Pocit lesní půdy pod tlapami byl přesně tou terapií, kterou Alfa Kaden Stone potřeboval. Běžel podél západní hranice území své smečky po boku svého Bety, Aleca Greena. Ti dva sváděli nevyhlášený závod, tak jako pokaždé, když spolu byli venku na probížce. Nicméně zrovna tuhle noc, kdy na ně svítil téměř úplněk, byl závod méně důležitý než samotný prožitek. Kaden zoufale potřeboval do plic nasát vůni lesa a slyšet křupání čerstvého podzimního listí pod tlapami.

Kamarádi běželi, dokud je nepálily plíce. Přestože oba jejich vlci neradi přiznávali, že jsou unavení, když se po Kadenově levici objevila odbočka, která je měla dovést zpět k vesnici, vyrazil tím směrem. Alec byl za ním, ale jen o kousek. Oba výrazně zpomalili, ale Alfa věděl, že jeho Beta do toho dá i tu poslední kapku energie, jen aby Kadena porazil k místu, kde se poprvé proměnili a nechali si tam oblečení a boty.

Před nimi se v měsíčním svitu na sametově zeleném kousku trávy objevila červená barva Kadenova trička. Kaden přidal na obrátkách, zrovna když se mu v periferním vidění objevil Alecův čumák. Vyzývavě na svého nejlepšího kamaráda štěkl, aby mu dal najevo, že je sice blízko, ale neporazí ho. Tentokrát ne. Hnali se dál, dokud Kadenova přední levá tlapa nedopadla na jeho tričko těsně předtím, než k němu dorazil Alec.

Oba se proměnili a rychle se oblékli, zatímco do sebe vzájemně rýpali. „Člověče, to bylo o fous,“ řekl Alec a stoupl si před Kadena, zatímco si přetahoval tričko přes hlavu.

Kaden vklouzl nohama do bot. „Jednoho z těhle dnů mě chytíš,“ řekl, i když věděl, že fakt, že Alec dnes téměř vyhrál, byl dán tím, že Kaden byl nesoustředěný, a ne tím, že by se Alec skutečně zrychloval. A rozhodně to nebylo tím, že by Kaden nějak zpomaloval.

„Ty mě nikdy nenecháš, abych tě chytil,“ řekl jeho nejlepší přítel s úšklebkem, narovnal si dlouhé tmavé prameny vlasů, které mu spadaly do očí, a zasmál se. „Máš toho plnou hlavu, co?“

Kaden zasténal. Alec věděl lépe než kdokoli jiný, jak moc se děsí následujících dnů. Přípravy na nadcházející ples Měsíční bohyně už byly v plném proudu, ačkoli Kaden s pořádáním téhle události ještě oficiálně nesouhlasil. Věděl, že jeho babička Hannah už rozeslala pozvánky sousedním smečkám, takže by pro něj teď bylo strašně těžké couvnout. Kromě toho tu byla každodenní dřina spojená s vedením smečky a veškerá politika, která s tím souvisela.

„Jo, asi by se dalo říct, že toho mám docela plnou hlavu,“ řekl Kaden a otřel si pot hřbetem ruky.

„No, víš, jak je pro tvou babičku důležité, abys našel Lunu,“ připomněl mu Alec, zatímco kráčeli zpět ke svým domovům, které stály hned vedle sebe v centru vesnice.

„Já vím. Ale bojím se, že bude krutě zklamaná,“ přiznal Kaden. „Jen proto, že pořádáme ples, neznamená, že se zničehonic objeví kouzelná Měsíční bohyně, posype mě vílím prachem a přivede mě k mé jediné lásce.“

Alec se ušklíbl a snažil se potlačit smích. „Nemyslím si, že Měsíční bohyně používá vílí prach, brácho.“

„Tak cokoliv jiného, co mi má pomoct se zamilovat.“ Přeháněl. Samozřejmě že věděl, že Měsíční bohyně nepoužívá vílí prach. Většinou si nebyl ani jistý, jestli nějaká Měsíční bohyně vůbec existuje. Kdyby existovala, nebyli by snad jeho rodiče ještě naživu?

