Vzhledem k Mackenziině vybíravosti Emmanuel věděl, že ať už bude souhlasit, že s ním pojede domů, nebo ne, dopadne to špatně.

„Omlouvám se, ale mám plný rozvrh. Celý tento týden nebudu mít čas,“ odpověděla.

Emmanuel na její odpověď přikývl, což ho kupodivu zároveň zklamalo i uklidnilo.

No, jak jsem si myslel, nebude snadné dostat ji domů, aby poznala mou rodinu.

„Počkej!“

Emmanuel uviděl záblesk naděje, když Mackenzie zavolala, právě když se chystal opustit pokoj.

Změnila názor? Neříkej mi, že našla vhodný čas, aby se mnou jela domů.

K jeho zděšení uviděl, jak k němu Mackenzie natahuje bankovní kartu, když se otočil zpět.

„Co to je?“ zeptal se se zamračením, zmatený.

Netušil, proč mu Mackenzie dává peníze, zvláště když jí Emmanuel nepředal těch šedesát tisíc, které jeho matka vydělala svou tvrdou prací, protože měl podezření, že jejich manželství může být podvod.

Co se to děje?

„Už nechci doma takové levné jídlo. Na téhle kartě je sto tisíc, tak ji použij na nákup všeho, co je pro náš domov potřeba. Doufám, že si najdeš čas na nákupy do domácnosti. Potřebujeme tu spoustu věcí. Kdybys potřeboval víc peněz, stačí říct.“

Z jejího věcného způsobu mluvy by si člověk snadno mohl myslet, že Mackenzie v práci zadává úkol Emmanuelovi.

Rozčilený tím, jak absurdní celá situace byla, Emmanuel kartu odstrčil zpět a trval na svém: „Já jsem hlava rodiny a mám taky práci. Nepotřebuju, abys mi platila za cokoliv, co používám.“

Jeho odpověď vyvolala u Mackenzie zamračení.

Co je to za falešné rytířství? Už jsme manželé. Opravdu na to nepřistoupil kvůli mým penězům a tělu?

Když Emmanuel řekl své, otočil se k odchodu, aniž by se zmínil o těch šedesáti tisících, které jeho matka zamýšlela dát Mackenzie jako věno. Usoudil, že by jí to bylo pro smích.

Následujícího dne šel Emmanuel jako obvykle do práce v nemocnici.

Jelikož to byly teprve dva roky, co odešel z armády, měl na oddělení gynekologie na starosti pouze provádění různých testů a procedur, místo aby byl ošetřujícím lékařem.

„Emmanuele! Byl jsi včera zase na rande naslepo?“

Ozval se za ním hlas jeho nejlepšího přítele.

Než stihl Emmanuel odpovědět, Frederick Lewis zvedl paži a položil ji Emmanuelovi kolem ramen.

Ti dva si byli blízcí, protože jejich přátelství sahalo až do doby, kdy byli spolužáky na střední škole. Poté, co Emmanuel odešel z armády, se znovu setkali jako kolegové.

„Jak dopadlo rande?“ zeptal se Frederick zvědavě, když viděl, jak Emmanuel přikyvuje.

„Nedopadlo to dobře.“

Na Emmanuelově tváři se objevil trpký úsměv, když si vzpomněl na rande naslepo s Milani, které šlo do kopru.

„Vážně? To bylo tvoje osmnácté rande!“ zvolal Frederick s tváří plnou lítosti.

„Udělal jsi to, co jsem tě učil? Měl by sis hned na začátku rande stanovit hranice. Nemůžu uvěřit, že ani jedna z nich ti není ochotná dát šanci.“

Stejně jako Roselynn i Frederick věřil, že Emmanuel je skvělá partie, ačkoli občas dovedl být trochu mimo. Proto mu připadalo neuvěřitelné, že na Emmanuelův vzhled žádná žena neletí.

„Víš co? Myslím, že každé rande zkazím právě proto, že dělám to, cos mi řekl. Rande prostě pokaždé selže, když jim řeknu, že vydělávám osmdesát tisíc ročně!“ postěžoval si Emmanuel.

„Tak musíš improvizovat! Mluv o něčem jiném!“ namítl Frederick a zíral na něj.

Emmanuel na jeho výtku mlčel, protože o svém platu se na schůzkách zmiňoval záměrně, jelikož nechtěl, aby to vyšlo.

„Co na to říct? Ženy jsou v dnešní době velmi praktické a materialistické.“

„To mi povídej,“ zakňoural Frederick. „Je těžké najít někoho, kdo není materialista. Bude to vzácný nález, jestli nějakou takovou získáš.“

Emmanuel chápal, jak to Frederick myslí, protože ten zůstal svobodný od doby, co ho přítelkyně opustila kvůli muži z bohaté rodiny.

„To je jedno. Musím teď jít za mámou. Dnes přijde na kontrolu. Můžeš převzít ty pacientky, co si dělají testy na zdravotní potvrzení?“

„Jasně,“ souhlasil Frederick, zatímco Emmanuel ve spěchu odešel.

Poté Emmanuel vešel do místnosti pro rentgen hrudníku.

