Nemám problém strávit náš poslední týden v Paříži od rána do večera společně. Když dorazíme domů, očistím Aizenovi škrábance a zalepím je náplastmi. Nepotřebovali toho moc, aby měli hned lepší náladu. Stačilo jen říct, že se tam už nikdy nevrátí.

Když balím všechny věci do krabic, abychom je poslali do našeho nového domova, musím přiznat, že mi tohle místo bude chybět. Narodili se tu. Tady jsem jako prvorodička bojovala první měsíce, než jsem potkala Kendru. Od té doby, co jsme ji najali, je jejich chůva prostě sen. Souhlasila, že se tam přestěhuje s námi, a je víc než nadšená, že bude zase na stejném kontinentu jako její rodina.

Aizen i Ayrie tu udělali své první krůčky. Oba mě tu poprvé oslovili "Mami" a začínám být dost sentimentální. Jdu na záchod, aby mě děti neviděly brečet. Kendra mě ale vidí.

"Tohle vám i jim prospěje," připomíná mi. "Nám všem."

"Já vím. Je to jen tím, že to byl tak dlouho náš domov."

"Do Kalifornie se strašně těším," směje se.

"Já se zas hrozně těším, až ji uvidí děti," cítím se mnohem líp.

Vezmu děti do pár muzeí a naposledy na Eiffelovku, abychom se rozloučili a udělali spoustu fotek. Během letu se nemůžu ubránit pocitu nervozity, i když nevím proč. Aizen většinu cesty prospí, ale Ayrie, stejně jako já, nezamhouří oko ani na vteřinu.

"Mami, uvidíme tentokrát zase dědečka?"

"Ehm," odkašlu si při vzpomínce, jak probíhalo oznámení mému tátovi, že jsem matkou dvou dětí, aniž bych mu prozradila jméno jejich otce. "Tentokrát ne. Stěhujeme se tam. Bude to náš nový domov."

"Bude to tentokrát normální dům?" ptá se nadšeně.

"Nejdřív to bude byt. Chci najít dokonalý dům. Chtěla bys mi s tím pomoct?"

"Bude u pláže?" ptá se natěšeně. Možná jsem se předtím zmínila, že budeme u pláže.

"Chtěla bys, aby tam byl?"

"Ano," horlivě přikyvuje. "My nikdy nebyli na pláži."

"Můžeme tam zajít o víkendu, zatímco se budeme zabydlovat. Z bytu to není moc daleko."

"Oui, s'il vous plaît," zachichotá se a vleze mi na klín. "Musíme ještě pořád mluvit francouzsky?"

"Jen když budeš chtít. V Kalifornii mluví většinou všichni anglicky."

"Jak mluví ti ostatní?"

"To záleží, ale tam, kam jedeme my, bych řekla, že spíš španělsky."

"My španělsky neumíme," schoulí se ke mně.

"Ne, no. Vy ne," směju se.

"Ty jo?" vydechne.

"Já jo," přikývnu. "A Kenny taky."

"Hustý. Chci, aby mě Kenny naučila španělsky."

"Nechceš, abych tě to naučila já?"

"Chci, abys našla ten dokonalej dům na pláži, mami. Lepší, než má Barbie," směje se.

"Lepší než Barbie, jo?" začnu ji lechtat. Chichotá se a pak mě obejme kolem krku.

"Seš smutná, mami?" zeptá se.

"Proč by ses na to ptala?"

"Protože paní Reedlyová říkala, že jsi určitě ubohá chudinka se dvěma dětmi a bez manžela."

Kendra se zrovna napila vody. Málem ji vyprskla a začala kašlat. Musím se bránit smíchu silněji, než kdykoliv předtím ve svém životě. Z ostatních soukromých částí salonku v první třídě se ozve pár uchechtnutí. Její roztomilý francouzský přízvuk jí hraje jen do karet.

Paní Reedlyová právě pravděpodobně vysvětluje svému manželovi, že je momentálně žaluje nějaká šílená Američanka společně se školou, která jejího syna přeložila na jinou soukromou akademii.

"Ne, Ayrie. Nejsem smutná. Ale už to nikdy v životě nesmíš opakovat," nakonec se zasměju.

"Slibuju," uchechtne se. "Můžu si jít lehnout k bráškovi?"

"Jo, odvedu tě," povzdechnu si a vstanu.

Dovedu ji k němu a přikryju ji hned vedle něj. Je šílené, jak jsou si v téhle pozici podobní. Přikryju je a naznačím Kendře, aby je pohlídala. Pořád je rudá jako rak. Ukáže mi palec nahoru. Nikdy to nebylo tajemství. Nikdy jsem nikomu neřekla, že jsem vdaná, a s tím, jak veřejný je můj profil, si ze mě ostatní mámy s chutí utahovaly. A někteří moji spolupracovníci taky.

Moje šéfka se mě neustále snažila s někým seznámit, ale upřímně, mezi přehlídkami a dětmi jsem na to neměla čas. Jistě, Kendra mi hodně ulevila, ale neexistovala sebemenší šance, že bych skončila s nějakým Francouzem. Můj otec by nás oba uštval.

Umyju si ruce a otevřu dveře, abych se vrátila na své místo. Dveře naproti se otevřou ve stejnou chvíli a než stihnu vyjít, vystoupí muž.

"S dovolením," pronese zdvořile.

