SAGE

Za pár minut budu stát před Bohyní měsíce, abych konečně přijala svého vlka. Konečně budu mít někoho, kdo se mnou bude navždy. Už nebudu sama.

Oblékla jsem si ty nejslušnější bílé šaty, které jsem ve skříni našla. Také se mi podařilo vyrobit jednoduchou květinovou korunu, kterou si mohu nasadit na hlavu, až budu stát před Bohyní měsíce.

"Koruna, vážně? Jsi tak laciná, Sage."

lekla jsem se, když Annika znenadání vtrhla do mého pokoje.

"Tak co ten malý dárek, co jsem ti včera dala? Je to poučné?" zeptala se sarkasticky.

"Ano, děkuji. To je ten nejcennější dárek, jaký jsi mi mohla dát, Anniko. Alespoň mě zachráníš před strašným osudem." Nebyla to lež. Alespoň nebudu ztrácet čas milováním někoho, kdo za mě nebude bojovat.

Odfrkla si: "Jsi tak namyšlená. Odkdy ti narostla páteř, ty nevděčný spratku?" Přistoupila ke mně blíž, přimhouřila oči a prohlížela si mou květinovou korunu. "Ani tahle kytka na hlavě nezmůže nic s tvým ošklivým ksichtem."

Chystala se po mé koruně chňapnout, když jsem její ruku ve vzduchu rychle zastavila. "Opovaž se, Anniko," varovala jsem ji proceděním mezi zuby. Tuto korunu jsem vyrobila na počest své matky. Chtěla jsem mít něco, co by mi ji připomínalo, až budu stát před Bohyní měsíce a přijímat svého vlka.

"Dotkni se jí a utrhnu ti ruku v momentě, kdy dostanu svého vlka," pohrozila jsem jí.

"Jak se opovažuješ mi vyhrožovat?!" zakřičela. "Počítej s tím, že se postarám o to, aby se otec dozvěděl, co se tu stalo," varovala mě.

Ušklíbla jsem se: "Posluž si, Anniko. Řekni to otci. Co nejhoršího mi může udělat? Zavřít mě v pokoji? Zmlátit mě? Dát mi deset ran bičem. Co dál? Zabít mě?" vysmívala jsem se. "No tak, řekni mi to, Anniko," dráždila jsem ji.

Odfrkla si: "To, že dnes večer dostaneš svého vlka, ještě neznamená, že jsi nedotknutelná." Nemohla jsem si pomoct a zasmála se její nevědomosti. "Co je na tom tak vtipného?" zeptala se podrážděně.

"Ty jsi vtipná, Anniko. Opravdu si myslíš, že jsem ti tyhle věci dokázala říct jen proto, že dostanu svého vlka? Nikdy mě nepřestaneš udivovat."

"Jen se směj, Sage. V okamžiku, kdy o tom řeknu otci, budeš litovat všeho, co jsi před chvílí řekla."

"Věř mi, na tomhle světě není nic, co by mě mohlo vyděsit," odsekla jsem. "Ani smrt mě netrápí, Anniko. Už nemám co ztratit. Kdyby se tvůj otec rozhodl skoncovat se mnou přímo tady, brala bych to jako jeho laskavé gesto."

Viděla jsem, jak zatnula čelist a marně hledala slova, která by po mně vrhla. "Užij si svou nově nalezenou odvahu, dokud trvá, Sage. Až potkáš toho bezcitného krále lykanů, budeš si přát, abychom tě zabili už dávno." Hned poté opustila místnost.

Jakmile byla pryč, konečně jsem vydechla vzduch, který jsem zadržovala od chvíle, kdy sem přišla. Neměla jsem tušení, kde jsem v sobě našla odvahu se bránit, Anniko. Možná je to síla, kterou získáte, když jste tak blízko smrti, protože po obřadu budu na cestě za bezcitným králem lykanů, abych se stala jeho konkubínou.

Naposledy jsem se podívala na svůj odraz a hlasitě si povzdechla. Polkla jsem a snažila se uklidnit, než vyrazím ze svého bunkru. Jakmile jsem vyšla z pokoje, už jsem viděla žluté světlo vycházející ze zapálené pochodně, kterou připravili na obřad.

Už byli na dvorku a tvořili široký kruh. Cestou mě pozdravilo pár lidí, ale většina z nich mě stále vnímá jako dceru zrádce, a ne jako člena své smečky. Kromě mě je tu také několik členů smečky, které dnes večer čeká obřad dospělosti.

"Zlom vaz, Sage," zaslechla jsem šeptat Hillary, když jsem procházela kolem ní.

"Děkuji," naznačila jsem jí rty, než jsem pokračovala v chůzi, dokud jsem nedošla do středu kruhu. Stojíme tu teď nejméně čtyři pod Bohyní měsíce.

