*******Pohled Margot*******

Houpačka pode mnou vrzala a její zrezivělé řetězy sténaly při každém pomalém zhoupnutí sem a tam.

Byl to známý zvuk, který v průběhu let podkresloval už stovky mých a Cařiných rozhovorů, ale dnes se zdál hlasitější – řezavý, vlezlý.

Nebo to možná bylo jen tím, jak mi třeštila hlava.

Uplynulo pět dní, co jsme odeslaly naše přihlášky. Pět dlouhých dní čekání, doufání a nucení se uvěřit, že tenhle únik je víc než jen nějaký hloupý nesplnitelný sen.

Jak ironické? Žadonit o únik z našeho rodného města do vězeňské cely...

Když se nad tím člověk zamyslel, znělo to jako ta nejpitomější věc na světě, ale cokoli bylo lepší než zůstat tady, a tak s každým dalším dnem jsem se přistihla, jak doufám, že se ozvou a řeknou nám, že nás vybrali!

Ale pět dní čekání znamenalo i pět dalších nocí v pasti domova. Pět dalších nocí snahy být neviditelná. Pět dalších nocí, kdy jsem se nepohybovala dostatečně rychle...

Včerejší lekci jsem stále cítila pulzovat pod okem, kůži jsem měla oteklou a napjatou. Modřina se do rána plně vybarvila do ohavné směsi fialové a žluté.

Ani jsem se neobtěžovala zkontrolovat v zrcadle, jak moc zle to vypadá, když se den posunul dál. Samotná palčivá bolest byla dostatečnou připomínkou toho, že to tam pořád je.

Cara seděla vedle mě na sousední houpačce a špičkou okopané boty ryla do hlíny. Už nějakou dobu se mi nedívala přímo do očí, jen po mně občas vrhla krátké, ostré pohledy, než zase rychle uhnula.

Sbírala na to odvahu.

Na tu otázku.

Ta první byla vždycky nenápadná, jako by si jen tak udržovala konverzaci.

"Tak... jak zlý to bylo tentokrát?" vypadla z ní slova přes zuby.

Vydechla jsem a prsty mi pevněji sevřely řetězy. "Bylo to v pohodě. Ne to nejhorší, asi." Pokrčila jsem rameny.

Nosem vypustila vzduch a botou zabrala do země o něco silněji. "Margot..."

Vrhla jsem na ni pohled, který ji měl umlčet, ale nepochopila tu nápovědu. Nikdy nepochopila. Její starost o mě vždycky převážila nad vším ostatním.

"Trvalo to dlouho?" naléhala, tentokrát o něco jemněji.

Pohrvala jsem rameny. "Na čem záleží? Stejně už je po všem."

Ústa se jí stáhla do úzké linky. "Vždycky můžeš dneska přespat u mě," nabídla, ale obě jsme věděly, že to po tom, co se stalo minule, co jsem to udělala, není žádné skutečné řešení...

U ní doma to sotva bylo o něco lepší. A kromě toho, kdybych nešla domů, byl by příště jen o to naštvanější.

"Díky, ale budu v pohodě." Kývla jsem na potvrzení vlastní lži.

Lži mi teď šly tak snadno, že už ani nechutnaly jako lži.

Cara si odfrkla, opřela se zády o řetězy houpačky a volně je obtočila rukama. "Nejsi už někdy unavená z předstírání, že ti to nevadí? Že ti nevadí s ním žít?"

"A ty?" odsekla jsem a zvedla obočí. Dnes mi začínala docházet trpělivost.

Povzdechla si a zavrtěla hlavou. "Touché."

Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho, hutné a dusivé, jak se mi v žaludku pomalu usazoval pocit viny z toho, že jsem na kamarádku vyjela...

Ale než jsem to stihla napravit nějakou improvizovanou omluvou, všimla jsem si, že Caru něco zaujalo. Náhle zpozorněla, tělo jí ztuhlo a posadila se rovněji, aby lépe viděla přes ulici...

"Co je?" zeptala jsem se, aniž bych se namáhala sledovat její pohled.

Kývla směrem k knihovně. "Margot, podívej."

Otočila jsem se právě včas, abych zahlédla nevrlou knihovnici, jak vychází na chodník, upravuje si tašku přes rameno a pak spěchá ulicí, zatímco kontroluje náramkové hodinky.

"Kam jde?" položila jsem otázku nahlas, i když jsem věděla, že Cara toho ví úplně stejně málo jako já.

