5 – Kennedy

Samozřejmě že smska nestačí, Ben musí odpovědět voláním. „Jsi si jistá? Mluvila jsi o tom s Jerem? Bude nasranej, jestli odejdeš a nic neřekneš. Víš, já žiju rád.“

„Nemá na výběr, Bene. Nechci tu teď být a potřebuju místo, kam jít. Jestli mi nepomůžeš ty, zavolám někomu jinému.“ Začínám být naštvaná, čím déle se to snaží zdržovat.

„Jsem na cestě, jen mi udělej laskavost a promluv s ním. Jsi pro něj důležitá.“

„Hm, jasně, cokoliv. Uvidíme se za pár minut.“

„Myslím to vážně, promluv s ním.“

„Nebo co, Bene?“ Jsem zpátky u naštvanosti. Skvělé. Přidávám náladovost na seznam nových emocí.

„Donutím tě.“ Zavrčí a já mu to prostě položím, příliš podrážděná na tohle v tuhle chvíli.

Odniosu své dvě tašky dolů, postavím je k předním dveřím a skřípu zuby. Musím něco říct tetě Beth, nebo roztrhá celou tuhle smečku na kusy, když mě bude hledat. Když o tom tak přemýšlím, neviděla jsem ji, když jsme sem dorazili setkat se s Raynou dneska. Divné. Pravděpodobně by udělala celé to představování mnohem hladší.

Jdu po zvuku do společenské místnosti. Nenapadne mě ohlásit se, než vejdu.

Zasténání a zavrčení a pak „CO TO SAKRA?!“ Ženský jekot mi prořízne uši.

„Do prdele! Promiňte. Nechtěla jsem rušit.“ Zastíním si oči. „Jen jsem hledala tetu Beth, než vyrazím.“ Začnu couvat z místnosti tak rychle, jak je to možné.

„Ken, počkej! Vrať se.“ Slyším spoustu šustění látky a pohnu se rychleji.

„Ne-e! Ani náhodou. Pokračujte, najdu ji sama, omlouvám se za vyrušení.“ Pokračuju chodbou ke dveřím a bojuju se slzami. Trvalo to méně než hodinu, než byl dost rozptýlený, aby zapomněl, že jsem vůbec tady. ‚Důležitá‘ už není slovo, které smí kdokoli použít, když dojde na to, co ke mně Jer cítí.

„Ken, stůj.“ Je tak kurevsky rychlý a teď přímo přede mnou, blokuje mi cestu k předním dveřím. Pevně zavřu oči. Nehodlám nechat jeho družku, aby se mě pokusila zmlátit za to, že se na něj dívám nahého. „Kam jdeš? Proč máš sbalenou tašku? A proč hledáš mámu?“ Teď má starosti? Mentálně obracím oči v sloup.

„Chtěla jsem jí říct, že odcházím. Jsi oblečený? Mám své oči ráda tam, kde jsou v mém obličeji. Nepotřebuju je vyškrábané.“ Stiskla jsem oči pevněji a ignorovala jeho další otázky.

„Ano.“ Zasměje se. „Teď se na mě podívej a řekni mi, kam jdeš. Co se děje?“

„Říkala jsem ti, že jsem dobře nespala. Jdu bydlet k Benovi, abych nebyla problém.“

„O čem to mluvíš? Nechal jsem ti své tričko, to obvykle funguje, když jsem pryč. A odkdy jsi ty byla kdy problém?“

„Vážně? Jsi tak natvrdlý? To tričko už nefunguje.“ lhala jsem. „A stalo se to problémem, když jsi našel svou družku, které jsi velmi zjevně zapomněl cokoliv říct, protože mě nečekala, soudě podle přivítání, kterého se mi dostalo, když jsi ji přivedl domů. Ona mě tu nechce a ty si nebudeš vybírat.“

„Jsem přímo tady, víš. Nemluv o mně, jako bych v místnosti nebyla.“ Její hlas se ozve zblízka za mnou. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, pak vydechnu.