Kadenovy myšlenky přerušila skupina dívek, které procházely kolem. Vedla je jedna z těch, se kterými v minulosti trávil spoustu času, vysoká blondýnka jménem Sylvia Watersová. Usmála se na něj, zatímco všechny ostatní dívky uctivě sklonily hlavy před svou vůdkyní. „Dobrý večer, Alfo Kadene, Beto Alecu,“ zapředla. „Co vy dva máte v plánu?“

Kaden byl nesoustředěný a na Sylvii ani na žádnou jinou dívku zrovna neměl čas. „Právě se vracím domů, abych se poradil s babičkou Hannah o nadcházejících oslavách.“ Ples požíral spoustu času, který obvykle věnoval jiným záležitostem smečky.

Sylviin spodní ret se mírně povysunul. „Nemáš čas na… dnešní setkání?“

Přesně věděl, kam tím míří. Ostatní čtyři dívky za jejím ramenem se ze všech sil snažily prezentovat jako další možnosti pro případ, že by Sylvia jejich vůdci smečky nepřipadala dost lákavá. Ale Kaden musel řešit jiné povinnosti. „Promiň, Sylvie. Dnes večer ne.“

„Tak možná zítra?“ Zamrkala dlouhými řasami v naději, že ho dostatečně okouzlí, aby změnil názor.

„Myslím, že náš nebojácný vůdce bude na několik příštích dní, a možná i na neurčito, docela zaneprázdněný, dámy,“ vložil se do toho Alec a sjel rukou na Kadenovo rameno. „Nejenže pořádá hlavní společenskou událost sezóny, ale je tu i velká šance, že najde svou osudovou družku.“

Kaden měl sto chutí vrazit loket svému nejlepšímu příteli do žeber. Zdálo se, že Alec bere myšlenku na to, že by oba našli své osudové družky na nadcházejícím plese, jako nějaký vtip. Kaden moc nevěřil šancím, že by se jeho osudová družka objevila, takže nebyl důvod, aby ho Alec už teď stahoval z trhu.

„Takže je to pravda?“ zeptala se Beatrice, brunetka s opálenou pletí. „Opravdu pořádáme ten ples?“

Kaden se ze všech sil snažil držet zvěsti na minimu, protože z pořádání události nebyl zrovna nadšený, ale teď byla na řadě jeho smečka. Vlastně neměl jinou možnost, než uspořádat událost v Light Sky. Ostatní smečky by to mohly vnímat jako špatný krok, kdyby nedodržel pořadí. „Vypadá to tak.“

Všechny dívky se usmály. Několik z nich dokonce zatleskalo. „Milujeme, když se můžeme hezky obléknout,“ řekla Beatrice a přehodila si dlouhé černé vlasy přes rameno. Ostatní dívky souhlasně přikyvovaly.

„Jsem si jistý, že to bude spousta zábavy,“ prohlásil Kaden odmítavě. „A teď, jestli mě omluvíte, mám na starosti záležitosti smečky.“

Když se Kaden přiblížil k přední verandě, všiml si, že v kuchyni se svítí. Zatímco všichni vlkodlaci měli tendenci zůstávat vzhůru dlouho do noci, babička Hannah ráda chodila spát kolem půlnoci, což znamenalo, že si teď zrovna dává svůj čaj, aby se připravila na půlhodinu modliteb k Měsíční bohyni předtím, než se na noc uloží. Chtěl s ní ještě před spaním pár věcí probrat, jelikož zastávala roli Luny.

„Dobrou noc, Alfo Kadene,“ zavolala Sylvia a mávala mu z konce ulice.

Kaden slušně zamával, ale zrovna teď toho měl naloženo příliš mnoho, než aby se věnoval myšlenkám na Sylvii nebo na kteroukoli jinou dívku.

