LYRIC

„Omlouvám se, madam, ale jsem tu, abych někoho vyzvedl. Nemůžu vás svézt zadarmo, jestli o to žádáte.“ S námahou jsem zadržovala smích, když jsem poslouchala Rufuse, jednoho z nejstarších strážců mého otce, jak mluví, zatímco jeho oči těkaly přes mé rameno a vyhlížely osobu, kterou měl z letiště vyzvednout.

„Já vím. Poslali tě vyzvednout Lyric Harperovou, že? To jsem já, Rufusi.“

Oči se mu podezřívavě zúžily. „Pořád jste mi neřekla, odkud znáte mé jméno. A... A jak byste mohla být Lyric? To není možné.“ Zavrtěl hlavou. „Lyric je—“

„Ošklivá?“ dokončila jsem za něj s širokým úsměvem na tváři.

Zamračil se a zavrtěl hlavou. Tenkrát byl Rufus jediný, kdo mě nikdy nedokázal nazvat ošklivou. Patřil k těm nemnoha, kterým záleželo na mých citech, a dokonce i teď, před cizincem, mě nedokázal označit za ošklivou.

Zasmála jsem se. „No, pomohlo by, kdybych ti připomněla, že tvou nejoblíbenější polévkou byla ta z máslové dýně a ty a malá Lyric jste spolu hrávali Hadi a žebříky?“

V očích se mu zalesklo poznání. Úžasem mu spadla čelist.

„Seraphis, smiluj se! Lyric, jsi to opravdu ty!“ Rozevřel náruč a já neváhala a padla mu do vřelého objetí.

Tenkrát jsme s Rufusem měli sotva čas na to být spolu, ale on vždycky zařídil, aby to málo, kdy jsme se setkali, stálo za to. Byl tím nejbližším člověkem rodiči, jakého jsem měla.

„Jak je to možné?“ vyzvídal poté, co se zeptal, jak se mám. „Tvá tvář... Můj ty bože! Vypadáš nádherně! Byla jsi pryč jen pět let a... Já—já tomu nemůžu uvěřit.“

„To je dlouhý příběh, Rufusi. Ale prozatím řekněme, že se osud rozhodl se na mě usmát.“

„Ach, Lyric! Ani nevíš, jak jsem šťastný, že tě vidím. Jsem si jistý, že i tvůj otec bude nadšený, až uvidí, že už nejsi... ne-krásná.“ Zasmála jsem se jeho snaze nepoužít na mě slovo „ošklivá“.

No, co se týče mého otce, v duchu jsem protočila panenky. Cítila jsem trochu smutek z toho, že jsem byla donucena se sem kvůli němu po pěti letech vrátit. Můj život v Draconisu byl dokonalý.

„Dej to sem. Vezmu to do auta,“ řekl Rufus a převzal mé zavazadlo.

„Udělej to a sejdeme se v autě. Musím si vyzvednout ještě jedno zavazadlo navíc. Neboj, budu rychlá.“

Otočila jsem se a stihla jsem udělat sotva tři kroky, když si Rufus vyžádal mou pozornost: „Něco ti upadlo.“

Když jsem pohlédla na podlahu, našla jsem ten naskenovaný snímek. Srdce mi vyskočilo až do krku, když jsem si rychle dřepla, abych ho sebrala.

Rufus mě s překvapením sledoval. Očividně ten rentgen viděl a určitě se divil, proč k čertu jsem měla něco takového v zadní kapse.

Ach, Lyric. Nemohla jsi být trochu opatrnější?

„To—To není moje,“ odkašlala jsem si v naději, že má lež zní věrohodně. Chci říct, kdo u sebe v zadní kapse nosí rentgenové snímky plodů?

Zastrčila jsem ho zpátky do kapsy a spěchala pryč.

.....

Stála jsem u výdejny zavazadel s překříženýma rukama na hrudi a čekala. Mé další zavazadlo mi měli každou chvíli přinést.

