Kapitola 4: Je o odstín temnější

Brianna

Sledovala jsem, jak si Callan přejíždí rukou po svém tmavém strništi, ta tetování a masivní pánské prsteny samy o sobě stačily k tomu, abych musela znovu sevřít stehna pevně k sobě. Je tak přitažlivý, jen jeho ruce samotné mě udělaly úplně mokrou.

"Můžeš na ni dohlédnout." Řekl Callan potichu, ale jelikož je jeho hlas tak hluboký, vyznělo to spíš jako zadunění.

"Něco vymyslím." Řekl můj bratr, a to byl jeho způsob, jak téma uzavřít.

S Brycem jsme nakonec zapředli lehkou konverzaci, zatímco nás Callan ignoroval, zejména mě, a když dojedl, omluvil se a zmizel.

"Prcku, chtěl jsem se tě už dlouho zeptat, ale nevím, jak to nakousnout. Mluvila jsi vůbec s matkou a otcem?" Zvedl se mi žaludek už jen při zmínce o nich, a on to moc dobře ví.

"Ne, vůbec, už roky ne. Ty snad ano?" Z té představy jsem byla najednou velmi nesvá.

"Ne, ale byl jsem tak dlouho mimo zemi a naplno jsem budoval svou kariéru, prostě jsem jen nechtěl, aby mi něco důležitého uniklo. Nikdy jsi mi vlastně neřekla, jak ses přesně ocitla tam, kde jsi byla." Přejel mě pohledem, než dopil svou druhou sklenku vína.

To je ten důvod, proč to tak směle vytahuje? Já u večeře víno neměla, ale možná jsem si ho dát měla.

"Odkdy vzpomínáme na minulost? Jsme tady a teď, myslím, že bychom měli žít v tomhle." Řekla jsem a mávla rukou kolem dokola na ten luxusní prostor.

Chvíli se tvářil zamyšleně, ale nakonec souhlasil, že je hloupost vyhrabávat naši nepříjemnou minulost. Když jsme dojedli, zvedli jsme se a já se začala snažit to všechno uklidit. Zasmál se a zastavil mě.

"Přijdou sem nahoru a všechno to udělají oni." Řekl.

"Kdo jsou oni?" Byla jsem zmatená.

"Personál kuchyně, co to sem přinesl." Nasadil na mě výraz ,to dá rozum‘, společně jsme vešli do obývacího pokoje, ale já se pořád ohlížela po tom nepořádku.

"Jsi si jistý? Je mi hloupé nechat někoho jiného, aby po nás uklízel ten náš nepořádek..." Zamračila jsem se.

"Musíš si na to zvyknout, protože přesně takhle jsem žil v posledních letech, sestřičko. Žádné další živoření." Hravě do mě strčil.

Byla jsem zvyklá po sobě uklízet, protože jsem v dětství po domě chodila po špičkách a snažila se být co nejvíc neviditelná, kdykoli byl otec nablízku a měl špatnou náladu. Vždycky jsem dohlížela na to, aby byl dům čistý, a moje matka taky, neustále po něm uklízela, poklízela a vařila pro něj. Spoustu toho na mě hodila už ve dvanácti a já mám dodnes ve zvyku po sobě všechno pečlivě poklidit a ze společných prostor nenápadně mizet. Tohle bude zajímavá změna tempa. Skoro mě to až znepokojuje, měla jsem pocit, jako by mi bratr viděl do hlavy, když sledoval, jak jsem se zasnila. Skoro jako by chtěl říct: nejsem náš otec.

Setřásla jsem to všechno ze sebe a pro dnešní večer se omluvila. Nemůžu sdílet večer s ním a jeho kamarádem, ne když jeho nejlepší kamarád ostentativně přehlíží mou existenci, zatímco já nejsem schopná vnímat nic jiného než jeho přítomnost. Tady v Port Harcourtu nebudu mít žádné přátele, když mám být upřímná, nejlepší kamarádku jsem neměla od střední školy, a to navíc skončilo špatně. Většinu času trávím sama nebo mám jen povrchní přátelství, jako když jsem občas o víkendech vyrazila ven ještě ve svém městě. Nikdo nebyl tak blízko, aby mi napsal zprávu s dotazem, jestli jsem dnes ráno v pořádku přistála, nikdo, kdo by mi byl dost blízko na to, aby mi kupoval dárky k narozeninám nebo znal jakékoli intimní detaily z mého života. Někdy svůj telefon ani nemůžu najít, protože je věčně ztlumený a nikdo mi nepíše ani nevolá. Jen můj bratr, když jsme fungovali na dálku, nebo o víkendech, když se chtěla jít bavit nějaká ta známá.

