Pohled Kaydena

"Jistě, okamžitě se o to postarám," řekl doktor a už se chystal odejít. "Můžeme ji vidět?" zeptal jsem se lékaře pln naděje. Doktor se na nás podíval, pak přikývl. "Následujte mě," řekl a vydal se vpřed.

Šel jsem těsně za ním a nemohl se dočkat, až tu krásnou dívku znovu uvidím. Vůbec to na mě nesedí a já to vím, moji rodiče si ze mě kvůli tomu asi budou ještě dlouho utahovat, ale je mi to jedno!

Prošli jsme chodbou a doktor pak otevřel dveře do jednoho z pokojů. Vešel jsem dovnitř a viděl Taliu spát na lůžku. Očistili ji, takže už na sobě neměla žádnou krev ani špínu.

Má bledou pleť, soudě podle toho, co vidím pod místy nepokrytými modřinami. Má obličej ve tvaru srdce, roztomilý knoflíkový nos a dlouhé jahodově blond vlasy. Je tak malá, nemůže měřit víc než zhruba 150 až 155 centimetrů.

Přistoupím k levé straně její postele a jen si ji prohlížím. Pak vidím, jak se jí doktor chystá píchnout jehlu do paže. Už už mu chci tu ruku odtáhnout, ale táta mě zastaví.

"Synu, potřebuje jí vzít vzorek krve, aby mohl udělat ten test DNA," vysvětlil táta od konce postele, kde, jak vidím, stojí s mámou, zatímco policisté stojí kousek za nimi.

Doktor odebral krev a chtěl odejít. "Dám vám vědět, jakmile budeme mít nějaké výsledky, pánové," řekl a vyšel ven. Opatrně jsem vzal její ruku do své a držel ji.

Její ruka se v mých velkých dlaních zdá tak maličká. Jak mohl někdo něco takového udělat někomu tak drobnému? Vypadá tak sladce a nevinně. Její ruce jsou tak hebké, ale na dotek trochu studené.

Máma mi našla židli a řekla mi, ať si sednu. Udělal jsem to, ale nechtěl jsem její ruku pustit. Jen jsem tam seděl a díval se na ni. Lidé si asi myslí, že jsem nějaký úchyl, ale je mi to jedno. Uslyšel jsem, jak tátovi zvoní telefon. Zvedl ho a vyšel ven na chodbu.

Po chvíli se táta vrátil do pokoje. "Victor říkal, že bychom tu měli zůstat tak dlouho, jak bude potřeba," řekl mámě, která na oplátku přikývla. "Nechci tu ubohou dívku nechat samotnou, aniž by vedle sebe někoho měla," řekla máma a pohlédla na tátu se smutným výrazem.

"Já vím, cítím to stejně! Takže tu zůstaneme, dokud za ní nebude moct přijít někdo jiný z rodiny," řekl táta a pevně mámu objal. O chvíli později jsem nakonec zadříml s hlavou opřenou na posteli vedle Talie, stále svíraje její ruku ve své.

Probudilo mě jemné stisknutí ruky. Hlava mi vystřelila vzhůru a já jen zíral na tu ruku. "Co se stalo, synu?" zeptal se mě táta se starostlivým výrazem. "Stiskla mi ruku," řekl jsem v šoku. "Dojdu pro doktora," prohlásil jeden z policistů a vyšel ze dveří.

Netrvalo dlouho a doktor vešel s policistou dovnitř a začal kontrolovat Taliiny přístroje. Pak jí do očí posvítil baterkou, na což zareagovala zašklebením. "Přichází k sobě, brzy se probudí," pronesl doktor s lehkým úsměvem na rtech.

O několik minut později začala otevírat oči a já uviděl ty nejkrásnější mandlové oči s podmanivou fialovou barvou. Ta barva očí mi připadala nějaká povědomá, ale nedokážu si vzpomenout, kde už jsem ji viděl.

Stále jsem opatrně svíral její ruku a ona se podívala na mě, pak na svou ruku v té mé. Poté se jí na tváři objevil drobný úsměv a páni, její úsměv bere dech. "Dobrý den, drahoušku, jmenuji se doktor Caleb Alonso. Víte, kde jste?" zeptal se jí lékař.

Podívala se na doktora, pak se trochu rozhlédla, než mu mírně přikývla. "Můžeš mi říct své jméno, zlatíčko?" zeptal se doktor. Z toho začala vypadat trochu vyděšeně.

Zmateně jsem se podíval na rodiče, pak na doktora a nakonec zpět na ni. "Zlatíčko, potřebuju, abys mi řekla své jméno, musím se jen ujistit, že je tvůj mozek v pořádku, dostala jsi tvrdou ránu do hlavy," vysvětlil doktor Alonso.

Přikývla, pak se trochu rozhlédla kolem sebe, než pohlédla na doktora a rukou udělala pohyb, jako by psala. Aha! Našel jsem svůj telefon, otevřel prázdnou novou zprávu a podal jí ho.

Podívala se na mě s vděčným úsměvem, pak vyprostila svou ruku z té mé a začala psát do mého telefonu.

'Jmenuji se Talia Collins,' otočila telefon, aby si to doktor Alonso mohl přečíst. Ten přikývl: "Rád vidím, že máš paměť v pořádku, Talio," řekl se sladkým úsměvem.

"Můžeš mi říct, jak jsi k těmto zraněním přišla?" zeptal se jí pak, a ona znovu vypadala vyděšeně. Zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. "Je to proto, že máš strach, že si pro tebe přijdou, nebo si to nepamatuješ?" zeptal se jí.

Sklopila zrak do klína. "Prosím, neboj se, tady jsi v bezpečí, Talio," pronesl jsem tak jemně, jak jsem jen mohl, nechtěl jsem ji vyděsit ještě víc, než už byla. Vzhlédla ke mně a zadívala se mi do očí, jako by něco hledala, pak se otočila k doktorovi a zvedla jeden prst.

"Bojíš se, že si pro tebe přijdou?" chtěl doktor potvrzení, načež mu přikývla. Cítil jsem, jak jsem pevně zatnul čelist. "Můžeš mi říct, kdo ti to udělal?" zeptal se poté doktor Alonso.

Její dech se zrychlil a přístroje kolem, ke kterým byla připojena, začaly pípat.

"Hej, hej, hej, Talio, pamatuj, že tady jsi v bezpečí, nedovolíme, aby se ti něco stalo. Ochráníme tě, slibuji!" řekl jsem něžně, vzal jednu z jejích rukou do své a druhou ruku jí jemně položil na tvář, abych ji donutil se na mě podívat.

"Prosím, dýchej se mnou!" řekl jsem jí stále jemným tónem. Podívala se mi hluboko do očí a začala dýchat společně se mnou. Páni, při pohledu do jejích očí bych se dokázal ztratit.

Dostala svůj dech pod kontrolu. "Výborně. Můžeš prosím odpovědět na otázku doktora Alonsa? A pamatuj, že tady jsi v bezpečí!" řekl jsem jí, stále jí hledě do očí, mým nejjemnějším tónem a s úsměvem na tváři.

Věnovala mi přikývnutí a nepatrný úsměv, pak se pokusila v posteli posadit a doktor jí trochu pomohl upravit pelest, takže teď v posteli seděla, i když měla záda stále opřená.