho pohyb.

Věděla jsem to. Tenhle chlap konečně ukazuje svou pravou tvář. Všichni se tváří jako praví gentlemani, než si vás vezmou, ale pravda je, že všichni muži jsou stejní. Všichni jsou to úchyláci.

„Jak se cítíte?“ zeptal se náhle Emmanuel.

„Už je mi dobře. Měl bys na mě přestat sahat,“ nařídila Mackenzie chladně.

Emmanuel udělal, co mu řekla, ale po chvíli zamyšlení připomněl: „Co ten odpor? Jsem váš manžel. Kromě toho se vám jen snažím pomoct.“

Mackenzie se kousla do rtu a odfrkla si.

Vážně? Nechápu, proč lidská reprodukce musí probíhat mezi mužem a ženou. Vsadím se, že i ostatním ženám je to nepříjemné!

„Udělám vám něco k jídlu. A taky se ujistěte, že příště nebudete pracovat přesčas s prázdným žaludkem,“ poznamenal Emmanuel a vstal k odchodu.

„Děláš to jako doktor, nebo jako manžel?“ zeptala se lhostejně.

„Je to vůbec důležité?“

Pche. Musí být tak vážná?

Mackenzie tu otázku ignorovala a místo toho oznámila: „Jdu spát v jedenáct, takže se opovaž mě potom rušit.“

Emmanuel obrátil oči v sloup a rezignovaně se usmál. Přísahám, vyjít s vedoucí pracovnicí firmy je těžší než pracovat v nemocnici.

O deset minut později zamířil Emmanuel k jejímu pokoji a zaklepal na dveře s talířem špaget s vejcem.

Pohled na to Mackenzie zmátl, když otevřela dveře.

„Ty jsi koupil suroviny? Počkat. Ty taky umíš vařit?“

„Samozřejmě že jsem nakoupil. Vaše kuchyně je doslova prázdná. Myslíte si, že jídlo prostě spadlo z nebe?“

S tím Emmanuel vstoupil do pokoje s jídlem a položil talíř na stůl. „Snězte to, dokud je to teplé. Neměla byste jíst nic studeného.“

„Vážně mi říkáš, co mám dělat?“ zeptala se Mackenzie mírně pobaveně.

Stále nebyla zvyklá žít společně s mužem. Předtím se jí ani její matka neodvážila říkat, co má dělat, takže ji zaskočilo, když to udělal Emmanuel.

Jsem generální ředitelka Terence Group. Kdo se odvažuje mi poroučet?

„To je jen přátelské připomenutí,“ odpověděl Emmanuel náhle přísně. „Jste moje žena a teď navíc pacientka, takže byste mě měla poslouchat.“

Mackenzie se svraštilo obočí, jak na muže zírala.

Nakonec se s ním přestala hádat a začala vidličkou namotávat těstoviny.

Začala pomalu žvýkat, než se její výraz náhle změnil.

„Mm! Tohle je docela dobré. Doufám, že z občasného pozdního mlsání nepřiberu,“ poznamenala.

Poprvé si Mackenzie pomyslela, že bydlet s mužem není úplně špatný nápad, protože to byl rozhodně jiný pocit než mít doma hospodyni.

Její chování vzalo Emmanuelovi řeč.

Hádám, že žena bude vždycky ženou. Možná nenávidí muže, ale stále jí záleží na vzhledu těla, stejně jako všem ostatním ženám. Její krása je vše, pro co žije.

„Dojedla jsem. Je to v pořádku?“ zeptala se Mackenzie Emmanuela jako pacient hledající schválení od svého lékaře poté, co snědla jen dvě sousta jídla.

Emmanuel byl zoufalý.

Nechápu, jak může být někdo tak složitý! Udělal jsem to speciálně pro ni, a ona si dá jen dvě sousta!

Věděl, že nemá smysl snažit se změnit její názor, potlačil svou nespokojenost, sebral talíř a příbor a odešel.

„Mimochodem,“ ozval se náhle, když byl skoro u dveří. „Kdy budete mít čas zajet se mnou domů? Moje máma by vás ráda poznala.“

Srdce mu hlasitě bušilo úzkostí, jak čekal na odpověď.