„Říkala jsem, dej tam ty modré fáborky, a ne ty stříbrné!“ křičela Karen Watersová, Sylviina matka, nahoru na žebřík na jednu z těch ubohých obětí, které byly zlanařeny, aby pomáhaly vyzdobit velký sál ve společenském domě smečky na nadcházející ples.

Kaden procházel sálem a sledoval, co všechno se děje. Výzdoba pro ples byla na stěnách a tucet lidí tvrdě pracoval na tom, aby místo bylo co nejkrásnější. Jeho babička Hannah na všechno dohlížela, stála uprostřed místnosti s deskami v ruce a rozdělovala úkoly. Když ho uviděla, zamávala, ale Kaden věděl, že momentálně není dobrý nápad jít za ní a přerušit ji. Nasadila svůj bojový výraz.

Ačkoli byla při rozdávání pokynů lidem mnohem milejší než Karen, nechtěl si kvůli události, se kterou nakonec neochotně souhlasil, nechat kýmkoliv utrhnout hlavu.

Od chvíle, kdy vešel do místnosti, byly Sylviiny oči upřeny přímo na něj. Nepřekvapilo ho, že ji, spolu s její klikou kamarádek, vidí pracovat na výzdobě. Obklopená skupinkou chichotajících se dívek s balónky a fáborky v rukou byla z nich všech nejatraktivnější, ale Kaden měl teď na práci příliš mnoho věcí na to, aby uvažoval o trávení času se Sylvií. Všechny pozvánky byly odeslány. Potvrzení o účasti se už začala hrnout. Za pár dní se to v Light Sky bude hemžit hosty ze smeček z blízkého i dalekého okolí, a všichni se budou těšit na tanec a další zábavu. Napětí uvnitř ho svíralo jako pevná spirála připravená k prasknutí. Když přišlo na politiku smeček, toho tolik se dělo v zákulisí. Měl mnohem víc starostí než jen nějaký ples.

„Zdravím, Alfo!“ zakřičel Alec, když se k němu přiblížil zezadu. Kaden se otočil a uviděl svého nejlepšího přítele, jak se blíží s širokým úsměvem na tváři. „Co na to říkáš? Cítíš to modré a stříbrné téma?“

Kaden si barvám ani nevěnoval pozornost a nechal to všechno na dobře vycvičeném oku své babičky. „Jo, jasně. Vypadá to dobře.“

„Super. Byl jsem se podívat ve starých táborových domech, co teď pro hosty opravují, a většina z nich už vypadá dost dobře. Myslíš, že jim bude vadit, že budou ubytovaní v místech, co kdysi sloužila jako staré domy smečky?“

Nacpat tolik lidí do blízkého ubytování byl boj. Boj, který zabral Kadenovi v posledních dnech většinu času, když posuzoval, jestli budou vyhovovat staré domy, které kdysi používali pro nezadané a mladé vlky. V posledních letech postavili lepší zařízení a v těchto budovách už nějakou dobu nikdo nebyl. Dal dohromady tým, který to tam měl vyčistit a opravit, a chystal se za nimi zajít hned, jakmile zkontroluje výzdobný výbor.

„Pojďme se na to mrknout,“ řekl Kaden a zamířil ke dveřím. Alec se zařadil vedle něj. Než dorazili k východu, cestu jim zablokovala blondýnka s dlouhýma nohama a ohněm v očích.

„Dobrý den, Alfo, pane,“ zapředla Sylvia. „Beto Alecu.“

„Sylvie,“ řekl Alec s širokým, přihlouplým úsměvem na tváři. Bylo mu teprve dvacet a někdy se jeho nezralost, jako teď, prostě projevila.

„Ahoj, Sylvie,“ odvětil Kaden a snažil se neznít jako někdo, kdo měl zrovna naspěch, ale musel se zdržet kvůli ní.

„Schováš si pro mě tanec?“ zeptala se se žhavým úsměvem.

Kaden by teď přislíbil cokoli, jen aby se jí v tuhle chvíli zbavil, když měl tolik práce a tak málo času. „Jsem si jistý, že si na plese udělám čas a zatančím si s tebou, Sylvie.“ Hlavou mu blesklo milion myšlenek, musel ji nějak obejít, aby mohl pokračovat v úkolech, které měl před sebou, jako třeba zkontrolovat, jak pokračují domy pro hosty, než se vrátí do tělocvičny na každodenní obhlídku svých trenérů. Musel zkontrolovat i jiný problém, který zatím nebyl ochotný úplně přijmout jako hrozbu. Smečka Black Sky a jejich průzkumníci se blížili k jeho území až příliš blízko. Kdyby to přerostlo ve větší potíže, mohl by být celý tento ples ohrožen. Bylo nezbytné, aby se co nejdříve poradil se svými hlídkami o případných nových pozorováních.

Alec se vedle něj zasmál. „Kaden je teď velmi zaneprázdněný, Sylvie. Musí toho hodně pohlídat.“

„Já vím,“ odpověděla a její úsměv se rozplynul v pochopení. „Nechám vás jít. Jen jsem se chtěla ujistit, že nějaká banda holek z jiných smeček sem nepřijede a nevezme si všechen tvůj čas. Myslím tím, kdybys na plese Měsíční bohyně našel svou osudovou družku, a nebyla bych to já, asi bych umřela.“

Kaden dělal, co mohl, aby nad jejím přeháněním neprotočil panenky. „S tím bych si nedělal starosti, Sylvie. Nemyslím si, že svou osudovou družku potkám v brzké době.“

Poznal, že jí nedal odpověď, jakou chtěla, ale jeho oči už se upíraly na dveře. „Tak dobrá. Uvidíme se později.“ Věnovala mu ještě jeden úsměv a pak se otočila a odešla, přičemž boky vlnila tak, až vypadala, jako by šla po houpající se lodi.