Jak jsem tam tak nečinně čekala, hlavou mi proudily znepokojivé myšlenky. Otec mě chtěl mít doma ze dvou důvodů. Tím prvním bylo úplné zpřetrhání vazeb s Roderickem.

V našem světě, když se dva vlkodlaci stávali druhy, svázali si stuhu na znamení svého svazku a uchovali ji v chrámu. Takže když se chtěli rozejít, zahrnovalo to dva kroky. Zaprvé se museli slovně zřeknout jeden druhého jako druhů a zadruhé museli společně přestřihnout stuhu.

Poté, co mě Roderick zavrhl jako svou družku, nedostali jsme šanci se znovu vidět. Došlo k okolnostem, které mě odtáhly pryč. Teď byl ale zoufalý a chtěl ty poslední kroky dokončit. Zřejmě si vybral novou družku, ale nemohl ji přijmout, dokud byl stále částečně připoutaný ke mně.

No, těšila jsem se na den, kdy s tím kreténem všechno ukončím. Byl mou minulostí a ta pitomá stuha byla tím posledním, co nás drželo pohromadě.

„Omluvte mě, slečno. Chtěl bych vás poprosit o chvilku vašeho času,“ ozval se za mnou někdo.

Otočila jsem se a spatřila urostlého muže v černém obleku s tmavými brýlemi na očích. Nemusel mi nikdo říkat, že je to strážce.

„Mohu vám pomoci?“ Svraštila jsem obočí.

„Tak trochu. Tamten Alfa požaduje vaši audienci.“

Podívala jsem se tam, kam ukázal – na mini bar – ale muže, o kterém mluvil, jsem neviděla. Tvář mu zakrýval pult.

Potlačila jsem nutkání protočit panenky. V těchto dnech to bylo únavné. Bylo zřejmé, že už nikdy nezažiju den, kdy bych vyšla ven a nepřitáhla pozornost opačného pohlaví.

„Spěchám. Vyřiďte mu, že se omlouvám,“ odpověděla jsem.

Strážci se napjaly svaly v čelisti. „Nemůžete ho ignorovat.“ Z jeho tónu jsem vyčetla nevyřčená slova: Je to mocný Alfa. Nemůžete jeho žádost prostě ignorovat.

Ale já opravdu neměla zájem se s kýmkoli seznamovat. „Omlouvám se. Opravdu.“

Odvrátila jsem pohled. Ignorovat volání Alfy bylo neuctivé. Ve světě, kde záleželo na postavení, mohl patřit k těm mocným a mohl by mě přísně potrestat, ale já vážně neměla náladu s kýmkoli mluvit.

„Je to Alfa Roderick z Nightshade,“ dodal strážce, jako by mě chtěl nalákat. Neměl však tušení, že právě znovu otevřel staré rány.

Můj pohled se přesunul na něj a pak rychle přelétl k baru, kde ten muž seděl. Roderick? Jako můj bývalý druh Roderick? Ten, se kterým jsem tu měla všechno ukončit? V žádném případě.

Hruď se mi bolestivě stáhla a dělala jsem, co jsem mohla, abych udržela své emoce na uzdě.

„O důvod víc se s ním nevidět,“ zamumlala jsem a otočila se k odchodu.

„Říkala jste něco?“

„Řekla jsem, že se s ním neuvidím.“ Cedila jsem ta slova skrz zuby a nehty se mi zaryly do dlaní.

Strážce mě obdařil nesouhlasným pohledem, než odešel, a já ze sebe vydala roztřesený výdech.

Tak kde je k čertu to moje zavazadlo?

Našla jsem jednoho z pracovníků a dožadovala se aktuálních informací, přičemž mě ujistil, že tu bude každou minutou.

Bohužel nebyli dost rychlí, protože krátce nato jsem uviděla, jak se ke mně blíží Roderick.