Roger Harris

Snažil se nedat najevo svou frustraci, ale bolest hlavy mu sílila, zatímco seděl naproti svému Alfovi. Sally, Rogerova žena, seděla vedle něj, rovněž plná obav. Jejich Alfa, Robert Turner, odrážel všechny jejich starosti o smečku a protahoval schůzi hlouběji a hlouběji do noci. Roger byl nervózní, chtěl se dostat domů a cítil se špatně, že nechal Bailey samotnou. Zase.

Ale smečka Jasného nebe měla potíže. A jako Beta nedovolí, aby byla smečka zničena zevnitř. I kdyby to znamenalo postavit se svému Alfovi. Čin, který by byl před lety zakázaný, ale při Robertově pochybném vedení nemínil ustoupit.

„Smečka nepřežije, pokud ji takhle povedeš dál,“ řekl Roger, zoufalý ze stavu financí. Dluh, který smečka Jasného nebe měla, neohrožoval jen kvalitu života v jejich vesnici, ale i jejich bezpečnost. Pokud to bude pokračovat, toulaví vlci a konkurenční smečky by se mohli pokusit převzít kontrolu. V sázce byla budoucnost celé smečky.

Alfa probodl svého Betu pohledem a Roger nedokázal říct, jestli ho víc rozzuřil ten útok na jeho autoritu, nebo pravda v jeho slovech. Robertovy hnědé oči ztemněly: „Smečka je v pořádku.“ Mírně se zavrtěl na židli. „Naše populace roste, proto se finance změnily. Kdybys prostě požádal –“

„– Řekl jsem ti, že nebudu žádat jinou smečku o další peníze, dokud nebudeme mít plán,“ přerušil ho Roger, vědom si slov, která se mu chystala vyjít z úst. Stálo ho veškeré úsilí, aby ta slova nevykřičel. „Zadlužit se u jiných smeček nás učiní zranitelnými vůči jejich vedení. Jasné nebe bude vnímáno jako slabé, nemůžeme si dovolit ztratit autoritu.“

Robert prakticky zavrčel: „Neztrácíme autoritu. Nikdo nezpochybňuje dominanci Jasného nebe. Jen potřebujeme trochu pomoci, abychom obnovili finance vyčerpané populací. Musíme se postarat především o naše lidi, Rogere.“ Ta poslední věta Rogera zabolela.

„Mně na našich lidech záleží. Proto mám obavy,“ odpověděl Roger. Cítil Sallyin jemný, varovný dotek na paži. Tichá připomínka, aby na Alfu nevyjížděl, aby byl v konverzaci diplomatický.

Sally promluvila tiše, těkajíc pohledem mezi Rogerem a Robertem: „Pokud budeme mít plán, jak smečce Hvězdného svitu zaplatit, pak je požádáme o půjčku.“ Snažila se najít kompromis mezi oběma muži. Roger poděkoval své ženě očima. Byla ve svých slovech vždy pevná, ale dostatečně jemná na to, aby to znělo jako prosba. Roger přikývl na souhlas se svou ženou.

Robert k ní obrátil zrak a vyštěkl: „Já mám plán, Sally. Nepotřebuji, abys mi to připomínala.“

Rogerovi se do tváře nahrnula horkost, rozzlobený tou do očí bijící neúctou k jeho ženě. Zpočátku Robert odmítal, aby se těchto schůzí účastnila. Ale Sally byla vždy pilířem komunity. Byla někým, ke komu vesnice vzhlížela pro radu, vedení a soucit. Roger s Alfou bojoval roky, a pak se prostě přestal ptát. Začal Sally vodit na schůze smečky a Robert se to nakonec naučil akceptovat. Ale stále byl nevrlý, kdykoli projevila názor. Zvlášť když se postavila na Rogerovu stranu.

Robert zavrtěl hlavou a praštil pěstí do stolu. „Bez jejich pomoci se nikdy nevrátíme do starých kolejí! Řekl jsem ti, abys je požádal, tak je požádej. Nebudeš neuposlouchat přímé rozkazy svého Alfy!“

Roger si jen promnul spánky. Byl zvyklý na Robertovy výbuchy, kterými uplatňoval svůj titul Alfy. Léta se Roger snažil hrát roli dobrého Bety a plnit rozkazy bez otázek. Ale časy se změnily a on nenechá Roberta přivést Jasné nebe na mizinu.

„Potřebujeme plán, Roberte. Dobrý plán,“ jeho zelené oči, stejné jako Baileyiny, se na něj upíraly.

Robertův hněv opadl. „Mám plán, Rogere. Řeknu ti ho, až nastane správný čas. Prozatím mi musíš věřit.“

Roger nemohl vyslovit nahlas to, co si myslel. Že mu nevěří, že už mu nevěří pěkně dlouho. Ale hádka trvala už dost dlouho bez jakéhokoli řešení. Bude muset vymyslet plán sám, takový, který bude fungovat i bez souhlasu nebo vědomí jeho Alfy.

Postavil se a kývl na svého Alfu: „Promluvíme s Hvězdným svitem a dáme ti vědět, co řeknou.“ Sally ho následovala a také vstala. Robert mírně přikývl a pak je mávnutím ruky propustil.

________

Bailey Harris

Poté, co si s Polly povídala skoro hodinu, Bailey konečně zavěsila. Bez ohledu na to, jak na tom s Lukem byli, se znovu cítila ohledně své oslavy nadšeně. Jednadvacáté narozeniny byly pro každého ve smečce důležité. Signalizovaly posílení schopností a okamžik, kdy se aktivuje pouto druhů. Přemýšlela, jestli ucítí tah pouta okamžitě, jestli se podívá na Lukea a hned to bude vědět.