Hned vedle vběhl Alec do domu s vědomím, že mu matka bude připravovat druhou večeři. Byl to v mnoha ohledech velký kluk. Kaden si přál, aby už trochu dospěl a převzal větší odpovědnost za vedení smečky, ale Alec byl loajální zástupce, a to pro něj znamenalo hodně.

Kaden vešel do domu, rád, že je doma. Bydlet u babičky dávalo největší smysl od chvíle, co mu zemřeli rodiče. Měli jen jeden druhého, takže Kaden si z Aleca kvůli tomu, že bydlí s rodiči, nemohl moc dělat srandu, i když přemýšlel, co by se stalo, kdyby Alec potkal svou osudovou družku. Nastěhovala by se k němu do toho domu s jeho rodiči, nebo by se jeho rodiče odstěhovali?

Tato otázka přešla v úvahy, jaké by to bylo, vejít do vlastního domu a přivítat v něm manželku. Kaden zavrtěl hlavou. Pochyboval, že se to v dohledné době stane. Zkrátka nebyl připraven.

Babička Hannah seděla u kuchyňského ostrůvku, usrkávala čaj a před sebou měla otevřený notebook. Na svůj věk to byla docela moderní dáma. Vzhlédla a usmála se. „Jaký byl běh?“

„Skvělý,“ odpověděl a přistoupil, aby jí políbil tvář. Na obrazovce si všiml, že se dívá na nápady na plánování večírků. Kaden se posadil na barovou stoličku vedle ní. „Takže… vážně se to děje, co?“

Babička Hannah ho poplácala po noze. „Je to tvá povinnost, zlatíčko. Jsme na řadě.“

Přikývl. Vysvětlila mu to všechno už tolikrát, že by musel být hodně zabedněný, aby to nepochopil, obzvlášť když věděl, že už včera rozeslala pozvánky.

„Dokonce i když ji nenajdeš, což si myslím, že se nestane,“ řekla babička Hannah se zábleskem v oku, „bude dobré to využít k posílení spojenectví s ostatními smečkami a budování nových.“

„To je pravda,“ souhlasil, i když si myslel, že k tomu existují lepší způsoby než pořádání plesu. Každý den trávil hodiny prací na svých spojenectvích. Zrovna vyjednal bezpečnou hranici se smečkou na severu a pomohl smečce na západě, kterou zasáhla nemoc. Ples se ve srovnání s těmito problémy zdál jako něco triviálního.

„Kromě toho už stárnu, drahý. Za dva měsíce mi bude třiašedesát. I když miluju službu jako Luna smečky, raději bych svůj čas věnovala jiným věcem.“

Kaden dobře znal koníčky své babičky – zahradničení, jógu a pozorování ptáků, abychom jmenovali alespoň některé. Jen doufal, že neřekne to slovo na V.

„Ráda bych měla čas užívat si svá vnoučata.“ Hannah měla v očích zasněný pohled, zatímco vzhlížela k nebesům.

Byla to tady – slovo na V. „Já vím, babi. Jen… dej mi trochu času,“ zaprosil.

Sklopila tvář, podívala se na něj a usmála se. „Samozřejmě, zlato. Jen důvěřuj Měsíční bohyni. Vím, že má pro tebe někoho velmi výjimečného.“

Kaden se zvedl a znovu ji políbil na tvář. „Když to říkáš, babi.“ Nemínil zadržovat dech v očekávání. S jeho štěstím by Měsíční bohyně vymyslela něco ještě horšího, než kdyby pro něj nevybrala nikoho. Proklela by ho a jako osudovou družku mu přidělila někoho z jeho nejhorších nočních můr – příšernou dívku, rozmazleného spratka nebo nějakou hlupačku. Babička mohla doufat a modlit se, ale nakonec Kaden neočekával, že by se jeho štěstí najednou magicky změnilo. Raději by neměl nikoho, než někoho, kdo by nebyl hoden jeho postavení.