Cara se ušklíbla. "Doufejme, že dost daleko na to, aby si nevšimla, když se na pět rychlých minut obsloužíme její wifinou."

Trochu jsem se narovnala a sledovala, dokud úplně nezmizela za rohem...

Knihovna byla stále otevřená — cedule na dveřích to dávala jasně najevo. Ale bez ní na recepci... kdokoli jiný tam na jejím místě zbyl, nebude vědět, že už jsme tam tenhle týden byly!

Znovu jsem se podívala na Caru.

Už byla na nohou.

"Dělej, hni sebou!" řekla a popadla mě za zápěstí.

Zaváhala jsem. "Co když se vrátí dřív, než si myslíme?"

Cara protočila panenky. "Budeme rychlý. Maximálně pět minut."

Pět minut... to bylo všechno, co jsme potřebovaly... jen to zkontrolovat!

Skousla jsem si vnitřní stranu tváře, ale nohy už se daly do pohybu a následovaly ji ke vchodu, jak se naše rychlé kroky změnily v běh.

Dveře zavrzaly, když jsme vklouzly dovnitř, vzduch tu byl okamžitě chladnější, vůně starých knih a prachu mě obklopila jako důvěrně známá deka - tohle byla moje nejoblíbenější chvíle v týdnu.

Recepce byla naprosto prázdná.

Žádné kroky.

Žádné hlasy.

Jen my.

Cara neztrácela čas. Vrhla se k nejbližšímu počítači, naznačila mi, ať ji následuju, dopadla na své obvyklé místo a prsty bušila do kláves, aby se přihlásila.

"Dělej, Margot," zasyčela a vytrhla mě z mého omámení u dveří, zatímco jsem k ní spěchala.

Posadila jsem se vedle ní, srdce mi bušilo, když se obrazovka konečně rozsvítila s domovskou stránkou. Cařiny prsty pracovaly rychle, jako první otevřela svůj e-mail - stránka na vteřinu zamrzla a načítala se déle než obvykle.

Zadržela jsem dech.

Obě jsme si vyměnily nervózní pohledy.

A pak—

V její doručené poště se objevila nová zpráva s předmětem 'VÝSLEDEK PŘIHLÁŠKY PP'

Žaludek se mi stáhl do uzlu, když zprávu rozklikla, v uších mi duněl tep.

Přelétla jsem očima slova z místa vedle ní, obě jsme závodily, abychom z toho vyčetly výsledek, a sotva jsem je zpracovala, když Cara vedle mě tiše vydechla.

"Panebože," zašeptala. "Margot, dostala jsem odpověď, chtějí, abych dvacátýho chytla trajekt z přístavu Meadowbank!" odcitovala, zatímco já jsem nevěřícně otevírala a zavírala pusu.

"Caro, vždyť je dneska devatenáctýho! Dvacátýho je zítra! Jak se do zítřka dostaneš do přístavu Meadowbank!" vypískla jsem, zatímco mi hlava šrotovala naplno, aby pobrala, co se právě děje.

"Počkej, počkej, počkej!" Zvedla ruce, oči doširoka rozevřené, jak si to promýšlela. "Nech mě to vytisknout a pak se mrkneme na tvůj e-mail - uvidíme, jestli jsi taky dostala odpověď!" oznámila Cara svůj plán, zatímco já jsem zběsile přikyvovala a v očekávání si mnula ruce.

Cařiny prsty létaly po klávesnici a s naléhavostí někoho, kdo zneškodňuje bombu, se navigovaly k funkci tisku. Prastará knihovní tiskárna v rohu s rachotem ožila, vydala sérii přidušených vrčení a mechanických cvaknutí, než vyplivla stránku.

Sledovala jsem, jak k ní vystřelila a chňapla po papíru, jakmile přistál v zásobníku. Žaludek se mi stáhl. Tohle bylo skutečné. Tohle se dělo. Dostala se tam. Touhle dobou zítra už by mohla být pryč.

Ale co já?

Co když se odtud Cara dostane a já ne?

Zůstanu tu a shniju...

Prsty se mi vznášely nad klávesnicí, dech jsem měla roztřesený, když jsem se přinutila přihlásit do vlastní e-mailové schránky. Oči mi těkaly po předmětech zpráv a zoufale po nich pátraly. Ucítila jsem, jak se Cara znovu objevila po mém boku, dech z ní unikal rychle a nepravidelně...

