Schůzka ve škole, do které chci, aby dvojčata chodila, nedopadla dobře. Nelíbí se jim, že jsem jim předhodila pařížskou školu kvůli tomu, co se stalo Aizenovi. Nehodlala jsem to jen tak nechat být. Aizen je možná milý chlapec, ale já nejsem milá žena. A on je moje dítě. Když se jich nezastanu já, kdo potom?

Poznávání Sullivana a personálu bylo úžasné. Všude dobře, doma nejlíp. Chybělo mi být obklopena dalšími Američany. Ti lidé milují to, co dělají, a pokud mají problém s tím, jak vypadám nebo mluvím, vědí, že to mají dělat za mými zády. Nemusím se bát o to, že bych si musela schovávat své projekty nebo náčrty. Sabotáž patřila spolu s krádežemi návrhů mezi mé největší obavy v Paříži.

„Je tu vaše schůzka na půl třetí,“ informuje mě Cev a podá mi můj tablet.

„Čeho se to týká?“

„To neřekli,“ pokrčí rameny.

„Dobře,“ přikývnu.

„Dobře,“ stiskne mi rameno. Je to zvláštní gesto. Skoro jako by byl nervózní.

Mám dvě minuty zpoždění. Nedělám to ráda, ale usadit dvojčata trvalo déle, než jsem čekala. Vejdeme do mé nově zařízené kanceláře a uvidíme muže a ženu, jak si prohlížejí fotky dvojčat, nějaká ocenění a moje diplomy.

„Moc se omlouvám, že jdu pozdě,“ pozdravím je. Ti dva se ke mně otočí a z hrdla se mi vydere výkřik. Cuknu rukou zpátky a křečovitě obejmu svůj tablet, jako by mi šlo o život.

„Slečno Altahová?“ Cev mě zpraží pohledem.

„Jdi ven, Ceve,“ vyhrknu.

„Jsi v pořádku?“

„Mhm,“ přikývnu. Omluví se a nechá nás tu tři o samotě. „Pane Blakeu, co tady děláte?“

„Pane Blakeu?“ zasměje se a pak pohlédne na ženu vedle sebe, která se na něj zamračí. Odkašle si a zvážní. „Myslím, že oba víme, proč jsem tady,“ pohlédne zpět na stěnu se všemi fotkami mých dětí. Odkašlu si, snažím se zachovat klid. „Phoebe.“

„Myslím, že nevíme,“ zavrtím hlavou.

„Mami, můžeš nám dát chvilku?“ zeptá se ženy. Ona si mě změří pohledem a přikývne. Mami? On si na mě zavolal mámu?

„Budu hned venku, mijo,“ poplácá ho po rameni a vyjde z mé kanceláře.

„Co tady děláte?“ zeptám se znovu. „Zavolal jste si mámu? Je vám pět?“

„Udělal jsem si nějaký průzkum od chvíle, co jsme na sebe narazili na letišti,“ posranej život. „A myslím, že mi dlužíš vysvětlení, Phoebe Altahová.“

„Ohledně čeho? Nic vám nedlužím.“

„Ohledně našich dětí,“ zastrčí si ruce do kapes kalhot. Zvonění v uších mě na chvíli oslepí a já na něj jen zírám a nevím, co dělat. Popři to, Phoebe. Řekni mu, že nejsou jeho.

„Cože?“ hlesnu. „Nevím, o čem to mluvíte.“

„Opravdu ne?“

Přejde ke stěně a sundá z ní fotku dvojčat z jejich prvního dne ve škole. Podrží si ji u obličeje a ta podoba je děsivá. Nikdy jsem na to nechtěla myslet. Dokonce jsem přestala poslouchat jeho hudbu v naději, že to nějak přehluší pocit viny z mého lhaní. Vezmu mu rámeček a pověsím ho zpátky.

„Pane Blakeu, nevím, o čem jste přesvědčil sám sebe, ale ujišťuji vás. Mé děti s vámi nemají nic společného.“

„Andílku, buď to vyřešíme po dobrém, nebo po zlém,“ zavrtí hlavou. „Nechtěj mě naštvat. Nehodlám ti věřit jen na slovo. Řekni mi pravdu.“

„Nevím, co chcete, abych vám řekla,“ ustoupím od něj, ale on mě následuje. Couvám před ním, dokud nenarazím zadkem o stůl. Zakloním se dozadu dál od něj, když se přiblíží až moc.

„Jsou moje?“ zašeptá mi do ucha.

„Ne,“ zavrtím hlavou, ale nedokážu se přinutit se na něj podívat. Vloží mi ukazováček pod bradu a otočí mi hlavu, abych se mu podívala do očí.

„Nevěřím ti, Phoebe,“ řekne tiše. „Víš, nevěřím, že by ses od té doby nechala kýmkoli dotknout,“ sjede pohledem po mém těle. „Možná o tobě tolik nevím, zlatíčko, ale věděl jsem, co mám v rukou, ve chvíli, kdy sis mě pustila k tělu. Takže se tě zeptám ještě jednou a potřebuju, abys mi tentokrát řekla pravdu. Jsou moje, andílku?“

„Ne,“ zopakuji.

Ufoukne si a odtáhne se. Neváhám, pohnu se a dám mezi nás stůl. On přejde ke dveřím a zaklepe na ně. Vejde ta žena, elegantně oblečená do jednoho z business casual modelů z mé nejnovější kolekce. Je to tak trochu lichotivé a zároveň děsivé, protože mi to napovídá, že už přesně vědí, kdo jsem. Ačkoli to, že se objevili v mém novém zaměstnání, je taky obrovský varovný signál.

„Hijo?“ promluví, aniž by ze mě spustila oči.

„Je celá tvoje,“ řekne a odejde. Těžce, s úlevou vydechnu.

„Buenas tardes,“ pozdraví mě.

„Dobrý den,“ odpovím skepticky.

„Jmenuji se Maria Blakeová. Jsem právnička Knightlyho Blakea a taky jeho matka,“ představí se. Zasténám a odvrátím se od ní. Samozřejmě, že je zkurvená právnička. Někdo po něm ten svinčík uklízet musí. „Poslouchejte. Vypadáte jako dobrá žena. Máte toho před sebou tolik. Podle fotek a pokrytí v tisku se zdá, že jste úžasná matka.

„Knightly mi řekl, co se mezi vámi dvěma stalo. Věřte nebo ne, kdysi jsem stála přesně tam, kde teď vy. Můj bývalý manžel, Knightův biologický otec, nebyl dobrý člověk. Samozřejmě jsem to nevěděla, dokud nebylo příliš pozdě.

„Udělal mi ze života peklo a to je to poslední, co bych přála vám nebo vašim krásným dětem. Protože ony jsou krásné. Já to vím. Ten chlapeček vypadá přesně jako můj syn, slečno Altahová. Už tady není. Byla bych ráda, abychom k sobě byly upřímné. Jsou to děti mého syna, nebo ne?“