Tony a její otec odešli do pracovny a ona chvíli čekala v obývacím pokoji. Její matka odešla do ložnice spát hned, jak oba zmizeli v pracovně, jen dala Bailey rychlý polibek na dobrou noc na čelo.

Přes zavřené dveře slyšela jen tlumené hlasy a dál přemýšlela o Tonyho pravé identitě. Jaká záležitost by mohla být tak naléhavá, že by její otec šel rovnou ze schůze smečky na další dlouhé jednání? Bezmyšlenkovitě přepínala kanály na televizi a zdržovala, dokud Tony nebo táta nevyjdou.

Měla na oba otázky, zvědavost ji užírala zevnitř. O tom, kdo Tony je, ale také o té starosti, kterou jasně četla v otcově tváři. Pokud se se smečkou něco dělo, chtěla to vědět. Zvažovala, že zavolá Lukeovi, ne proto, aby probírala, co se stalo dřív, ale aby zjistila, jestli o tom něco neví.

Ruka se jí vznášela nad telefonem, ale věděla, že mu zavolat nemůže. Odešel tak rozzlobený a ona nebyla připravená na rozhovor, pokud se na ni pořád zlobil. Zatímco zírala na telefon, začal znovu zvonit. Na displeji opět svítilo jméno Polly.

Bailey to zvedla a zavtipkovala: „Nech mě hádat, zapomněly jsme probrat líčení na mou oslavu?“

Polly se na druhém konci lehce zasmála: „Dost vtipné, Bailey. Ne, volám... kvůli něčemu jinému.“

Bailey se při tónu Pollyina hlasu mírně posadila: „Je všechno v pořádku?“

„Ano! Všechno je fajn,“ řekla Polly trochu moc rychle. „Jde jen o to... no víš, jak kdybys šla od vás k Lukeovi, neprocházela bys kolem mého domu, že?“

Bailey se při vyslovení Lukeova jména sevřel žaludek: „Ano...“ Nebyla si jistá, kam tím Polly míří.

„No, zrovna jsem se dívala z okna, hleděla si svého –“

„Polly, kdy sis ty hleděla svého?“

„Vážně!“ zvolala Polly na druhém konci a Bailey mlčela a čekala, až bude pokračovat. „Fajn, jak jsem říkala, koukala jsem z okna a viděla jsem Lukea jít po ulici.“

„To nedává smysl,“ odpověděla Bailey a snažila se vymyslet důvod, proč by šel tudy.

„Že jo?! Proto ti volám,“ řekla Polly.

„V kolik jsi ho viděla?“

„Bylo to před hodinou a ještě jsem ho neviděla jít kolem zpátky. Nebyli jste dneska spolu? Myslela jsem, že jsi říkala něco o tom, že přijde.“

Bailey si to v hlavě spočítala, to bylo zhruba v době, kdy odešel od ní z domu. Kousala se do rtu. „Jo, byl tu dnes večer... ale pohádali jsme se. Tak trochu.“ Nebyla připravená vést tenhle rozhovor s Polly a doufala, že nebude naléhat.

„Ale ne, myslela jsem, že vám to klape. Co se stalo?“

Bailey mlčela. Snažila se vymyslet, co říct. Nerada Polly lhala. Vždycky si říkaly všechno. Ale tohle bylo... trapné. A nebyl to rozhovor na telefon.

„Byla to prkotina, ale znáš ho, jak dokáže vyvádět kvůli maličkostem. Jsme v pohodě, jen jsme potřebovali pauzu,“ zalhala Bailey nonšalantně. Také se nezmínila o Tonym, tom pohledném cizinci, který byl stále v jejím domě. Věděla, že by se Polly ptala na milion věcí, a Bailey toho neměla moc co sdílet. Kromě jeho očí, té zdvořilosti v něm. Donutila svou mysl vrátit se k hovoru.

„Hm... no možná se šel jen projít, prostě mi to přišlo divné,“ uvažovala Polly na druhém konci.

Bailey souhlasila: „Je to divné, ale jo, asi se šel jen projít.“

I když o Lukeovi nebylo známo, že by se jen tak procházel po okolí. Ale v hlavě se jí znovu přehrála rána, jak udeřil do verandy, a znovu se otřásla. Jestli byl tak rozzuřený, možná nechtěl jít hned domů. Jeho výbušná povaha byla další věc, která jí na něm vadila; měla pocit, že neustále musí vysvětlovat jeho činy za něj, obhajovat ho.

„Jo, mimochodem, myslím, že jsem v pokoji pro hosty nechala svou gumičku pro štěstí, když jsem u tebe minule spala. Můžeš mi ji najít?“ zeptala se Polly.

„Vážně? Gumičku?“

„No tak, víš, z čeho všeho mě ta moje gumička pro štěstí už dostala,“ odpověděla Polly defenzivně.

Bailey se té absurditě zasmála, ale chápala to. Polly byla v těchhle věcech vždycky trochu pověrčivá. Zvedla se z gauče a došla do pokoje pro hosty. Rozhlížela se kolem, stále na telefonu s Polly.