Věděla, jak to funguje, jen od svých rodičů. Popisovali to jako pocit hluboko uvnitř, brnění a tah směrem k dané osobě. K jejich osudovému druhovi. Někomu trvalo chvíli, než pouto zesílilo, ale u nich to bylo okamžité. Bailey doufala, že u ní to bude stejné.

Vyšla z ložnice a uslyšela cvaknutí zámku u dveří. Vešli její rodiče, oba vypadali ustaraně. Jejich tváře se uvolnily, když uviděli Bailey.

Maminka se na ni měkce usmála: „Ahoj zlato, promiň, že jdeme pozdě. Večeřela jsi?“

„To je v pořádku!“ odpověděla Bailey trochu příliš rychle. Nechtěla dát najevo nic z toho večera, který prožila s Lukem. Pomaleji dodala: „Jedla jsem, něco zbylo, jestli to chcete ohřát.“

„Ale ne, zlatíčko. To je dobré,“ odpověděla maminka.

Bailey si všimla jejich unavených pohledů; hluboká vráska na otcově čele byla vždy neklamným znamením, že je něco špatně. Bailey svraštila obočí: „Je všechno v pořádku?“

Vráska na otcově čele se prohloubila a maminka se mírně zamračila. Bailey cítila, jak v ní narůstá panika, a zeptala se: „Má smečka potíže?“

Táta si sundal brýle, promnul si spánky a pak si otřel obličej. Jako by se snažil setřít to, co ho užíralo, to, co bylo špatně. Maminčin ustaraný výraz, maskovaný jen lehkým úsměvem, Baileyinu otázku zodpověděl.

„To nic není, zlato. Nedělej si s tím starosti,“ řekl Roger a nasadil si brýle zpátky. „Jen dlouhá noc.“ Jeho pokus o přesvědčivý úsměv úzkost v Bailey nezmírnil.

„Můžete mi to říct, třeba bych mohla pomoct,“ naléhala Bailey. I když nevěděla jak. Věděla jen, že nechce vidět svou smečku trpět. Její rodina, přátelé – celá vesnice pro ni byla důležitá. Nedovolí, aby se jim něco stalo.

Nepamatovala si, že by smečka byla někdy předtím v potížích. Nepamatovala si dobu, kdy by její otec vypadal tak vystresovaně jako teď. To vysvětlovalo ty pozdní noční schůze, jejichž četnost v posledních měsících narůstala. Ale co ho trápí, to jí táta nikdy neřekl. Jen že se to vyřeší a ať si nedělá starosti. Což samozřejmě jen zvyšovalo Baileyin strach o smečku.

„Možná bych mohl pomoct já,“ ozval se hluboký, zdvořilý hlas z hloubi domu.

Bailey trhla hlavou; skoro zapomněla na toho podivného, pohledného muže čekajícího na jejího otce v pracovně. Mezi rozhovorem s Polly a tímhle teď měla Bailey pocit, že musela projít celou škálou emocí v tak krátkém časovém úseku.

Baileyin otec se narovnal, tváří mu probleskl výraz překvapení: „Nevěděl jsem, že přijedete.“ Rychle se upravil a nasadil si brýle. I maminka nasadila masku respektu a zakryla své vrásky z obav.

Roger rychle dodal: „Omlouvám se, že jsem byl zaneprázdněn, když jste dorazil.“ Respekt, téměř úcta, byl z jeho hlasu jasně patrný. Ta náhlá změna přiměla Bailey přemýšlet, kdo ten cizinec vlastně je. Podle toho, jak na něj otec reagoval, rozhodně ne žádný vzdálený příbuzný.

Zdvořilý úsměv na Tonyho tváři byl upřímnější než ten, který věnoval Lukeovi. Vyšel z pracovny, natáhl ruku a pevně stiskl tu tátovu. „Prosím, není třeba se omlouvat. Bailey byla velmi pohostinná.“

Tonyho modrošedé oči se stočily k Bailey a při tom komplimentu jí zhořely tváře. Mírně přikývla, jako by o nic nešlo. Doufala, že neřekne nic o tom, že tu byl Luke. Že nebude předávat dál, co o něm řekla, co se málem stalo. Jestli Tony věděl, že je ta informace soukromá, nebo se jen neobtěžoval to jejím rodičům říkat, si nebyla jistá. Ale byla vděčná, když o tom pomlčel.

Ne že by to rodičům vadilo, ale urážka kohokoliv z rodiny Alfy mohla být vnímána jako neloajalita ke smečce. Jedna z těch zastaralejších tradic, které přetrvaly roky. Staré zákony říkaly, že neloajální členové budou veřejně popraveni jako jasné varování, aby se nikdo nevzpíral Alfovi smečky.

Bailey byla vždycky vděčná, že se časy změnily a zákony už nejsou tak brutální. Ale myšlení zaměřené na loajalitu zůstalo. Bailey a její rodiče před sebou mohli polevit v ostražitosti, ale museli být opatrní před ostatními ve vesnici. A teď, s cizincem v jejich obývacím pokoji, museli působit jako jednotná fronta. Doufala, že její dřívější slova ji nepoškodí a zůstanou jen mezi ní a Tonym. Navzdory tomu, že ho teprve poznala, jí něco uvnitř říkalo, že ano.

Přesto Bailey přemýšlela, kdo Tony skutečně je, že vzbuzuje takový respekt u jejího otce.

„Děkuji, Bailey,“ řekl Roger znovu, hlas už měl pevnější. „Pane Stare, pojďme si promluvit.“

Bailey se dívala na Tonyho, jak tam stojí. Tony Star. Přemýšlela, kdo to je a odkud pochází. Ke které smečce patří a jaká tajemství skrývá.