Lamborghini zastavilo a trhnutí Siennu probudilo. Nohy měla znecitlivělé a záda ji bolela z té příšerné polohy, do které se musela složit, aby se dostala do zadní části SUV. Myslela si, že rodina možná jen zase zastavuje na svačinu, dokud neuslyšela Alfu Kenta říct: „Jsme tady!“

„Konečně!“ řekla Jenna a vytáhla si AirPods z uší. „Bohyně, bolí mě nohy z toho dlouhého sezení.“

„No tak, no tak, zlatíčko. Neber jméno Bohyně nadarmo,“ řekla Veronica tónem, který zněl skoro, jako by si ji dobírala.

Sienna nemohla uvěřit, že si Jenna stěžuje, když měla celé zadní sedadlo pro sebe, ale to bylo typické.

„Kde je služebnictvo?“ zeptal se Kent a rozhlédl se kolem.

„Myslím, že ten muž tam vzadu jim řekl, aby jeli jinou cestou,“ odpověděla Veronica. Sienna žádného muže neviděla, ale ona přece usnula. Pravděpodobně to byl strážný, který je vpustil do vesnice. Nepochybovala o tom, že kvůli té akci bude všude spousta ochranky, což jí ztíží nepozorované vyklouznutí, pokud se odtud rozhodne utéct.

„Hádám, že si budeme muset vystačit bez nich,“ povzdechl si Kent. „Dům Alfy Kadena asi není dost velký pro nás i naše sluhy.“

„Je obrovský,“ řekla Jenna. „Ten dům je nádherný. Proč nemůžeme bydlet v tak krásném domě, tati?“

„Jenno…“ napomenul ji Kent a zavrtěl hlavou. „Náš dům je větší než tenhle.“

„Ne, není,“ hádala se Jenna. Dveře auta se otevřely a všichni tři vystoupili, aniž by otevřeli kufr. Sienna věděla, že jí reptání k ničemu nebude, a tak se natáhla, aby zkusila otevřít páté dveře sama, což bylo v jejím současném stavu téměř nemožné. Nakonec se jí podařilo dosáhnout na tlačítko, ale natahovala se tak daleko, že ztratila rovnováhu. Když se dveře otevřely, vypadla ze zadní části a s žuchnutím přistála na betonové příjezdové cestě.

Bolest jí projela ramenem a celým tělem, dokonce i do nohou, které měla stále znecitlivělé. Uhodila se i do hlavy a štípalo to, ale zvuk smějících se dívek jí zabránil vykřiknout nebo ztropit povyk. Zdálo se, že ta skupina zlých holek, které ji obtěžovaly doma, přijela sem. Když zvedla hlavu, aby se na ně podívala, uvědomila si, že je to jiná skupina zlých holek. Zřejmě byly všude.

„Podívejte na ni! Jaký nechutný outfit!“ zavolala blondýnka v čele skupiny a ukázala na ni prstem.

„Zřejmě ta pomocná síla ze smečky Hřmícího měsíce není žádná pomoc! Vždyť se ani nemůže postavit!“ Ozval se další výbuch smíchu, než Sienna uslyšela jiný hlas, přátelský hlas, mužský hlas.

„Hej, slečno! Jste v pořádku?“

Před ní se na příjezdové cestě objevil pár tenisek následovaný rukou. Vzhlédla a uviděla pohledného mladého muže, který se jí snažil pomoci vstát. Tmavé vlasy mu padaly do jednoho oka a v očích měl starost.

„Jsem v pořádku.“ Neodvážila se vzít ho za ruku. Kdyby to Jenna viděla, zuřila by. Sienna se vyškrábala na nohy, ráda, že tentokrát nekrvácí.

„Jste si jistá?“ zeptal se, stáhl ruku, ale neodstoupil.

„Ano,“ řekla a začala vytahovat tašky.

„Beto Alecu! Co to děláš?“ zavolala jedna z dívek. „Je odporná!“

„Sylvie, jdi pryč!“ zakřičel muž.

„Vážně?“ Dívka na něj odfrkla a řekla: „Pojďte holky. Jdeme!“

Sienna nechtěla nic rozdmýchávat. Chtěla jen zůstat bez povšimnutí. Bylo to těžké, když měla na sobě nadměrné tepláky s dírami a tričko se skvrnami, ale byla tak malá a nenápadná, že splývání a dělání se neviditelnou bylo vždy její dovedností.

„Můžu pomoct s těmi taškami?“

Stále tam byl. Skutečnost, že je to Beta, jí neunikla. Sienna na něj nemohla být hrubá, ale věděla, co by jí Jenna udělala. S očima sklopenýma k zemi se k němu otočila.

