Jednu po druhé nás seřadili a ohodnotili a teď stála Lady Haleová přede mnou. Dívám se dolů na své nohy, odmítám neuposlechnout, i když mě stojí veškeré sebeovládání, abych nezvedla hlavu a nestřetla se s jejím pohrdavým pohledem.

Slyším tichý zvuk uchechtnutí a ani tehdy nevzhlédnu.

„Ti si s tebou určitě užijí,“ řekla. Chlad kovu na mé kůži mě rozstřásl, když mi hůl vyjela po noze nahoru a zvedala šaty. Zobák mi občas udělal zářezy na noze a boku, kapky krve tvořily chladivou cestičku dolů po mé noze.

„Otoč se,“ přikázala a změna v jejím hlase byla okamžitá. Ta hrubá změna a náročný tón mě donutily procedit vzduch mezi zuby a soustředit se na bolest, abych zůstala poslušná.

Otočila jsem se na místě, šaty se vyhrnuly výš a ona sledovala každý úhel mého těla. Cítila jsem, jak se mi ježí chloupky na stehnech, když zavanul vítr a otřel se o mou holou kůži.

„Velmi pěkné. Osm,“ zavrkala.

Kapitánka Tala ke mně přistoupila zezadu, stáhla mi ruce za záda a svázala je provazem namočeným ve vlčím moru.

Zaskřípala jsem zuby, až se málem rozdrtily, když jsem cítila, jak jed prosakuje do mé kůže.

Jakmile byly všechny ohodnoceny, Lady Haleová nařídila nasadit pásky přes oči a následovala naprostá tma, když mě vedli k náklaďáku.

To bylo ono; to byl konec. Moji rodiče pravděpodobně mávali, má sestra se strachem tiskla k otcovým nohám a já se s nikým z nich nemohla rozloučit.

Seběhlo se to rychle, to známkování a chňapání, už jsem byla v náklaďáku a seděla na vlhké dřevěné lavici, ze které se mi do stehen zabodávaly třísky.

Vzduch naplnil pot a strach, byl to pach jako žádný jiný, pach, který jsme si zvykly rozpoznávat.

Náklaďák jel po hrbolaté cestě a s každým nárazem jsem cítila, jak se mé tělo zvedá ze sedadla a vyšší dívky narážely hlavami do nízkého stropu.

Pokračovali jsme dál, zdálo se to jako věčnost, a ani jediný zdroj světla nepronikl stěnami vozu.

Auto nakonec zastavilo a já naslouchala, snažila se zaslechnout něco, co by mi napovědělo, kde jsme, ale slyšela jsem jen kroky na vlhké zemi – nohy, které se bořily do vodou nasáklé trávy, jako by dupaly po mokrém mechu.

Někdo otevřel dveře a na vrchu pásky přes oči zatančily malé paprsky světla.

Cítila jsem vlhkou trávu, kůru a dub. Musely jsme být v lesích, to dávalo smysl, vzhledem k tomu, že tam se hon odehrával. Nikdy jsem ale nevěděla, kde ten dům je. Kdykoli se někdo vrátil byť jen na kratičký okamžik, měl zakázáno kdykoli mluvit o tom, co se dělo po rituálu.

Všechny nás jednu po druhé vytáhli z náklaďáku a vedli přes pozemky na hladší povrch.

Cítila jsem, jak mě trhnutím zastavili a má paže se otřela o jinou. Z nějakého důvodu jsem stále slyšela radostné pištění dívek kolem sebe.

Copak si neuvědomovaly, že stojíme na prahu začátku zbytku našich životů? Tohle nebyla pohádka, kde potkáme prince, který nás vezme na svůj zámek a bude nás navždy milovat. Tohle bylo spíš jako Shrek, kde byla Fiona uvězněná ve věži a žádný princ ji nepřišel zachránit. Zachránila se sama, ale tam analogie končí, protože tady žádná záchrana jakéhokoli druhu nebyla. V tom domě nebyl žádný princ na bílém koni. Byli tam však Alfy, někteří z nejsilnějších a nejobávanějších vůdců našeho světa, kteří mají potěšení z lovu mladých dívek, aby si je později vycvičili a využili. Někteří se ožení a zamilují, ale to je vzácné. A pak je tu ten vůdce, Král lykanů. Není známý svou milující něhou nebo skvělým vedením, je známý tyranií, kterou vládne svému lidu, a železnou pěstí, kterou vede.

Otřes, který mnou právě projel, nebyl žádný vtip, ramena mi škubla a páteř se zavlnila v křeči.

„Přiveďte je dovnitř.“ Temný hlas vyštěkl rozkaz za mnou. Byl vyvýšený nad zemí, to bylo jasné.

Mé tělo sebou trhlo, když mi někdo sáhl kolem hlavy a rozvázal pásku. Bylo to, jako by byl každý nerv v mém těle v nejvyšší pohotovosti, a to vše jen proto, že mi vzali schopnost vidět. Normálně by mi to nevadilo, ale byla jsem teď slabá a moje vlčice taky, takže odstranění smyslu nebylo optimální.

Světlo slunce mě okamžitě oslepilo a já zavřela oči, abych jim dopřála trochu času, než si zvyknou.

„Pohyb!“ nařídila kapitánka Tala a strčila do mého ramene, aby mě rozpohybovala.

Ostatní dívky se vzrušeně dívaly na okolí. Byly jsme hluboko v lesích, viděla jsem skřetí mech, který pokrýval skály, kam až jsem dohlédla.

