** Z pohledu Paige **

Měkké zlatavé světlo rána se rozlévá po mé ložnici a já se otáčím k oknu a sleduji východ slunce s tichou spokojeností a pocitem nových začátků.

Dnes se cítím jako nová žena. Už žádné starosti s Gregem nebo jeho náladami. Už žádný spěch s vařením snídaně, než vyrazí do práce.

Do myšlenek se mi vloudí trpká nota, když mě napadne, jestli mu vůbec chybím. Pravděpodobně neztrácel ani vteřinu a pozval si tam Leanne. Nejspíš spala v mé posteli a právě teď mu dělá snídani.

S podrážděným povzdechem odhodím přikrývku a zhoupnu nohy z postele. Nebudu ztrácet další minutu přemýšlením o Gregovi, dneska ne. Tohle je první den zbytku mého života a nedovolím jemu ani Leanne, aby na něj vrhli stín.

„Ahoj, mami,“ řekne Jax, když vpluje do kuchyně, mne si oči a stále má na sobě pyžamo s legem.

„Dobré ráno, zlatíčko. Vyspal ses dobře?“ zeptám se, zatímco nám na talíře nandávám míchaná vajíčka k toastu s máslem.

„Ano. Moje postel je tak měkká. Je jako velký nadýchaný mrak,“ odpoví s ospalým úsměvem.

„To je dobře. Pojď snídat. Potom můžeme jít prozkoumat město před naší schůzkou ve škole.“

Vyškrábe se na stoličku u snídaňového pultu, já před něj položím talíř a oběma nám naliju sklenici pomerančového džusu.

Když dojíme, pomůžu Jaxonovi se obléknout a pak vyrazíme do parku. Protože je školní den, je tu prázdno, jen my dva si užíváme ticho, což je příjemná změna.

Houpám Jaxe na houpačce, pak ho sleduji, jak znovu a znovu sjíždí po skluzavce. Když běží k prolézačkám, následuji ho a stojím pod ním pro případ, že by uklouzl. Jsou vyšší, než by se mi líbilo, ale jeho tvář je plná odhodlání. Není šance, že bych mu to rozmluvila.

Jaxon chytí první tyč svou malou rukou.

„To je ono. Teď se zhoupni a natáhni se pro další,“ povzbuzuji ho.

Zůstávám blízko, připravená ho chytit.

„Dobrá práce. Jen tak dál,“ fandím, když visí na kovových příčkách.

Rozhoupe tělo a natáhne se po další tyči, kterou s heknutím chytí. Ale když se pokusí vymrštit ke třetí, ztratí rychlost. Jeho prsty o ni sotva zavadí, než mi spadne přímo do nastavené náruče.

„To byl dobrý pokus, zlato. Jen jsi to trochu uspěchal,“ řekne a opatrně ho postavím na zem.

Jaxon se zamračí a už dupe zpátky k žebříku na další pokus. Tentokrát se nedostane ani k druhé tyči, než sklouzne.

„Nesnáším tu blbou věc!“ zakřičí a jeho hlas se rozlehne prázdným parkem.

„Jaxi, uklidni se. To je v pořádku, nakonec to zvládneš,“ snažím se ho utišit.

„Ne!“ vykřikne a zhroutí se na gumovou podlahu, pěstmi buší do země a kope nohama ve frustraci.

„Pššt, zlatíčko, to je v pořádku. Vím, že je to frustrující, ale vztekání ti nepomůže.“

Kleknu si vedle něj a vtáhnu ho do náruče. Zřídkakdy mívá takové záchvaty vzteku, ale po tom všem, čím si v posledních dnech prošel, nemůžu říct, že by mě to překvapilo. Čekala jsem od něj nějaký výbuch emocí.

„Klid, štěně,“ zaburácí za námi hluboký hlas a Jaxon v mé náruči okamžitě ztuhne. Roztřeseně se nadechne, jeho malý hrudník se zvedá a klesá, jak se uklidňuje.

Otočím se a můj pohled se střetne s párem úchvatných modrých očí, které mě pronásledují ve snech už léta.

Ryder.

Když mě uvidí, oči se mu rozšíří, pak střelí pohledem k Jaxonovi. Nemůžu mluvit. Jsem jako přimrazená, rozpolcená mezi nutkáním vběhnout mu do náruče, nebo žádat vysvětlení.