"Nadešel čas!" vykřikl jeden ze starších. "Pozvedněte hlavu k Bohyni měsíce a odříkejte svou modlitbu. Nechť Bohyně měsíce sešle svá požehnání na vás všechny! Vyslyš naše modlitby!"

V reakci na příkaz staršího jsme všichni zvedli hlavy a pohlédli na jasný úplněk, který na nás zářil. Netrvalo dlouho a každý z nich se začal měnit, jakmile získali své vlky.

"Velká Bohyně měsíce, strážkyně noci, stojím před tebou jako dítě smečky. Zahrň mě svým zářivým světlem, veď mé cesty a požehnej mi svou silou. Učiň mě silnější pod svým bdělým pohledem a nechť tvá moudrost osvětluje mou cestu," modlila jsem se a čekala na svou chvíli.

Zmocnila se mě panika, když na mě dolehla krutá realita: stála jsem tam sama, jediná účastnice, která rituál ještě nedokončila. Navzdory četným pokusům zůstávalo nepolapitelné spojení s mým vlkem mimo dosah a v mém nitru hlodal narůstající pocit zoufalství. S každým marným úsilím narůstala frustrace.

Pevně jsem zavřela oči a držela se záblesku naděje, modlila se, aby dřímající vlk ve mně konečně dal najevo svou přítomnost. Minuty se vlekly a každý další okamžik stupňoval očekávání. K mému zděšení se však očekávané probuzení nedostavilo. Srdce se mi sevřelo a naplnilo zklamáním.

"Dcera zrádce a teď i bezvlký sirotek. Zdá se, že ti Bohyně měsíce odmítla požehnat svou přízní," prohodila Annika a zírala na mě s urážlivým výrazem ve tváři.

"Anniko, přestaň!" okřikl ji Alfa Gordon. "Obřad skončil! Jděte domů a oslavujte se svými rodinami! A očekávám, že všichni pomlčí o tom, co se tu dnes stalo, v zájmu naší smečky!" oznámil.

Jakmile se všichni začali rozcházet, Alfa Gordon mě rychle chytil za paži a táhl mě k domu. V okamžiku, kdy zavřel dveře, jeho ruka mi okamžitě přistála na tváři. "Ty tupče!" zařval.

"Co teď budeme dělat, Gordone? Nemůžeme ji poslat do paláce, když nemá vlka. Není nic víc než člověk!" řekla v panice.

"Uklidni se, zlato."

"Jak se můžu uklidnit, když je moje dcera v ohrožení? Musíš s tím něco udělat!"

"Nic se nezmění, zlato. Stále pošleme Sage, aby byla konkubínou krále lykanů. Všechno bude v pořádku, dokud tahle ženská bude držet hubu," řekl a hodil mým směrem dýku pohledem.

"Jak si můžeš být jistý, že nebude mluvit?" zeptala se Erica.

"Nech to na mně," řekl, než se otočil ke mně. "Ty, běhno. Poslouchej pozorně. Jestli chceš žít, neřekneš o tom králi ani nikomu v paláci ani slovo. Rozumíš?"

"Myslíš, že je mi to jedno, otče? Už jsem mrtvá. Proč tě nevzít s sebou? Co ty na to?"

"Ty nevděčná čubko!" zakřičel, než mi uštědřil další ránu.

Cítila jsem v ústech krev, hořkou připomínku bolesti, ale v tu chvíli mi to moc nevadilo. Připravena čelit možnosti smrti jsem odhodlaně zvedla hlavu. Podívala jsem se na Holta, který tiše sledoval, jak mě jeho otec dál bije.

Holt vypadal trochu ustaraně, jako by chtěl pomoct, ale než mohl cokoliv udělat, Annika ho rychle zastavila. Rázným gestem se ujistila, že nikdo nezasáhne, a nechala tu krutou scénu pokračovat.

"Dáme si to ještě jednou, Sage," řekl a pevně mi sevřel tváře. "Neřekneš ani slovo o tom, že nemáš vlka, jasné? Tedy pokud ještě chceš vidět svou nejlepší kamarádku živou," vyhrožoval.

Najednou se mi do těla vplížil strach. Jsem připravena čelit smrti kdykoliv, ale nemyslím si, že budu schopna žít s vědomím, že jsem zodpovědná za to, co se stane Hillary.

"Opovaž se jí dotknout!" zakřičela jsem.

Ušklíbl se. "To jsem si myslel. Zdá se, že jsem se vyjádřil jasně, Sage. Mám pravdu?" zeptal se znovu.

Neměla jsem jinou možnost než odpovědět prostým přikývnutím.

"No, to je hodná holka. Anniko, drahá. Dala bys ji prosím do pořádku, než dorazí lidé z paláce?"

"Samozřejmě, otče. Bude mi potěšením," odpověděla Annika s ďábelským úšklebkem na tváři.

*************