Srdce se mi zastaví a v uších mi okamžitě začne zvonit. Zavřu oči a zavrtím hlavou. Ne. Neexistuje žádná zasraná šance, že je to on. Vykročím jen natolik, abych mohla sledovat, jak odchází do zadní části nejdál od dvojčat, a pak se otočí. Je to on. Skoro až běžím zpátky na své místo.

"Jsi v pořádku?" zeptá se Kendra, když zapadnu do sedadla, popadnu jednu z dek a přikryju se jí, jako by mě to mohlo udělat neviditelnou.

"Tohle se neděje," šeptám si pro sebe.

"Aha, potřebuješ tampon?" zeptá se šeptem.

"Cože?" vyhrknu naprosto vyvedená z míry.

"Co?" brání se. "Proč se tak ošíváš, Phoebs?"

"Jen tak," odkašlu si. Natáhnu se pro láhev vody.

"Phoebe, celá se klepeš," položí svou ruku na tu mou. "Stalo se něco?"

"Ne," zavrtím hlavou. Párkrát se zhluboka nadechnu. "Jen se mi trochu točí hlava."

"Na, opři se. Jsi celá bledá."

Není možné, aby mě poznal. Je na druhé straně letadla. Bylo to už strašně dávno. Už ani nemám dlouhé vlasy a oblékám se jinak. Že jo? Jasně že jo. Panebože. Jaká je pravděpodobnost, že se tohle stane? Na druhou stranu, jaká byla pravděpodobnost toho, co se stalo předtím? Ty zasraný hvězdy jsou pořád v jedný rovině. Do prdele.

"Vzala jsem ti perlivou vodu," vrací se Kendra s malou zelenou lahví.

"Díky," vezmu si ji.

"Tréma z nového domova?" zeptá se hravě.

"Ne, spíš duchové minulosti," zamumlám.

"Tomu rozumím," posadí se naproti mně. Skoro jsem zapomněla, že má šíleně dobrej sluch.

Dvojčata jsou vzhůru a připravená vystoupit, když přistaneme.

Není šance, že ho znovu uvidíme. Alespoň to si namlouvám, když vystupujeme z letadla a míříme dolů pro zavazadla. Jak už to tak bývá, víckrát ho nepotkám. Vezmu si svoje věci a položím je na zem, zatímco Kendra vykládá dětem, že Kalifornie je to nejhustší místo na světě a že je tu taky poprvé.

"Mami, Čokoládový posypek!" vyjekne Ayrie a rozběhne se pryč. Vzhlédnu a vidím jejího medvěda zaseknutého na pásu.

"Koukej," křiknu na Kendru.

"Mám to," zasměje se. Medvědovy lacláče se zasekly na okraji pásu a já ho nemůžu dostat ven.

"S dovolením," zavolám, jak se s tím peru. Jsem skoro na konci pásu, když se natáhne ruka a odhákne ho. Couvnu a ujišťuju se, že se nejoblíbenějšímu medvědovi mýho miminka nic nestalo. "Moc vám děkuju. Tohle je mého miminka-" Zastavím se, když vidím, že tam stojí on. "Nejoblíbenější medvěd."

"Není zač," usměje se. Pevně stisknu rty a hloupě přikývnu. "Neznáme se?" zeptá se a zastaví mě. "Jsi mi povědomá."

"Sakra," odkašlu si.

"To jsi ty," dodá tiše. "Moje hodná holka."

"Do prdele," zasměju se a otočím se k němu čelem. "Doufala jsem, že mě nepoznáš."

"To mě uráží, andílku," ušklíbne se.

"Mami. Tys ho našla," ukáže na mě Ayrie.

"Co?" moje mysl na vteřinu vypne a pak si uvědomím, o čem mluví, když mi vytrhne medvěda z ruky.

"Promiň, Čokoládovej posypku," řekne, opraší mu lacláče a pak ho pevně obejme.

"Mami, urval se mi popruh," přijde ke mně Aizen a natahuje své příruční zavazadlo.

"Říkala jsem ti, abys za to netahal," napomenu ho. Zasměje se a podrží ho nahoře, abych to mohla spravit.

"Ty máš dvě," Knightly těká pohledem mezi nimi. Vypadá ohromeně.

"Jo, to jsou moje děti. Aizen a Ayrie," odpovím bez přemýšlení. Proč jsem mu to řekla?

"Ty seš ten pán z televize," vykřikne nadšeně Ayrie. Zakryju jí pusu a přitáhnu si ji k sobě.

"Panebože! To je Knightly Blake," zaječí někdo.

"Celá maminka, co?" ustoupí a přetáhne si přes hlavu kapuci od mikiny. "Uvidíme se, Phoebe."

"Kenny," zavolám a vezmu Ayrie do náručí.

Ona zvedne Aizena, popadneme své věci a snažíme se vyhýbat lidem, kteří kolem nás běží. Bože, to bylo těsný, holčičko moje. Lidé se kolem nás jen hrnou, zatímco se snažíme odtamtud dostat pryč. Dostaneme se k východu a najdeme našeho řidiče, jak drží ceduli s mým příjmením. Rychle k němu zamíříme. Dovede nás ven ke své dodávce. Čekají na nás uvnitř dvě autosedačky. Neváhám a dvojčata rychle schovám.

"Ty znáš Knightlyho Blakea?" zeptá se Kendra, když už jsme konečně v pohybu. "Odkud?"

"Nechci o tom mluvit," zavrtím hlavou a snažím se popadnout dech.

"To je šílený," zasměje se. "Já ho zasraně nesnáším."

"To slovo se říkat nemá," vynadá jí Aizen.

"Jasně," přikývne. "Nesnáším ho."