Nedělej scény, nedělej scény, nedělej scény. Musím si to opakovat. Tohle není její chyba, je tu stejná oběť jako já a má stejné, ne-li větší právo být naštvaná než já.

„Stále nechápu ten problém?“ Jeremiah se dívá z ní na mě a zpátky.

Je řada na mně, abych vrhla zlý pohled a zavrčela, a to ani nemám vlka. Jerovy oči se rozšíří a udělá ode mě krok zpátky. Ruce zvednuté v gestu kapitulace. Alespoň je dost chytrý na to, aby věděl, že jsme obě nasrané, i když nechápe ten problém.

„Proč jsou kluci tak hloupí?!“ Nekřičím, ale můj temperament se ovládá hůř a hůř. Vypustím další povzdech a rozhodnu se to mít za sebou. Otočím se. „Rayno, já jsem Kennedy, Jeremiahova nejlepší kamarádka, jeho ženská nejlepší kamarádka. Bydlím tady v domě smečky.“ Gesty obsáhnu prostor kolem sebe. „Jsem tu poslední tři roky. Moje máma byla nejlepší kamarádka jeho mámy a jsem tady, protože mi před třemi lety zemřeli rodiče. Stále mám z toho dne noční můry a Jeremiah obvykle spí v mém pokoji se mnou…“

Nedostanu ze sebe nic dalšího, když se na mě vrhne, vrčí a chápe mě za vlasy. Je silná, ale nevím, jestli moc trénuje, její pohyb je neohrabaný. Obě padáme dozadu a já schytám náraz obou našich vah, než nás obě přetočím, snažíc se získat výhodu. Nechci jí ublížit, ale taky se od ní nechci nechat zranit. Škrábe po všem, co může, a její nohy pode mnou divoce kopou. Vrčí a prská, ale jen těžko ze sebe dostává slova.

„Ty děvko! Nemůžeš ho mít!“ Křičí, když se mi nehty ožene po obličeji a rozptýlí mě natolik, aby změnila naše pozice a dostala se na mě. Cítím, jak mi po tváři stéká krev.

Myslí si, že jsem jen nějaká náhodná holka, co se jí snaží zabrat chlapa. Se vším tím časem, co s ní strávil, i když se o mně dozvěděla, stále jí nevysvětlil, kdo jsem. Kretén. Teď chápu její frustraci, taky by mi to přišlo podezřelé, a bojuju, abych ze sebe dostala slova, která ji uklidní, a zároveň se nenechala zranit. Zmůžu se jen na pár trhaných slabik sem a tam, zatímco se ji snažím udržet od těla.

„Já ho kurva nechci, ty šílená ženská. Je jako můj bratr.“ Zavrčím, když schytám dobrou ránu do břicha. „Ale to bys věděla, kdybyste vy dva trávili stejně času mluvením jako šukáním! Teď mi přestaň zkoušet vyškrábat oči!“ To ji přimělo se zarazit dost dlouho na to, abych trhla boky a přetočila ji na záda.

Držím její zápěstí v rukou a konečně je přišpendlím nad její hlavu. Stále sebou hází, zatímco já sedím obkročmo na jejím trupu, skloněná skoro nos na nos. Obě supíme, ale ona se mnou pomalu přestala bojovat. Možná si uvědomila, že se jí nesnažím ublížit na oplátku, nebo jí má slova docházejí. Ať je to jak chce, funguje to.

„Přestaň se mě snažit zabít. Je jako můj bratr.“ řeknu znovu, ztěžka dýchajíc, teď, když se zdá, že mám trochu její pozornosti. „Měl ti o mně říct a upřímně, varování o tobě by taky bylo fajn. Ale někdy ti kluci nejsou nejbystřejší.“ Protočila jsem oči a konečně vzhlédla k němu, jak na nás jen zírá, a všimla si, že máme celé publikum.

„Ó Bohyně! To je tak kurevsky sexy! Jak jsi přišel k takovému štěstí?“ Tommy plácne Jeremiaha po zádech a kousne se do spodního rtu. Takovej úchylák.

