4 – Kennedy

Když vejdu do tělocvičny a rozsvítím, napadne mě aspoň, abych se trochu zahřála. Pustím nahlas nějaký naštvaný rock, popadnu švihadlo a začnu skákat, abych rozproudila krev a zahřála svaly, přičemž nechávám ty bující negativní myšlenky volně běžet. Slabá, Sirotek, Sama, Nahrazená, Nechtěná. Jen opakující se smyčka, pokaždé, když švihadlo dopadne na podlahu, vyskočí nové slovo.

Jakmile jsem se slušně zpotila, přesunula jsem se k těžkému pytli, zkontrolovala si omotané ruce a začala projíždět naši obvyklou úderovou rozcvičku, pak jsem prostě začala do pytle bušit hlava nehlava, přidávala kopy a pohyby celého těla, dokud jsem přestala cítit končetiny. Zastavila jsem, když už jsem nemohla tělo dál tlačit, a opřela se čelem o pytel, ztěžka oddychujíc. Mé slabé lidské já nemá stejnou přirozenou výdrž jako mí vlkodlačí přátelé. Další vlna podráždění mě zaplaví. Nestačíš, posmívá se mi můj vnitřní hlas.

Ben ke mně přistoupí ve svém vlastním cvičebním úboru a podá mi lahev s vodou. „Dostala jsi to všechno ven?“ Neuvědomila jsem si, že zůstal. Je taky zpocený, takže jsem ho aspoň nezdržela od jeho dnešního tréninku tím, že by tu trčel a hlídal mě, zase.

„Prozatím, ale to jen proto, že necítím ruce.“ Obrátím oči v sloup.

„Byla jsi u toho tři hodiny, doufal bych v to. Nevím, jestli jsem tě někdy viděl se takhle hýbat. Jsi silnější a rychlejší. Zjevně je tvůj vztek tvoje tajná zbraň.“ Mrkne na mě, ale pobavení nevydrží dlouho.

„No, hádám, že je dobře, že si toho aspoň jeden z vás všiml, konečně.“ Zmáčknu oči k sobě a zhluboka se nadechnu. „Promiň, to sis nezasloužil. Nejsem naštvaná na tebe, ty jsi jen tady.“ Sednu si na lavičku vedle pytle a on mě následuje.

Koutkem oka zahlédnu pohyb a všimnu si Tommyho a Jasona, jak jdou blíž. Oni zůstali taky? Narušuju jim večer, teď se cítím trochu špatně. Vážně by měli poznávat svou novou Lunu a trávit čas s Jerem.

„Je bezpečné se přiblížit, nebo přijdu o klenoty?“ Tommy se pokusí o vtip a ukáže na svůj nejcennější majetek.

„Sklapni. Budeš v pohodě.“ Protočím oči a skoro se usměju, ale ještě tam nejsem.

„Ale budeš ty?“ zeptá se Ben a já můžu jen pokrčit rameny.

„Nemluvili jsme spolu dva dny. Nikdy jsme spolu nemluvili dva dny. Co když mu řekne, že mě nemůže vídat nebo se mnou mluvit nebo se mnou kamarádit? Co když mě vyhodí z domu smečky?“ Znovu se napiju. „Nebudu ho nutit si vybírat, protože by si nevybral mě. Nemohl by si vybrat mě, to vím. Družky jsou speciální a jednou za život.“ Nechám slzy téct a snažím se potlačit bolest a paniku, která bublá pod povrchem od chvíle, kdy mě Jason vytáhl z vyučování.

„Ani jí o mně neřekl. Vím, že by to neměla být velká věc, ale jsem jeho lidská, ženská, nejlepší kamarádka, co bydlí v jeho domě. To není normální na žádné úrovni a on jí to ani neřekl, viděli jste to překvapení v její tváři. Nikdy se za mě předtím nestyděl, ale taky na tom nikdy předtím nezáleželo. Možná její smečka není tak tolerantní k lidem. A byla nasraná, že jsem ho objala, nasraná, že jsem byla vůbec u něj. Ona mě nepřijme v jejich životech a já nevím, co budu dělat. Nemůžu se mezi ně plést, ale nemůžu tam jen tak zůstat a sledovat, jak se ode mě pomalu odtahuje. To mě zabije.“

Ben mě objeme paží kolem ramen a přitáhne si mě k sobě. Položím si hlavu na jeho rameno a nechám slzy proudit, dívám se před sebe, ale nic doopravdy nevidím. Jason si sedne z mé druhé strany a chytne mě za ruku a Tommy si klekne přede mě.

„Ken, přijdeme na to. Jsi pro něj důležitá, víš to. Nové pouto s družkou může být ohromující a jsem si jistý, že nepřemýšlí úplně jasně.“ Tommy mi stiskne druhou ruku.