Dokonce si ani nemyslím, že by mě měly rády jako člověka, myslím, že se jim prostě jen líbil můj vzhled, jestli to dává vůbec smysl. Tak to ve městě zkrátka chodilo, zvlášť u lidí od módy – image je všechno. Vlastně ani nemám žádné tepláky, dokonce ani pyžamo. Můj otec do takové míry nenáviděl nedbalý vzhled, že i moje noční oblečení tvořila sada hedvábného pyžama a podobné věci. Ne, že bych v tom vůbec mohla opustit svůj pokoj, město mi nepřipadalo zas tak divné, protože to tam pravděpodobně řídí taky samí narcisové.

Vím, že tepláky a mikina musí být tak pohodlné, ale takový luxus jsem si prostě nemohla dovolit. Ale teď se chci bouřit a jít si jedny tepláky koupit. Můj život je divnej.

***

Svou první noc tady jsem si tiše četla knihu sama ve svém pokoji a můj telefon ani nezazvonil, nikdo v domě mě nevolal. Sama, můj normální život. Přece nebudu měsíc žít s Callanem Haroldem v jednom domě, přežiju to vůbec? I tady v posteli jsem si neustále představovala jeho krásnou stavbu těla a to, jak je urostlý. Jak tmavé ve skutečnosti má vlasy a jak děsivě krásné jsou v porovnání s nimi jeho oči. Modrá jako žádná jiná, jedinečná ve své dokonalosti. Pořád jsem si ho představovala, jak stojí na konci těch schodů v tom širokém postoji s těma svůdnýma očima, kterým nedělalo nejmenší problém sjet si mě od hlavy až k patě. Ale pak se už na mě nikdy nepodíval, proč?

Určitě to bylo proto, že na něj naprosto nedělám dojem, je sexy a mužný a já jsem... ošklivá. Kéž bych byla v jeho lize, jeho temná aura se mi líbila. I když vím, že by pravděpodobně neměla. Je tak bohatý a já o něm chtěla vědět naprosto všechno a zároveň jsem se před ním chtěla schovat. Je tajemný a vysoký, snědý a pohledný. Není právě tohle dokonalý recept na katastrofu? Pravděpodobně ano, ale zvědavost ještě nikomu neublížila. Jsem si jistá, že i všechny ostatní ženy z něj musí být paf, vím, že on a můj bratr díky svému bohatství a dobrému vzhledu musí po celém Port Harcourtu obhánět stovky ženských, vlastně to ani radši nechci vědět.

Mé myšlenky se zastavily, když jsem uslyšela ozvěnu hlubokého hlasu, buď v rozhovoru s mým bratrem, nebo po telefonu. Byl příliš daleko, abych rozuměla slovům, ale pak jsem uslyšela kroky a podivně se mi zrychlil tep s každým blížícím se krokem. Když jsem uslyšela, jak prošel kolem mého pokoje do toho svého, přemýšlela jsem, jak to tam uvnitř asi vypadá, nebo jestli si sem tento týden přivede nějakou ženu. Doufám, že ne, protože kdybych ho slyšela, jak šuká jinou ženu, myslím, že bych umřela. Je to přítel mého bratra. Neměla bych si ho chtít představovat v posteli, ale už jsem si ho nahého stihla představit, a nevím, kolik tetování vlastně doopravdy má. Ale má fantazie mi napovídá, že jich je spousta a to z něj dělá ještě většího drsňáka, než se už zdá být. Muž několika málo slov je obvykle muž, který zná hodnotu toho, co říká.

Viděla jsem už typy mužů, kteří mluví příliš, můj otec byl jedním z nich. Vždycky vyhledával pozornost ve své skupině vlivných přátel a rozesmíval je, zatímco popíjeli skotskou a kouřili cigarety. Můj otec je taky velmi pohledný muž, takže pozornost mu nevěnovali jen muži v místnosti, byl zkrátka hlučný a upovídaný a rád se předváděl.

Callan Harold zůstává tiše, naprosto klidný a nesnaží se na nikoho udělat dojem.

Neptá se, jestli se mi líbí jeho sídlo, a ani se nechvástá impériem, které vybudoval.

A z nějakého důvodu je ta zdrženlivost mnohem znepokojivější než otcova hlasitá moc –

protože muž, který nepotřebuje ukazovat svou sílu, je ze všech nejnebezpečnější.

Obzvlášť ten, který byl vycvičený ve speciálních jednotkách armády.

Můj bratr si nese své vlastní stíny, ale Callanovy jsou o poznání temnější.

Callan Harold není jen nebezpečný.

Je to tichá bouře – čekající, až bude moci udeřit.