„Nikde ji nevidím, kde jsi ji viděla naposledy?“ zeptala se Bailey, zatímco prohrabávala pokoj.

„Možná pod postelí? Jé–“ Na chvíli se odmlčela a Bailey přestala hledat a stoupla si, zatímco čekala na Polly. Doufala, že si zázračně vzpomněla, kde ji nechala.

„– promiň, máma se mnou chce mluvit, musím končit! Ta gumička by tam někde měla být!“

Telefon cvaknul a Bailey přejela pokoj pohledem. Hledala na těch nejsnazších místech. Pokoj pro hosty byl zhruba stejně velký jako ten její, postel v rohu s dřevěným nočním stolkem vedle ní. Podívala se pod prádelník, pod postel, pod noční stolek. Žádná gumička.

Sedla si na postel a snažila se vymyslet, kde by mohla být schovaná. Uslyšela téct sprchu a předpokládala, že je to táta, smývající ze sebe starosti večera. Tony už musel odejít a Bailey cítila, jak jí srdce trochu pokleslo. Její zvědavost ohledně něj jen zesílila od chvíle, kdy ho naposledy viděla mluvit s tátou. Aby utišila své splašené myšlenky, začala znovu hledat gumičku.

Bailey byla tak soustředěná, že skoro neslyšela otevření dveří. Skoro. Otočila se a napůl čekala, že to bude máma nebo táta a zeptají se, co dělá. Tváře jí zrudly, když ve dveřích uviděla Tonyho jen v kraťasech na spaní, evidentně od jejího táty, ovinutých kolem pasu. Jeho dlouhé tmavé vlasy se leskly od sprchy, kterou předtím slyšela.

Vypadal stejně překvapeně, že ji vidí v pokoji pro hosty, což bez kontextu muselo být pro něj divné, uvědomila si Bailey. Jeho svalnatá hruď byla stále vlhká od sprchy a Bailey musela odvrátit zrak, aby nezírala. Cítila, jak jí projelo chvění z jeho síly. Z toho, jak přitažlivý jí připadal.

„Promiň, já jen... kamarádka si tu něco nechala a já to hledala, netušila jsem, že tu budeš spát,“ drmolila slova. Jak to říkala, zahlédla Pollyinu gumičku pro štěstí zaklíněnou mezi matrací a rámem postele. Zvedla ji, aby dokázala své vysvětlení, proč je v pokoji. Očima střelila zpátky k němu, než se pokusila uhnout pohledem. Trochu se styděla za pocity, které v ní rostly pokaždé, když se setkala s jeho pohledem.

Tony stál ztuhlý ve dveřích, oči z Bailey nespouštěl. „Ne, to je dobrý, jsi v pohodě,“ koktal. „Zrovna jsem se osprchoval, nemyslel jsem si, že je ještě někdo vzhůru.“ Prohrábl si vlasy rukou, na tváři rozpačitý úsměv.

Bailey se narovnala: „Takže, ty tu spíš?“

„Tvůj táta mi to nabídl, odjíždím zítra ráno,“ zůstal stát ve dveřích, své oblečení z dřívějška stále v rukou.

Bailey si nemohla pomoct: „Odjíždíš zpátky kam?“

„K mé smečce, není to odsud tak daleko, ale za světla je cesta snazší,“ odpověděl Tony. Bailey si všimla, že jméno své smečky neřekl.

Přikývla. „No, jsem ráda, že jsem tě viděla, než odjedeš.“ Okamžitě těch slov zalitovala a vysvětlovala: „Teda, ne takhle, myslím jen jako našeho hosta a tak. Víš... pohostinnost.“ Mírně sebou cukla nad těmi chabými slovy, co se jí sypala z úst.

Srdce se jí rozbušilo ještě silněji, když Tony řekl: „Taky jsem rád, že jsem tě viděl.“

Začala vycházet z pokoje, pak se zarazila, když si uvědomila, že musí projít kolem něj. A jeho polonahého těla. Svalnatého a silného, ale přesto uklidňujícího. Mysl jí zabloudila k jejich prvnímu objetí, k tomu pocitu bezpečí, který cítila v náručí úplného cizince.

„No, asi bych měla jít spát.“ Cítila horkost sálající z jejího obličeje a věděla, že ta jasná červeň jejích tváří je pro něj viditelná. Což ji nutilo červenat se ještě víc. Rozpačitě se šourala ke dveřím a on se mírně posunul, aby ji nechal projít.

Zastavila se před ním, těsně předtím, než překročila práh do chodby. „Mimochodem děkuju. Za dřívějšek a za to, žes nic neřekl rodičům.“

Tonyho tvrdé oči při jejích slovech změkly. Zvedl ruku, jako by se chtěl prsty dotknout její tváře, a Bailey se zatajil dech. Uvědomila si, že jejich obličeje jsou jen pár centimetrů od sebe, oba otálející ve dveřích. Pustil ruku dolů a věnoval jí upřímný úsměv: „Není zač. Dobrou noc, Bailey.“

Usmála se a vešla do chodby: „Dobrou noc, Tony.“