„Tolik mi došlo samotné. Co mám ale dělat v mezičase? Nemůžu čekat věčně, až si vytáhne hlavu z prdele. A vy kluci nakonec najdete své družky a uděláte to samé.“ Začne téct nová vlna slz. Zavřu oči a opřu hlavu o zeď, nutím je přestat.

„My bychom tě nikdy nenechali ve štychu, to víš.“ Jason se o mě opře.

„To jsem o Jeremiahovi věděla taky, a podívej, kam mě to dostalo.“ Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu, otevřu oči a podívám se na strop. „Prostě musím víc trénovat, zaměstnat se, dokud odsud nebudu moct vypadnout, jít na vysokou a dělat tu normální lidskou věc. Všichni jsme věděli, že tohle přijde. Jen jsem nečekala, že to bude tak náhlé a bude to stát tak moc za hovno.“ Pohnu se, abych vstala, ale Ben mě drží zpátky.

„Tohle není napořád, jen mu dej trochu času. A přestaň se snažit utéct.“

„Zkusím to, ale taky tu nebudu postávat a nechat na sebe vrčet. A neutíkám, všichni jsme potřebovali prostor.“

To, co neříkám, je, že se budu taky mentálně připravovat na přerušení kontaktů s nimi všemi, pokud jim to usnadní život.

Šla jsem domů prostě ve svém propoceném oblečení z tělocvičny, civilní oblečení zmuchlané v ruce. Nepřišla jsem připravená, takže s sebou nemám věci do sprchy a vzhled rozcuchané katastrofy je stejně dobrou reprezentací toho, jak se teď cítím.

Kluci trvají na tom, že mě doprovodí zpátky. Snažím se nenechat se tím iritovat, protože to pořád působí, jako by mě někdo hlídal.

Nechají mě ale u dveří, což je úleva. Vejdu do kuchyně zadními dveřmi z terasy. Myslela jsem si, že jsem chytrá a budu schopná proklouznout dovnitř a do své ložnice nepozorovaně, ale mýlila jsem se.

„Kurva, Kennedy!“ Nadskočím a chytím se za zpocené tílko, jako by to zpomalilo mé splašené srdce, pak se zhluboka nadechnu a uklidním se. „Kde jsi byla? Měl jsem strach. Prostě jsi utekla a nechala jsi tu telefon a všechno.“ Jeremiah vyskočí ze svého místa u ostrůvku a pohne se ke mně. Je na mě naštvaný? Proč vypadá naštvaně? Nemá žádné právo být na mě naštvaný za to, že jsem si udělala odstup ve stresové situaci, aby se všichni mohli uklidnit.

Ignoruju ho a jdu k lednici pro lahev vody. Otevřu ji a dlouze se napiju, než se otočím, abych mu odpověděla. Ona je tu s ním. Cítím její parfém a nedovolím nic, co by se dalo vyložit jako hádka s ním před ní. Nedám jí žádný další důvod, aby mu řekla, ať se ode mě drží dál.

„Trénovala jsem a měla jsem s sebou doprovod strážných. Nenapadlo tě ověřit si to u někoho z kluků? Mohli ti říct, kde jsme byli. Nebo buďme upřímní, jsi můj nejlepší přítel a měl bys být schopen uhodnout, kam bych šla upustit trochu páry.“ Nechám své podráždění prosáknout do slov.

„Všichni mě zablokovali. Myslel jsem, že se možná něco stalo.“ Promne si rukama obličej, než se na mě znovu podívá.

Podívám se na něj jako na hlupáka, protože jím právě teď je. Něco se stalo a on mě naprosto odstavil.

„Znáš je líp než tohle. Kdyby bylo něco opravdu špatně, spojili by se s tebou. A taky, jestli sis vážně myslel, že se něco stalo, jen tak posedávat a čekat nebyl tvůj nejlepší tah, Alfo. Jak se věci mají, dal jsi jim službu na hlídání, než jsi odjel, a zdá se, že si myslí, že jelikož je tvůj mozek stoprocentně zaneprázdněný, ten úkol neskončil. Potřebovala jsem si zacvičit, tam jsem byla, v tělocvičně. Teď se potřebuju osprchovat.“ A sbalit si tašku, ale to neříkám nahlas. Řekla jsem Benovi, že mu zavolám, aby pro mě přijel, abych mohla zůstat u něj. Ke své cti nic nenamítal.

Zkusím projít kolem Jera, ale on mě chytí za zápěstí a zastaví mě. Další tiché zavrčení z druhé strany ostrůvku a já stisknu rty do linky, ale držím tvář odvrácenou od obou z nich, dokud si nejsem jistá, že dokážu ovládnout své rysy. Nemůžu ukázat podráždění nebo neúctu k budoucí Luně.

„Kennedy, proč ti krvácejí ruce?“ zeptá se měkce, ale jeho vlastní podráždění bublá pod povrchem, stěží ovládané.

