„Mami, mám pro tebe seriózní prepozici,“ říká Aizen a položí přede mě sešit.

„Propozici,“ opravím ho. Jak může být tak roztomilý? Ach! Dobře, Phoebe, buď vážná. Nesměj se.

„Vždyť to jsem říkal,“ protočí panenky.

„Počkejte, už jsem tady,“ ozve se Ayrie, když přiběhne se svým růžovým hracím notebookem a ladící brašnou. Myš od notebooku se táhne po zemi vedle ní a divím se, že o ni ještě nezakopla.

Položí je na jídelní stůl. Moje holčička má na sobě svůj oblíbený kabátek a plastové princeznovské střevíčky na podpatku z truhly s kostýmy. Tohle je úplně poprvé, co se ti dva takhle proti mně spojili. Tajně udělám pár fotek, zatímco nedávají pozor.

„Říkal jsem ti, ať si pospíšíš,“ snaží se jí Aizen upravit vlasy, zatímco ona se pokouší sundat popruh brašny.

„Dělala jsem se hezkou,“ odfrkne si Ayrie.

„To je nemožný,“ protočí panenky a ona do něj polovičatě strčí, než se vrátí ke svému úkolu.

Trvá jim chvilku, než si posbírají hračky. Otevře notebook, o kterém tvrdila, že ho nutně potřebuje, aby se naučila matematiku, a fakt to pomohlo. Je to totiž to jediné, co ta věc umí. Učí ji sčítat a odčítat. Zkoušela úrovně s násobením a pochopila, že násobení jedničkou bude vždycky jen to samé číslo. Je tam spousta super her. První týden, co to dostala, jsme to nedokázaly odložit. Hračka pípne a začne se spouštět, zatímco ona otevírá brašnu. Přikývnu, když vytáhne plastový banán, rajče a balíček pastelek. To jsou stoprocentně nezbytné věci.

„Kde je ta myš?“ rozhlíží se.

„Našel jsem ji,“ vyskočí Aizen ze židle, aby ji sebral.

„Děkuji,“ vezme si ji a pomůže mu zpátky na židli. „Připraveni.“

„Naše seriózní prepozice,“ mávne Aizen rukama nad hračkami a papíry. Posune ke mně list papíru, na kterém je velkými neohrabanými písmeny napsáno slovo štěňátko. Na konci jsou načmárána obě jejich jména jako podpisy.

„Rozumíš tomu, mami?“ zeptá se Ayrie a překříží ruce na stole.

Myslí to naprosto vážně. Takže na tu hru přistoupím. Sáhnu do kabelky pro brýle a nasadím si je. Ayrie vzrušeně zaťuká Aizenovi na paži, ale on se plně soustředí na mě. Předstírám, že si pročítám jejich návrh, a pak ho odložím.

„Štěňátko, jo?“

„Ano, prosím,“ řeknou oba současně.

„Můžu si to rozmyslet?“ zeptám se. „Abych mohla přijít se svou vlastní seriózní prepozicí?“

„Vteřinku,“ řekne Ayrie, nakloní se k Aizenovi, přikryje mu rukama ucho a něco mu zašeptá. On poslouchá a pak se vystřídají. Opřu se a vidím Kendru, jak stojí u chodby a snaží se být co nejtišší. „Jak dlouho to potrvá?“

„Většinou mám čas do konce týdne,“ pokrčím rameny. „Přece chcete, aby si to maminka opravdu pořádně promyslela.“

„Uf, to je dlouhá doba, mami,“ stěžuje si Aizen.

„Já vím. Štěně je velká zodpovědnost. Museli byste ho krmit a hlídat, aby pilo vodu. Musíte ho naučit chodit na nočník a pak uklízet jeho kakání a čůrání. Já to dělat nechci a Kenny taky ne. Protože fuj,“ pokrčím rameny.

„My to zvládneme,“ slibuje Ayrie.

„Fajn. Do konce týdne,“ protočí Aizen panenky.

„Co jsem ti říkala o tom protáčení očí?“ zpražím ho pohledem.

„Promiň,“ usměje se.

„Drzoune. Dobrá tedy. Do konce týdne si to rozmyslím. Byla bych taky ráda, abyste se vy dva zamysleli nad tím, co jsem řekla. Nemůžete čekat, že se o vaše štěně budeme starat já a Kenny. To bude vaše práce. Můžeme jít po práci do obchodu pro kalendář, abyste si mohli vytvořit rozvrh povinností. Třeba tam přidáme štěně, abyste viděli, kolik práce to s ním je.“

„Dobře,“ souhlasí oba okamžitě.

„Tak fajn, skliďte stůl. Čas na snídani,“ vezmu si jejich návrh a zastrčím si ho do tašky. Nechám si to od asistenta zarámovat do kanceláře. Pak k tomu přidám jejich fotky. Zbožňuju štěňata. Jen jsem doteď žádné nemohla mít, protože hodně cestujeme.

„Pomoc,“ popadne Ayrie Aizena za ruku, aby jí neutekl.

„Fajn,“ zavrčí a vezme jí pár věcí.

„Už by to šlo, víš,“ ozve se Kendra a pomůže mi jim naservírovat snídani. „Teď už nebudeme pořád na cestách, když jsi v čele stolu. Xochtl už tě nechce na přehlídkovém molu. Říkala, že Francis tady udělal obrovský zmatek. Chce, aby se to dalo do pořádku. To ale znamená delší dny bez dvojčat, mami.“

„Jo,“ souhlasím. „Ale štěně jim to nevynahradí.“

„To je pravda. Ale zabaví je to. Snad na dost dlouho, aby ses stihla zabydlet.“

„Už jsi kontaktovala tu školu?“

„Ano. Ředitelka říkala, že se s námi sejde ve středu ráno. Troufáš si na to?“

„Jo, čím dřív, tím líp,“ přitakám.

„Zařídím to,“ pohladí mě po vlasech.

„Lívance,“ zavrtí se Ayrie na židli.

Kendra je zabaví poté, co jim oznámím, že už budu muset brzy jít. Většinou se musím vyplížit, jinak Ayrie pláče. Občas ji s sebou ráda beru, ale potřebuju si nejdřív zmapovat terén, než ji pustím do nové kanceláře. Chci vědět, v čí společnosti se budou pohybovat. Kladou spoustu otázek.

Když dorazím do haly, čeká tam na mě můj osobní asistent Cevin. Venku už jsou fotoaparáty. Oba si zhluboka povzdechneme. Tohle je jedna z věcí, co mi na Paříži bude chybět. Paparazzi jsou tady mnohem hladovější než tam a já jsem jejich zářivá nová hračka.

Otázky na mě začnou pálit, jakmile vyjdeme ven. Cev dnes nasadil těžké váhy. Ochranka tlačí fotoaparáty zpátky, zatímco mě vedou k autu s Cevinem hned v patách. Usadíme se a já si úlevně vydechnu. Alespoň na mě dneska nikdo nechrstl barvu.