Kapitola 7: Manažerka salonu

Callan

"Krást?" Mechanik hrál hloupého.

Bryce chlapa popadl a nacpal ho zpátky na sedadlo.

"Takže, než vás zabijeme za podvádění v našem podniku, chci, abys mi ukázal, jak jsi to udělal," řekl jsem a jeho oči se rozšířily ještě víc a on opakovaně zavrtěl hlavou a koktal.

"Nevím, o čem to mluvíte." Vytáhl jsem jeho kámoše, kterému tekla krev z nosu a pusy, a posadil ho naproti němu. Celá místnost ztuhla a sledovala to.

"To chceš bejt podvodník i lhář, než tě zastřelím? Měj trochu cti." Vysmíval jsem se mu, ale na tváři jsem úsměv neměl.

Ten chlap, co krvácel, se pokusil si otřít obličej. Bryce mu připlácl ruce ke stolu, aby ho donutil je tam nechat, zatímco Angelo odpočítal jeho výhru a strčil si ji do kapsy.

"Kolikrát jste tady byli? Kolik peněz nám dlužíte za předchozí hry?" zeptal jsem se a nedočkal se žádné odpovědi.

"Kdo se za vás zaručil?" Rozhlédl jsem se a pochopitelně, Costellův synovec sklonil hlavu a zvedl ruku.

"Nevěděl jsem, že jsou to podvodníci," zamumlal.

"Věděl to někdo? Mluvte teď, protože jestli se to dozvím později, moje reakce se vám líbit nebude," prohlásil jsem k davu.

Oči všech směřovaly k zemi a hlavy odmítavě kroutily, že ne. Dospělí chlapi, a ani jeden z nich se mi nedokázal podívat do očí, když ve vzduchu visela vražda.

"Bryce, vezmi ty dva ven na kus řeči," přikázal jsem mu.

Chlápci se snažili rychle vyškrábat na nohy v naději na útěk, ale jenom narazili do mých vyhazovačů. Dvě obrovské hory masa, to je to, co jsou. Popadli je a odtáhli do oddělené, soukromější místnosti. Rozhlédl jsem se po davu a vrátil převrácenou židli na její místo.

"Pokračujte, pánové," mávl jsem, ať se všichni uvolní a vrátí se k tomu, co dělali.

Věděl jsem, že tihle lidé nejsou problémoví, byli dost chytří na to, aby mě nepokoušeli. Když jsme sešli do suterénu, viděl jsem ty dva mechaniky neboli profesionální karetní podvodníky, jak se vrtí a jsou nervózní. Jeden krvácel všude možně, zatímco ten druhý byl jen krůček od pláče. Upustil jsem mu k nohám balíček karet a nařídil mu, ať ho zvedne. Byli jsme v prázdné místnosti, ve které nebylo nic než stůl a pár skládacích židlí. Místo, kde se obvykle poflakují někteří moji vojáci při čekání na zásilku; teď jsem ho využíval k výslechu. Když ten chlap zvedl karty, zeptal jsem se ho na tu samou otázku.

"Ukaž mi, jak jsi to udělal."

Myslím, že mu konečně došlo, jak vážné to je, takže vyhověl a bez hloupých keců odpověděl. Malíčky se dokázal pohybovat tak rychle, že jste sotva postřehli vůbec něco. Mrknutí oka a mysleli byste si, že jste se zbláznili. Byl to asi jeden z nejlepších, co jsem kdy viděl, jak rozdávají odspodu balíčku.

"Co vás vede k takové hlouposti, že to zkusíte tady, v mém klubu? Víte, kdo já jsem?" zeptal jsem se. Oba přikývli a ten, ze kterého kapala krev, si dál utíral spoušť svou košilí. Chrlili ze sebe sračky, dokud před nimi Bryce neplácl rukou o stůl, aby sklapli.