Brzy nato vstoupila žena s lékařským poukazem.

„Prosím, svlékněte se a postavte se před přístroj,“ instruoval Emmanuel mechanicky, zatímco si bral od pacientky lístek, jak to dělal vždycky, ale v okamžiku, kdy uviděl jméno na papíře, zůstal jako opařený.

Milani Zimmermanová?

„To jsi ty!“

Rozrušená žena ukázala na Emmanuela prstem, když vzhlédl.

„Ty úchyle! Snažíš se vidět moje tělo? Jak to, že mužský doktor dělá rentgen hrudníku ženám? V žádném případě to nepodstoupím. Žádám o výměnu za jiného doktora!“ zaječela Milani.

Při tom povyku se kolem začali shromažďovat ostatní pacienti na oddělení a šeptali si mezi sebou.

Někteří se Milani zastali s tím, že by to měla mít na starosti lékařka, protože prohlídka se týká jejich soukromí, zatímco jiní opakovali, že není třeba dělat velký rozruch, protože lékaři jsou profesionálové.

To, co se stalo, nebylo pro Emmanuela nic nového, protože k podobným událostem docházelo v posledních dvou letech často.

V takové situaci pacienti obvykle nakonec ustoupili, protože Emmanuel působil spolehlivě, ale to nebyl případ toho dne, kdy Milani odmítala ustoupit stůj co stůj.

„Jsi takový sprostý ubožák. Konečně chápu, proč si nemůžeš najít ženu. Vsadím se, že jsi přišel na tohle oddělení, protože jsi úchyl a chceš okukovat ženská těla!“

Milani se stala agresivnější, když viděla, že Emmanuel nehodlá zavolat jiného lékaře, aby ji vyšetřil.

„Co se to tu děje?“

Rozruch přilákal Fredericka a další gynekology.

„Milani?“

Když Frederick uviděl, že je to Milani – nejhezčí dívka, co byla na střední o dva ročníky níž –, přispěchal, aby to vysvětlil: „To musí být nedorozumění, Milani. Jsme profesionálové v oboru. Naše pacientky nelovíme. Léčíme muže i ženy úplně stejně.“

„Lži! Myslíš, že ti tyhle kecy fakt zbaštím? Říkal jsi, že léčíte muže i ženy stejně? No tak proč si oba chcete vzít ženu?“ zuřila Milani.

Frederick, rozzuřený její kousavou odpovědí, se s Milani hádal, dokud primář oddělení nakonec nezařídil, aby rentgen Milani provedla lékařka, když zjistil, co se stalo.

Zdálo se, že nakonec ta katastrofa zasáhla Fredericka víc než Emmanuela.

„Ty ji znáš, Emmanuele? Byla o dva ročníky níž. Prý to byla školní kráska na střední v Yeringhamu, ale podívej se na ni! Je to snobka! Co si o sobě vůbec myslí? Není ani tak výjimečná! Žádná z ostatních pacientek s námi problém neměla!“

Když Frederick konečně dokončil svůj tirádu, Emmanuel se na něj chabě usmál a řekl: „Vlastně to bylo moje osmnácté rande.“

„Ona cože?“

Zděšený Frederick dlouho mlčel, až nakonec poznamenal: „Vzhled ale má. Proč vůbec musí chodit na rande naslepo? Vlastně, myslíš, že je s ní něco v nepořádku po biologické stránce? Je to ten důvod, proč ti odmítla dovolit udělat jí rentgen?“

Emmanuel netušil, co bylo důvodem Milaniina nevhodného chování, a tak se prostě jen usmál.

„Je to proto, že má asymetrická prsa? Je nemocná nebo co?“

Emmanuel stále mlčel a nechal Fredericka, aby si všechny ty divoké domněnky vytvářel sám.

Frederick najednou úplně přestal mluvit, když vedle sebe zachytil stín.

Než se nadál, Milani už stála přímo před ním.

„Nech si ty kecy! Ty jsi tady ten nemocný! Vlastně obě vaše rodiny jsou nemocné. Vy dva ubožáci nikdy nemůžete doufat, že sbalíte ženu, jako jsem já. Proto zůstanete oba nadosmrti svobodní!“

Milani neodešla, dokud se těm dvěma nevysmála, co hrdlo ráčilo.

Zahanbený Frederick se za ní zašklebil a utrousil: „Ještě jsem nepotkal tak arogantní ženu!“

Emmanuel v tomto ohledu nemohl se svým přítelem souhlasit, protože žena, kterou si vzal na první pohled, byla stejně panovačná, až na to, že Mackenzie byla snesitelnější.

„Tak fajn. Radši půjdu pro máminu zprávu,“ poznamenal Frederick, než spěchal do místnosti CT.

Emmanuel, kterého výsledek také zajímal, šel za ním.

Když viděl Fredericka ve dveřích, jak se třese se zprávou v rukou, Emmanuel věděl, že se muselo stát něco zlého.

„Co je to?“

Emmanuel se k němu vrhl, protože vycítil, že věci nabraly špatný spád.

Když spatřil snímek, zhrozil se.

To je rakovina plic v posledním stádiu!