„Brácho, špatná odpověď,“ pokáral ho Alec.

„Je mi to fuk, chlape,“ mávl rukou Kaden. „Myslím tím, že ona očividně není moje osudová družka, to už bychom věděli. Na to nepotřebujeme nějaký hloupý ples.“ Znovu se rozešel k východu s Alecem po boku a snažil se zapomenout na to, jak urazil svou bývalou milenku.

„Ty na ty osudové družky vážně vůbec nevěříš, co?“ zeptal se Alec, když vyšli ven.

„Ne, ani ne,“ přiznal Kaden. „A i kdybych věřil, nemám na to čas. Dokonce i kdybych ji potkal, jakožto vůdce téhle smečky mám tolik práce, že bych neměl čas na to starat se o to, jak se jí dvořit, vzít si ji a podobné nesmysly.“ Zavrtěl hlavou. „Tenhle ples pro mě bude víc o budování spojenectví než o hledání pravé lásky.“

„A co bys udělal, kdybys ji fakt potkal? Řekl bys jí, ať pár let počká, než se v té své práci trochu víc rozkoukáš?“ zeptal se Alec, zatímco kráčeli po pěšině lesem směrem ke starým domům smečky.

„Díky moc,“ utrousil Kaden, zastavil se a vrhl na svého Betu vražedný pohled.

„Jen se ptám!“ Alec rozhodil rukama. „Co bys jí řekl?“

„Nevím!“ Kaden si prohrábl rukou své karamelově hnědé vlasy. „Asi... bych ji musel odmítnout.“

„Cože?“ Alec nasál vzduch tak zhluboka, až kolem nich rozvířil jehličí, když skočil přímo před Kadena. Oči měl jako talíře. „O něčem takovém ani nežertuj!“

Kaden si zničehonic připadal, jako by mluvil se svou babičkou, a ne se svým podřízeným. „Co je to s tebou, Alecu?“

„Nemůžeš odmítnout svou osudovou družku, Kadene! Znamená to smůlu! Prokleješ naši celou smečku!“

Kaden se málem rozesmál. Alec se choval naprosto směšně. Jemně do něj strčil, odstrčil ho stranou a pokračoval po pěšině. „Ty jsi úplně zešílel, chlape,“ prohlásil.

Alec pospíchal, aby ho dohonil. „Myslím to naprosto vážně, chlape! Tohle prostě nemůžeš udělat!“

Před nimi se objevily domy smečky. Kaden se kousl do jazyka. Nemělo cenu hádat se s nejlepším přítelem o něčem, na čem pravděpodobně ani nezáleželo.

Když se Kaden rozhlížel, dolehly k nim z jednoho z domů zvuky tlučení kladivem. Budovy vypadaly v mnohem lepším stavu, než když před pár dny s tímto nápadem přišli. Z druhé budovy vyšla s kbelíkem vody jedna ze starších žen ze smečky, která se přihlásila do úklidového týmu, a vodu vylila. „Ach, dobrý den, Alfo Kadene,“ řekla a mírně sklonila hlavu.

„Dobrý den, Helen. Jak to jde?“

„Skvěle,“ odpověděla s úsměvem. „Do příjezdu hostů budeme mít všechno hotové.“

„To je perfektní. Mnohokrát vám děkuji. Věděl jsem, že to zvládnete.“

Usmála se nad tou pochvalou a vrátila se dovnitř, kde Kaden viděl pár dalších lidí, jak uklízejí. Všichni mu věnovali pozornost a on jim zamával.

„Alfo Kadene,“ zavolal mužský hlas po jeho levici. Kaden se otočil a uviděl, jak k němu míří jeden z jeho nejlepších pracovníků, starší muž jménem John. „Právě jsem dokončil poslední úpravy ze seznamu oprav. Myslím, že jsme už v pořádku.“ V ruce držel kladivo a kolem pasu měl opasek s nářadím.

„To jsou skvělé zprávy, Johne. Děkuji ti mnohokrát.“ Kaden natáhl ruku a John mu s ní potřásl.

„Během události budeš stát v čele bezpečnosti lesa, správně?“

„Ano, pane,“ odpověděl John a položil si ruku na bok. „Vážím si toho, že jste ten úkol svěřil mně. Nezklamu vás.“

Kaden se usmál, věděl, že to je pravda. Byl si vcelku jistý, že John byl za mlada Betou v nějaké smečce, ačkoli se nikdy neptal narovinu. Věděl jen to, že Johna před dvaceti lety přijala smečka Light Sky. Kadenův otec mu důvěřoval a nechal ho se osvědčit, a John je nikdy nezklamal.

Kaden Johnovi ještě jednou poděkoval a muž si šel po svém. „Doprovody se ubytují tady, že?“ zeptal se Alec. „Ale rodiny všech Alfů ubytuješ ty u sebe?“

„Ano. Svou účast potvrdili jen tři Alfové,“ vysvětlil Kaden. „Všichni se vejdou do pokojů pro hosty v našem domě.“ Dům, který sdílel s babičkou, byl původně postaven tak, aby ubytoval velkou rodinu s nadějí, že Alfa bude mít jednou Lunu a mnoho dětí. Pro Kadena to byl zkrátka dům stvořený pro rozptylování, místo, které ho bude odvádět od soustředění na jeho práci.

S dalším pohledem na probíhající přípravy Kaden přikývl a zamířil zpět do centra vesnice. Měl ještě hodně práce a nemínil dopustit, aby ho ples, nebo nějaká osudová družka, odradily od dokončení svých úkolů.