Koruny stromů byly husté a huňaté, většinu hodin dne bránily slunci dosáhnout na zem. Byla jsem příliš zaneprázdněná prohlížením stromů a rostlin, než abych si všimla, kam šlapu. Zakopla jsem palcem o rozšířené kamenné schodiště a zaklela, když jsem padla na schody. Kapitánka mě popadla za paži a donutila mě vstát. Vrhla na mě pohled plný zuřivé frustrace, když jsem se pomalu zvedala v bolestech a potlačila kvílivé zakňučení.

„Ta čubka potřebuje srovnat,“ řekla Trixy a mé oči se na zlomek vteřiny rozšířily strachy, že to kapitánka Tala zaslechne. Dokud jsem si nevzpomněla, že mou vlčici slyšet nemůže, ačkoli ten strach byl velmi viditelný.

„To neříkej,“ odsekla jsem v duchu.

„Proč? Vždyť mě nemůže slyšet.“

Ne, nemohla, ale i tak mě to děsilo. Taková slova by tě mohla zabít. Kapitánka Tala byla respektovaná, měla vysokou hodnost v radě a byla skutečnou silou. Proslýchalo se, že kdysi pracovala s Temnou gardou, což byla poslední obranná linie rady a poslední lidé, které jste chtěli vidět na svém prahu. Pokud se objevila Temná garda, věděli jste, že vaše minuty jsou sečteny.

Kapitánka Tala byla jedním z jejich vymahačů, byla jejich nejzkušenějším zabijákem a zlikvidovala více stvoření, než by kdo dokázal spočítat.

Dveře domu se za námi zavřely a zvuk otáčení zámku se mi rozléhal v hlavě.

Vedli nás skrz zchátralý, rozvrzaný dům, který vůbec nevypadal tak, jak jsem si místo setkání představovala.

Ve střeše byla obrovská díra a skrz ni jsem viděla oblohu tak jasně, jako bych byla venku. Bylo to jediné místo, kde stromy nezakrývaly výhled.

Na površích rozbitých dřevěných prken a rozpadajících se prádelníků se hromadily vrstvy prachu. Velká skříň v rohu první místnosti měla dveře visící z pantů a uvnitř viselo oblečení, které vypadalo, jako by ho něco ožralo.

Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech, když mi do nosu vnikl pach hnijícího masa.

Všechny dívky si zakrývaly nosy a v takových chvílích bylo být vlkodlakem prokletí.

Náš vyostřený čich nám bohužel umožňoval cítit pachy všeho, včetně potu, krve a sexu. To vše se mi teď mísilo v nose.

Kapitánka Tala podržela dveře a my se všechny nahrnuly do studené místnosti. Okna byla rozbitá a směřovala do listnatého lesa, dovnitř nepronikalo žádné světlo a z ventilace se linul mrazivý průvan.

„Čelem ke zdi,“ řekla, aniž by s námi vstoupila dovnitř.

Seřadily jsme se a otočily ke zdi, jak bylo nařízeno.

U stropu viselo bílé lněné prostěradlo, jemně vlající v průvanu místnosti.

Kousky krajky byly přilepené na dřevěných prknech, a když jsem na ně zírala dostatečně dlouho, viděla jsem je tančit ve tvarech ženy na podpatcích pohupující se ve větru.

Bylo to krásné a utnuto zvukem těžkých kroků tlačících na vrzající podlahová prkna. Nikdo nepromluvil, jak měnili pozice, a slyšela jsem, jak někdo odchází a další vchází.

Dveře za námi se zabouchly, ale my dívky jsme nebyly samy, někdo byl v místnosti s námi.

Držel vysokou hodnost, naše vlčice to cítily v morku kostí a Trixy se neochotně vrhla do podřízené úklony a odhalila krk.

Jeho oči hřály na mém zátylku, když si mě prohlížel z místa, kde stál. Procházel za každou dívkou, vnímal ji a svlékat ji očima. Bílé prádlo, které jsme měly na sobě, jen málo skrývalo naše těla a já na kůži cítila, kam jeho oči bloudí, jak za sebou zanechávaly žhavou stopu. V našem světě byl pouze jeden muž, kterému bylo dovoleno nahlédnout dříve než ostatním, ale nikdy jsem neslyšela, že by se účastnil Honu. Ustoupil a já slyšela, jak všichni v místnosti zadrželi dech, včetně mě.

„Otočit.“ Jeho hlas byl temný a hluboký s kontrolovaným klidem, jaký jsem nikdy předtím neslyšela.

Pomalu jsem se otáčela, dokud jsem nestála čelem k němu. Na vteřinu jsme měly dobrý výhled, ale Trixy mi donutila hlavu dolů a cítila jsem, jak okamžitě couvá se staženým ocasem.

Dech se mi zadrhl v hrdle a nohy se mi třásly, bojujíc o to, aby mě udržely. Hlavu jsem měla stále skloněnou, ale podařilo se mi pokradmu podívat na dívky, abych viděla, jak se drží.

Některé zadržovaly dech; jiné šťastně čekaly na formální představení, ale já? Byla jsem vyděšená, přehrávala si v hlavě zvěsti, které jsem slyšela o Králi lykanů, a děsila se zjištění, zda jsou pravdivé, či ne.

Sepjal ruce za zády a přejel očima po každé z nás. Všechny jsme byly přišpendlené na místě, aniž by nás tu kdokoli držel. Nohy nás tlačily k zemi, jako by byly přilepené k podlaze, a hlavy jsme měly skloněné, téměř nemožné je zvednout, dokud nám to nebylo řečeno. Na zlomek vteřiny jsem kmitla pohledem a spatřila ho tam stoicky stát. Zvedl hlavu a já se setkala s očima chladnějšíma než ledovec.