„Promiňte,“ řekne rychle a zavrtí hlavou, jako by se snažil si ji vyčistit. „Musíte být ve městě noví. Já jsem Callen.“

„Callen?“ zopakuji a zamračím se.

Musela jsem se přeslechnout. Tohle je Ryder. Změnil se, ano, je mohutnější a vyrýsovanější, ale ty oči? Poznala bych je kdekoli. Jsou to ty samé oči, které má můj syn.

„Jo, Callen Harris,“ řekne a podává mi ruku. „A vy jste?“

Podívám se na jeho nataženou ruku a hledám malé mateřské znaménko, které Ryder vždycky měl, ale je pryč. Jak je to možné? Jak může někdo vypadat tak moc jako Ryder… a nebýt on?

„Jsem Paige a tohle je můj syn Jaxon,“ odpovím.

Natáhnu ruku k té jeho, ale Jaxon mě předběhne, chytí Callena za ruku, vyskočí na nohy a spontánně ho obejme kolem pasu.

Callen se tiše zasměje a pocuchá Jaxovi vlasy, jako by se znali věčnost. Postavím se na nohy a jen tam stojím, ohromená. Jax si k cizím lidem nikdy tak rychle nevytváří vztah, obzvlášť ne k mužům.

Cítí snad něco? Nějaké spojení? Protože není možné, aby Callen a Ryder nebyli příbuzní.

Ryder nikdy nepoznal své biologické rodiče. Mohl by být Callen dvojče, o kterém nikdy nevěděl? Ale jaká je pravděpodobnost, že narazím na oba? A jak bych to vůbec nadhodila? Co já vím, Callen mohl být taky adoptovaný a netuší to. Budu muset našlapovat opatrně a pokusit se zjistit víc, než se o čemkoli zmíním.

Jemně odtáhnu Jaxona od toho cizince a v duchu si dělám poznámku, že si s ním budu muset později promluvit o nebezpečí cizích lidí.

„Odkud vy dva jste?“ zeptá se Callen.

„Právě jsme se přistěhovali z jihu,“ řeknu mu. „A co vy? Žijete tu dlouho?“

„Asi čtyři roky. Máte tu rodinu?“

„Ne přímo ve městě. Moje sestra je na univerzitě ve vedlejším městě. Přestěhovali jsme se, abychom jí byli blíž.“

„Super. Zná tu váš manžel někoho?“ zeptá se a kývne směrem ke snubnímu prstenu, o kterém jsem zapomněla, že ho mám stále na sobě.

Sevře se mi žaludek. Zapomněla jsem, že ten prsten nosím. Stáhnu ho a strčím do zadní kapsy.

„Ach, ne. Teď jsem jen já a Jax.“

„To mě mrzí. Kdybyste potřebovali pomoct se zabydlováním, dejte vědět. Škola je fantastická a jsou tu skvělá místa k jídlu. Rád vás provedu,“ nabídne se a blýskne úsměvem, ze kterého se mi zadrhne srdce. Je tak moc podobný Ryderovi.

„Díky, ale za chvíli máme schůzku ve škole,“ řeknu.

„Mám tam taky namířeno. Doprovodím vás,“ odpoví.

„Díky. Máte tam děti?“ zeptám se, zatímco se procházíme.

„Ne, vedu sportovní kroužky pro některé… vysoce energické děti.“

„Naučíš mě sporty?“ ozve se Jaxon.

„To si piš. Jaké máš rád?“

„Nevím. Učitelky říkaly, že jsem moc silný na to, abych si hrál s ostatními.“

„No, tady to nebude problém. Máme tu spoustu silných dětí. Učil tě táta nějaké?“

„Ne. Ještě jsem tátu nepotkal. Ale myslím, že si pro mě přijde, až bude moct,“ řekne Jaxon se srdceryvnou nadějí.

„Jsem si jistý, že přijde,“ řekne Callen jemně a pak mi věnuje omluvný pohled.

Poznám, že má otázky, ale naštěstí se neptá.

Ve škole nás Callen dovede na recepci a jde najít ředitelku. O chvíli později nás vítá štíhlá žena s krátkými blond vlasy a teplýma hnědýma očima.

K mému překvapení ji Jaxon obejme.

Co se to s ním děje? Cítí se jen ztracený a nejistý bez Grega? Nebo se tu děje něco hlubšího?