"Hrozně rád bych vás oba zabil, ale mám pro vás hlupáky návrh. Splatíte mi každý cent, který jste odsud kdy odnesli, a pak pro mě budete pracovat. Vaše schopnosti teď patří mně."

*****

Pohled Brianny.

Bratr mi řekl, že mi našel práci, což bylo rychlé, vzhledem k tomu, že jsem tady teprve dva dny. Dnes jsme se s nimi měli setkat kvůli pořádnému představení a překvapilo mě, když mi řekl, že je to tetovací salon. Tetovat neumím, takže jsem si nebyla jistá, co bych tam tak měla dělat. Salon se jmenoval Bizzyaski Ink a zatím jsem o něm věděla jen to, že ho vlastní dvojčata. Bylo to blízko místa, kde měl podle svých slov můj bratr kancelář, takže nám stejná lokalita možná dá šanci se vídat častěji.

Venku jim visela cool cedule a hned po vstupu se ukázalo, že je to tam velmi čisté a bílé. Na obou stranách vstupní haly bylo starožitně vyhlížející posezení. Podlaha v celém salonu byla z tvrdého dřeva, stěny byly čistě bílé a všude po nich visely zarámované obrázky různých náčrtů tetování. Dvě nízké zídky oddělovaly přední čekárnu u vchodu od samotných tetovacích stanic a za nimi se nacházel pult. Všude se jim válela spousta ulítlých, cool věcí a to místo mělo rozhodně svou nezaměnitelnou atmosféru.

"Maličká?" zavolal bratr, ale salon technicky vzato ještě nebyl otevřený, takže v celé přední části bylo ticho.

Za dveřmi z tmavého dřeva jsem uslyšela tlumený hlas, než se otevřely a vyšel muž. Byl to muž o několik let starší než já, měl krátké vlasy sestřižené nízko na bocích, barvy tak světle hnědé, že to byla skoro špinavá blond. Horní prameny měl delší a ledabyle zčesané dozadu pomocí gelu, obličej mu zdobilo pečlivě udržované strniště a na jeho štíhlé tváři seděl rovný, lehce nahoru posazený nos. Jeho tmavé oči těkaly a poprvé si mě prohlížely. Byl fešák.

"Brianno, to je ten můj kámoš, o kterém jsem ti říkal," řekl Bryce a my k sobě vztáhli ruce na pozdrav. Když jsem mu potřásla rukou, všimla jsem si, že paže má hezky vypracované, ale zbytek jeho těla je spíš štíhlejší.

"Moc mě těší, tenhle chlápek o tobě hodně mluvil. Jsem rád, že si k tomu jménu můžu přiřadit tvář, Brianno." Široce a šarmantně se usmál.

"Děkuji vám, že vůbec uvažujete o tom, že byste mě zaměstnali," řekla jsem, ale on nade mnou jen mávl rukou a poplácal mého bratra po zádech.

"Provedu tě po salonu, ale zatím si na chvíli sedneme, abych ti mohl vysvětlit, jaká by tu byla tvá práce, dobře?" řekl chlápek jménem Zaveri a pokynul nám, ať se posadíme na ty dvě ladící lenošky.

Posadila jsem se vedle bratra a on byl naproti nám, posazený na samém kraji polštáře.

"Udělám z tebe manažerku salonu a tvými úkoly budou manažerské činnosti jako sledování výdajů, plánování schůzek pro naše tatéry a jejich klienty a evidence zásob. Zní to dobře?" zeptal se mě, ale pohlédl na mého bratra, jako by žádal o svolení.

Bryce na sobě měl dneska zase kompletní oblek, takže se asi takhle už obléká pořád, což bylo vtipné. Opíral se o opěradlo pohovky a jen tiše sám pro sebe přikyvoval; bylo zvláštní, že z něj teď vyzařovala taková šéfovská energie. Nejsem zvyklá na tuhle jeho verzi, co vejde do místnosti a lidé u něj hledají schválení. David udělal včera to samé.