"Tak co?" zeptala se a svírala své vytištěné potvrzení tak pevně, až se jí papír v rukou mačkal.

Těžce jsem polkla a obnovila stránku. Můj e-mail se načítal o vteřinu déle, točící se kolečko v horní části obrazovky se mi vysmívalo a protahovalo ten okamžik jen proto, aby mi to v hlavě udělalo ještě větší zmatek.

A pak—

Bylo to tam.

'VÝSLEDEK PŘIHLÁŠKY PP.'

Úplně stejný předmět zprávy, který se u Cary už stihl vypálit do mého mozku.

Zaváhala jsem, prsty mi na myši ztuhly, pro případ, že by můj výsledek byl špatný...

Cara vedle mě doslova vibrovala. "Kurva, otevři to!"

A tak jsem tvrdě klikla.

E-mail se přede mnou rozbalil. Oči mi přelétaly přes slova a snažily se vybrat jen tu jedinou část, na které skutečně záleželo.

S politováním vám oznamujeme...

Přestala jsem číst.

Všechno ve mně ztichlo, jako by se mé tělo vypnulo, aby mi zabránilo cítit plnou váhu těch slov.

S politováním vám oznamujeme.

Nevybrána.

Nezvolena.

Nedostaneš se ven.

Sotva jsem si všimla, že mi ruce znecitlivěly, stále zmrzlé na klávesnici. Okraje obrazovky se mi rozmazaly, vidění se zúžilo do tunelu, zatímco svět kolem mě se smrskl do ničeho jiného než těch čtyř zatracujících slov.

"Margot?"

Cařin hlas byl ostrý obavami a já věděla, že mi reakce trvala příliš dlouho.

Naklonila se mi přes rameno, prolétla e-mail a dech se jí zadrhl v krku, když dorazila ke stejné části jako já.

"Ne," zamumlala. "Ne, ne, ne, to musí být chyba—"

"Není to chyba," skočila jsem jí do řeči tónem, který byl děsivě plochý. "Nevybrali mě."

Cítila jsem, jak na mě zírá, čeká na nějakou reakci. Na zhroucení. Výbuch. Cokoliv.

Ale já už neměla co nabídnout.

Jen jsem tam seděla. A zírala na slova, která právě zpečetila můj osud.

"Margot..."

Natáhla se ke mně, ale ucukla jsem.

"Zítra odjíždíš." Ta slova vyšla ven dutě, jako by patřila někomu jinému.

Cara zavrtěla hlavou. "Tak najdeme jinej způsob. My—"

"Žádnej jinej způsob není." Vyšlo to ze mě ostřeji, než jsem měla v úmyslu, ale bylo mi to jedno, uvnitř jsem se cítila zlomená.

Cara zatnula čelist, oči jí hořely frustrací, vinou a ještě něčím, k čemu jsem neměla energii to zařadit.

"D-dobře... vytiskni si to, vezmeme to s sebou... přečteme si to celý a uvidíme, co se s tím dá dělat," navrhla Cara a zatřásla mi ramenem, aby mě přiměla k činnosti, zatímco já polkla knedlík, který se mi tvořil v krku, a váhavě zamířila k ikoně tisku.

Papírová kopie ve mně jen prohloubí pocit z odmítnutí, ale stejně jsem to udělala... klikla na tisk.

Náhlý cizí hluk nás obě vytrhl z transu — zabouchnutí dveří.

Do prdele.

Knihovnice byla zpátky.

Cařina ruka vystřelila vpřed a popadla mě za zápěstí. "Dělej," vyjekla a vrhla se k tiskárně vytrhnout moji stránku.

Vystřelily jsme od počítače, zatímco můj zamítavý e-mail dál zářil na obrazovce, klopýtaly jsme k východu a prosvištěly kolem ní rekordní rychlostí, takže sotva stačila zaregistrovat, o co nám jde.

Vyrazily jsme na ulici a přeběhly silnici do bezpečí opuštěného dětského hřiště s houpačkami.

Cara se ke mně otočila, oči zoufalé a ztěžka oddechovala. "Tohle se dá vyřešit. Jen potřebujeme plán. Třeba je na tý stránce ještě něco dalšího!"

Sotva jsem ji vnímala.

Protože jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo—

Ona odtud odjíždí.

A já ne.

A já neměla nejmenší tušení, co mám teď sakra dělat...