„Takže vy čtyři kreténi jste tam jen stáli a nechali nás se prát? Neměli jste starost o svou nejlepší kamarádku nebo svou budoucí Lunu, že si navzájem ublíží? Měly bychom radši vymlátit duši z vás všech.“

Ben a Jason obrátí oči v sloup, pak Ben dojde blíž.

„Vy dvě jste to ze sebe dostaly?“ Natáhne ke mně ruku.

„Možná.“ Zvednu obočí a ohlédnu se na ni, pomalu jí pouštím ruce a sedám si dozadu, obkročmo na jejím pase, čekám, jestli nezkusí levnou ránu. Nic nepřichází, tak přijmu jeho nabízenou ruku. Jason pomůže Rayně nahoru.

Upravím si oblečení a projedu si prsty vlasy, na nikoho se nedívám.

„Jsem připravená, Bene, pojďme.“ Potřebují si promluvit a rozhodnout, jestli je tohle něco, s čím se dokáže vypořádat. Nechci odejít, ale Alfa potřebuje svou Lunu. V tomhle případě je důležitější ona. Mé přátelství s Jeremiahem je čistě v jejích rukou. Jestli řekne ne, pak je to konec, alespoň pro teď.

Začnu kráčet k předním dveřím. Zatnu čelist, už nebudu brečet. Řekla jsem své a můžu jen doufat, že mým slovům věří. Tohle musí vysvětlit a napravit Jeremiah, pokud mě chce udržet ve svém životě. Musí ji přimět, aby viděla, co jsme já a on zač, a ona musí uvěřit, že to není romantické.

„Počkej, nechoď.“ Její hlas je sladký, ale sebevědomý a já nevím, jestli tohle zvládnu. Zavrtím hlavou a pokračuju v pohybu. „Prosím, měly bychom si promluvit.“

Stále se dívám na dveře. „Vážně musím zkusit spát, to nebyla výmluva. Nedělej mi to těžší. Prosím. Musím jít.“ Má prosba vyšla sotva slyšitelně i pro mé vlastní uši, ale vím, že mě slyší. Dýchá se mi hůř.

„Ale ty tu bydlíš…“ Je přímo za mnou a šeptá. Vím ale, že kluci nás slyší.

Držím oči upřené na dveře. Každý nádech je kontrolovaný dovnitř a pak ven. „Jo… prozatím… a brzy budeš i ty. Stejně se musím naučit zvládat noční můry a ty sračky sama, ale tohle byl trochu šok.“ Ohnu se a popadnu tašky, ruce stále bolavé z mého dřívějšího improvizovaného tréninku. Zastaví mě, ruku na mé. První slza dopadne. Zavrtím hlavou ze strany na stranu, srdce mi puká.

„Pojďme to uklidit a můžeme se poznat. Vypadá to, že spolu budeme trávit spoustu času.“ Zatáhne mě za ruku držící popruh mé sportovní tašky. Nebylo to nic drsného nebo ovládajícího, ale něco ve mně prostě prasklo a já už nemám energii s ní bojovat.

Slzy jedou nanovo, pitomé emoce. Vezme mi tašku a sklouzne jemnou rukou na mé nadloktí, otáčí mě. Hodím si batoh na rameno, oči sklopené, jen se soustředím na kladení jedné nohy před druhou. Obě kráčíme po schodech zpátky do mého pokoje, Rayna hned za mnou bez jediného ohlédnutí na kluky.

„Ken…“ vydechne Jeremiah. Jen zavrtím hlavou a jdu dál.

„Myslím, že tě tvoje holky právě nechaly na holičkách, doufám, že jsi dokončil, cokoliv jsi tu začal, brácho, jinak půjdeš spát s modrejma koulema.“ Tommy je vždycky ten okouzlující. Ale zbytek kluků se taky směje.

Dorazíme do mého pokoje, upustím tašku u stolu a zhluboka se nadechnu, než se otočím.

