Pohled Talie

Když jsem se probudila, uviděla jsem toho nejkrásnějšího chlapce, jakého jsem kdy v životě spatřila. Měl krátké pískově blond vlasy, křišťálově modré oči, výraznou čelist, knoflíkový nos a plné, dorůžova zbarvené rty.

Je vysoký a velmi svalnatý. Měl na sobě tmavě modrý trojdílný oblek, který obepínal jeho tělo a vypadal nesmírně draze. Drží mě za ruku a upřímně, dodává mi to takový pocit bezpečí.

Doktor mi začal klást otázky a ten chlapec pochopil, že potřebuji něco na psaní, tak mi podal svůj telefon. Začala jsem odpovídat na otázky doktora Alonsa, ale když chtěli vědět, kdo to udělal, propadla jsem panice.

Znovu mi ten pohledný chlapec pomohl se uklidnit a doktor Alonso mi pomohl se v posteli trochu posadit. Teprve tehdy jsem si všimla policistů v místnosti. Viděla jsem, jak k nám přistoupili, a panika se vrátila.

Nemůžu mluvit s policií. Jestli se matka nebo Gregor doslechnou, že jsem policii něco řekla, budu mít obrovský průšvih! Ale chlapec mě donutil, abych se na něj znovu podívala.

"Talio, jsi v bezpečí, oni jsou tu, aby ti pomohli, slibuju!" řekl tak jemně s nepatrným úsměvem na své pohledné tváři.

Znovu jsem přikývla, zhluboka se nadechla, pak jsem vymanila svou ruku z jeho dlaně a začala psát do jeho telefonu.

'Moje matka, nevlastní otec a nevlastní sestra mě obvykle zbijí, když udělám nějaký hluk. A včera – tedy spíš předevčírem, když už je po půlnoci – jsem uklízela jejich večeři a nechtěně jsem cinkla talíři. Gregor mě začal mlátit pěstmi, kopat do mě a nakonec mě mrštil proti zdi.'

Podala jsem telefon doktoru Alonsovi a policisté si do bloků zapsali, co jsem napsala.

Doktor Alonso mi telefon vrátil, ale než jsem si ho vzala, chlapec se podíval na to, co jsem napsala, a viděla jsem, že ho to rozzlobilo.

Když se na mě podíval zpět, jeho výraz změkl a pak mi svůj telefon znovu podal. "Jak dlouho už to trvá?" zeptal se doktor Alonso.

Chlapec se posadil na postel, asi aby mohl na telefonu rovnou číst, co píšu.

'Odjakživa, co si pamatuji.' Natočila jsem telefon k doktoru Alonsovi, policistům a hádám, že i k dalším dvěma lidem v místnosti.

Vypadají podobně jako ten chlapec, co sedí vedle mě na posteli, takže předpokládám, že to jsou jeho rodiče.

Doktor Alonso mi vrátil telefon. "Máš nějakou další rodinu, o které víš a u které bys mohla bydlet?" zeptal se doktor Alonso, na což jsem jen zavrtěla hlavou a pokrčila rameny.

"To je v pořádku. Odebrali jsme ti krev a čekáme na test DNA, abychom zjistili, jestli nemáš nějakého dalšího příbuzného, u kterého bys mohla zůstat!" vysvětlil doktor Alonso, na což jsem jen mírně přikývla.

"A my tu do té doby zůstaneme s tebou, zlatíčko," řekla žena u nohou mé postele s úsměvem a jemným tónem.

Má dlouhé pískově blond vlasy, modré oči, obličej ve tvaru srdce, knoflíkový nos a malé rty. Je velmi drobná, ale rozhodně je vyšší než já, možná měří tak 160–165 cm oproti mým 152 cm.

Věnovala jsem jí vděčný úsměv a přikývla. "Máme nějaké osobní strážce, kteří budou hlídat venku přede dveřmi tohoto pokoje, aby se ujistili, že budeš v bezpečí!" řekl muž stojící vedle ní s jemným hlasem.

Má krátké tmavě hnědé vlasy, modré oči, rovný nos, dobře udržovaný plnovous a brýle s obroučkami, které mu opravdu sluší.

Na to jsem také přikývla s malým úsměvem a podívala se zpět na doktora. Pak jsem něco napsala do telefonu.

'Jak dlouho tu musím zůstat? Vlastně jsem se snažila od mámy, jejího chlapa a jeho dcery utéct.' Ukázala jsem to doktorovi se slabým ruměncem a kousla se do rtu. Ne každý den se přiznáte k útěku z domova, navíc s policií stojící hned vedle, aby si to přečetla.

"Necháme si tě tu, dokud si nebudeme jisti, že se u tebe neobjeví žádné komplikace z tvých současných zranění. Máš tři zlomená žebra, několik vlasových zlomenin a otřes mozku. Také jsme viděli, jak jsi hladověla. Takže dokud nebudeme vědět, že se vrátíš do bezpečného a stabilního domova, budeš v mé péči!" vysvětlil doktor Alonso, na což jsem přikývla.

"Můžu se tě na něco zeptat, zlatíčko?" podíval se na mě jeden z policistů a já přikývla.

"Skutečnost, že nemluvíš... je to kvůli zranění, nebo kvůli něčemu jinému?" zeptal se policista mírným hlasem.

Sklopila jsem pohled do klína, trochu jsem se kousala do spodního rtu a přemýšlela, kolik bych jim toho měla říct. Najednou mi ten pohledný chlapec vedle mě palcem jemně uvolnil ret zpod zubů.

Vzhlédla jsem k jeho tváři a on mi věnoval sladký úsměv. Znovu jsem se zhluboka nadechla a pak zase začala psát do jeho telefonu.

'Nemluvím už 4 roky. Gregor řekl, že jestli to někdy udělám, vyřízne mi jazyk a zabije mou matku. Takže teď už jsem asi prostě zapomněla jak.'

Podala jsem telefon doktoru Alonsovi a on i policisté si to přečetli. Viděla jsem, že všichni na telefon zírali s hněvem.

Doktor Alonso se na mě podíval se soucitným výrazem. "Můžeš zkusit něco říct?" zeptal se. Rozšířila jsem oči a rychle zavrtěla hlavou.

"To je v pořádku, může trvat nějakou dobu, než se zase budeš cítit na to mluvit. Musíš na to jít vlastním tempem, ale pamatuj, že teď jsi v bezpečí a už nikdy se k nim nevrátíš!" pronesl doktor Alonso jemně.

"Necháme tě trochu odpočinout, Talio, a zítra tě přijdeme zkontrolovat!" řekl policista a oba odešli. "Zůstanete vy tři tady v pokoji, nebo půjdete také?" zeptal se doktor Alonso těch dalších tří.

"Já tu rozhodně zůstanu!" odpověděl rychle chlapec, a i když nevím proč, způsobilo mi to motýlky v břiše.

"Zůstaneme všichni!" řekl ten muž a usmál se na mě.

"Dobře, chcete, abych vám sem nechal přivézt nějaká lůžka?" zeptal se jich doktor Alonso a oni přikývli.

Pak doktor Alonso odešel. "Možná bychom se měli představit," řekla ta dáma s jemným úsměvem, na který jsem odpověděla přikývnutím.

"Dobře, já jsem Linda Millerová, tohle je můj manžel Jacob Miller a náš nejmladší syn Kayden Miller, kterému je 18 let. Máme ještě tři další děti, dva chlapce, kteří jsou starší než Kayden, a malou sedmiletou holčičku," řekla mi Linda velmi mile.