Přestanu se snažit odtáhnout a podívám se na svou ruku, zmatená, všimnu si, že klouby prokrvácely skrz omotávky, které jsem se neobtěžovala sundat. Nikdo z ostatních kluků o tom nic neřekl a já vím, že si toho všimli taky.

„Zmradi, mohli mě varovat.“ Věděli, že se zeptá. Proto za mnou nešli dovnitř, věděli, že mě zastaví. „Trochu jsem dělala na pytlích. Ani jsem si toho nevšimla doteď.“ Pokrčím nad tím rameny, ukazujíc klid, ke kterému mám na míle daleko. „Vážně se musím jít umýt, poslední dva dny jsem dobře nespala a teď to na mě začíná doléhat. A zjevně mám nějaká zranění k obvázání.“

Konečně se mu podívám do očí a chvíle plyne. Zkusím vytrhnout zápěstí. Ale on drží pevněji. „Pusť mě, Jere.“ zašeptám. V těch třech slovech je tolik významu, že se mi oči znovu zalijí slzami, ale neuhnu pohledem. Musí to pochopit. Já dělám tuhle volbu. Musím se odtrhnout teď, rychle, ne pomalu a s odporem v průběhu času.

Jeho tvář poklesne a přitáhne si mě do pevného objetí a já ho obejmu pažemi, chytím se jeho košile, protože mé ruce nedosáhnou kolem jeho mohutného pasu, a nechám slzy téct, máčím mu košili. Jestli je tohle naposledy, co ho smím obejmout, ať to stojí za to. Cítím, jak mi puká srdce a buší pryč v hrudi. Jsem si jistá, že on to cítí taky.

Hrozivé zavrčení vyjde zpoza něj a já si poprvé uvědomím, že mě to neděsí tak, jak by mělo. Je to jeho družka a budoucí Luna, její zavrčení by mě mělo zastavit na místě a já zjišťuju, že mě to vlastně jen vrací do reality, jako by si někdo odkašlal.

Sbalím tu myšlenku do hromádky ‚vyřešit zítra‘ v hlavě a kývnu do jeho hrudi, zhluboka se nadechnu jeho uklidňující vůně, než se odtáhnu. Položím ruce na jeho pevnou hruď a podívám se mu do očí.

„Jeremiahu. Pusť. Mě.“ Řeknu to přísně, ale ne zle. Musí to nechat proběhnout, ona si udělala nárok, já tu nejsem chtěná a jsem vetřelec. Možná nejsem vlkodlak, ale chápu teritorialitu.

„Nikdy.“ Je vše, co řekne. Jeho paže se utáhnou kolem mého pasu, čímž to dělá těžší, než je potřeba. Zatnu čelist, musím s těmi slzami bojovat, ona mě už brečet neuvidí.

„No, už to není jen tvé rozhodnutí. Jste teď balíček a ty se musíš poradit se svou druhou polovičkou, než začneš dávat sliby.“ Dvakrát ho poplácám po hrudi, snažím se o lehké špičkování a úsměv.

Další zavrčení a tentokrát odfrknutí. Je možné, že se mnou souhlasí, ale slyšela jsem ji říct asi pět slov dohromady, takže si nejsem jistá.

Odstrčím se od něj a tentokrát mě nechá odstoupit. „Uvidíme se zítra ve škole, hádám. Pokud to už není věc, co děláš. Vlastně nevím, jak tohle funguje... Asi se prostě uvidíme.“ Přejedu si rukou po čele. V tuhle chvíli už blábolím a ani nevím, proč se dál snažím mluvit. Nikdy to mezi námi nebylo trapné a přesně to tohle teď je.

Vejdu do společenské místnosti, abych popadla tašku z místa, kde jsem ji dříve upustila. Můj telefon na zemi poblíž ní, jen tak ledabyle pohozený. Nikdo se ho nedotkl, další pocit smutku mě zaplavil. Odhozená a přehlížená jako můj telefon. Bože... Celou tuhle věc nenávidím.

Popadnu věci a dostanu se do pokoje rychle, než udeří další vlna slz. Osprchuju se v rekordním čase. Natáhnu si sportovní podprsenku a jedny ze svých pohodlných tepláků. Ze zvyku sáhnu po Jeremiahově tričku, tam, kde zůstává na mém polštáři. Zastavím se v půlce oblékání, zhluboka se nadechnu a stáhnu ho zpátky. Zavřu oči, obrním se, složím ho a položím na komodu na druhé straně pokoje. Musím to začít dělat bez něj.

Když už jsem tam, sbalím si náhradní oblečení do školy na zítra a sadu cvičebního oblečení na trénink. Prostě tu strávím co nejméně času, dokud tohle nevyřešíme.

Jakmile jsem připravená, napíšu Benovi, ať mě vyzvedne.