Pohnu se, abych si od ní vzala sportovní tašku, a upustím ji vedle školního batohu.

„Vážně jsi chtěla prostě odejít? Vůbec žádný boj?“ Vypadá zděšeně.

„Je to můj bratr, ne můj kluk.“ Začínám být trochu unavená z toho to říkat. „Nikdy mezi námi nic takového nebylo. Možná jsem člověk, ale znám ho celý život a máme k sobě blízko. Chápu, jak fungují druzi, jak jsou nepostradatelní. On je Alfa a Alfa potřebuje svou Lunu. Pro budoucnost smečky není nic důležitějšího než tohle. Nebudu tomu stát v cestě ze sobeckosti. Takže ano, chystala jsem se odejít, protože mě u něj nechceš. Nechceš mě tady.“

Promnu si obličej, jdu si sednout na postel a poplácám místo vedle sebe.

„Nikdy jsem na svého bratra takhle nevyběhla. Obvykle mám spíš sklony po něm něco hodit.“ To má za následek prolomení napětí, když ze sebe vydám udušený smích.

„Ale jak blízko k sobě s bratrem máte? Věkově, myslím?“

„Šest let rozdíl. Jemu je 26, mně 20.“

Kývnu. „Jer a já jsme stejně staří, doslova. Narodili jsme se ve stejný den ve stejné nemocnici. Tak blízko k sobě měly naše mámy. Moje máma byla na návštěvě a obě začaly rodit ve stejnou dobu. Jsme spíš jako dvojčata, v podstatě tak vychovaní.“

Kývne. „To pak vysvětluje pár věcí. Ne to, proč spí ve tvém pokoji, ale k tomu se dostaneme. Co ostatní kluci?“

„Co s nimi?“ Snažím se dostat dýchání pod kontrolu, teď když na mě nevrčí. Z toho všeho brečení mě taky bolí hlava.

„Ale no tak. Není možné, žes je nechala všechny na pokoji! Tolik krásy a zatím žádná družka. A všichni jsou vůči tobě tak ochranitelští. Máš blízko ke všem, to vidí každý.“

„O čem to mluvíš ‚zatím žádná družka‘? Jsem člověk, víš, jaká je šance, že budu někomu souzena? Nemůžu být ani přijata do smečky, protože si starší myslí, že by mě to zabilo. Jsem si jistá, že označení by bylo stejně zlé.“ Rozhodla jsem se přeskočit její další tvrzení. Tak dobře ji neznám.

„Nemyslím, že jsem to někdy slyšela. Nemáme teď v naší smečce žádné lidi, takže si nejsem jistá, jak to funguje.“

„Nemám tušení, ale teta Beth o tom nápadu nechce ani slyšet. Takže jsem člověk ve vlkodlačí smečce bez skutečného spojení se smečkou, žijící s rodinou Alfy, ale ne pokrevně příbuzná.“ řeknu temně.

„Takže… věřím ti, že jsi nikdy neměla žádný romantický zájem o Jeremiaha. Máš to napsané na tváři.“ Zahihňá se, jako skutečná malá holka. „Ale vyhnula ses mé další otázce, to znamená, že sis dala zkušební jízdu s ostatními kluky.“ Mrkne a já se podívám na dveře, jistá, že někdo pravděpodobně poslouchá.

„Zkušební jízda je silný výraz.“ Zkouším kličkovat.

„Ale nech toho! Musím ty kluky poznat a užiju si s nimi své, až tu budu, ale chci vědět, jaký tým Bohyně postavila kolem mého Alfy. To, jak zacházejí s ženou, může být velkým ukazatelem toho, jací jsou lidé.“ Znovu se zahihňá.

‚Mého Alfy.‘ Její mozek už přepnul.

„Všichni jsou skvělí, ale možná jsem zaujatá.“ Pokrčím rameny a usměju se.

„Takže se kterým teď chodíš? Cítím, že každý by přinesl něco jiného. Kdo byl tvůj první?“