„Děkuji, pane, ale opravdu, moje paní se bude zlobit, když svou práci neudělám sama.“

„Cože?“ zeptal se, zjevně zmatený. „Ale… Je to jen malá pomoc se spoustou těžkých tašek.“

„Děkuji, ale–“

„Sienno! Pojď sem s mojí kabelkou! Hned!“

Jennin křik jí prořízl uši. Sienna nechala zbytek tašek, obešla auto k zadnímu sedadlu, popadla kabelku a vynesla ji po schodech dovnitř, kde rodina stále stála a čekala.

„Kde sakra je?“ zeptala se Jenna, když Sienně vytrhla kabelku z rukou.

„Ten sluha říkal, že přijde hned,“ řekla Veronica, přešlapovala a vypadala netrpělivě.

Jenna se přehrabovala v tašce, dokud nenašla pudřenku, a znovu si nanesla pudr a lesk na rty. Sienna stála nehybně, nejistá, zda má jít pro zbytek tašek, nebo čekat na kabelku.

„Co to sakra děláš, Sienno?“ zakřičela Jenna. „Jdi pro moje věci!“ Facka přišla tentokrát tak rychle a nečekaně, že na ni Sienna nebyla připravená. Zasáhla ji pod pravým okem, zanechala stopu a vehnala jí slzy do očí.

Zatlačila je a spěchala zpátky k SUV, jen aby viděla, že Beta Alec už všechno vyložil.

Když tam dorazila, držela si ruku na tváři, částečně aby zmírnila štípání, ale také aby to před ním zakryla. „Prosím, pane,“ řekla. „Opravdu byste to neměl dělat.“

„Nevadí mi to,“ řekl a zavřel páté dveře. „Jste v pořádku?“

Poznal, že byla znovu napadena. Sienna spustila ruku a pokrčila rameny. „Jsem v pohodě.“

„Nevypadáte v pohodě.“

„Bylo by mi líp, kdybyste mi přestal zkoušet pomáhat, pane.“ Popadla tolik tašek, kolik jen mohla pobrat, s úmyslem odtáhnout je na verandu. Než je stihla zvednout, znovu promluvil.

„Vypadáte tak povědomě. Už jsme se potkali?“

Na krátkou vteřinu zvedla oči, aby se setkala s jeho pohledem, ale zavrtěla hlavou. „Nemyslím si.“

„Jste si jistá?“

Zvedla tašky, otočila se a zamířila k verandě. Následoval ji, ale alespoň nenesl žádné tašky. „Pokud jste nebyl ve Hřmícím měsíci, jsem si tím jistá. Tohle je poprvé, co jsem mimo území smečky.“

„Vážně?“ zeptal se šokovaně.

Sienna přikývla, vyběhla po schodech a položila tašky na schody.

„Vezmu zbytek,“ řekl Beta Alec. Spolkla zavrčení, rychle ho oběhla a spěchala zpátky pro zbytek tašek. „Páni! Jste rychlá.“ Nemluvila. Jen sebrala tašky a spěchala zpátky na verandu. „Teda, mohl bych vás chytit, kdybych chtěl. Jak se vlastně jmenujete?“

Sienna položila tašky a zhluboka se nadechla. Zřejmě její jméno nezachytil, když ho Jenna křičela. „Na tom nezáleží,“ řekla. „Vážně, pane, uděláte lépe, když se ode mě budete držet dál.“

„Sienno! Jdeš už?“ křičela Jenna z druhé strany dveří.

„Ano, slečno,“ odpověděla.

„Sienno,“ řekl Alec a jemně ji chytil za paži.

Otočila se, podívala se na něj a přikývla.

Jeho tvář rozzářil úsměv. „To je krásné jméno.“

„Díky.“ Zatahala za paži a on ji pustil.

Než mohl říct cokoli dalšího, Sienna popadla tolik tašek, kolik unesla, a vstoupila do foyer velkého domu, položila je za Burkovy a pak zvedla zbytek, vnesla je dovnitř a zavřela dveře před Betou.

„Pro lásku–“ Jennino zvolání přerušil zvuk přátelského ženského hlasu.

„Dobrý den, Alfo Kente! Jsem Luna Hannah.“

Sienna se podívala přes Kentovo rameno a uviděla krásnou, usměvavou starší ženu, jak podává ruku. „Odpusťte nám. Nečekali jsme vás tak brzy.“

„No, chtěli jsme dorazit jako první. Tady Jenna byla strašně natěšená na setkání s Alfou Kadenem.“

„Tati!“ řekla Jenna a pleskla ho do paže.

„Ty musíš být Alfova dcera,“ řekla Hannah. „Ráda tě poznávám.

„A tohle je má žena, Luna Veronica,“ řekl Kent. Hannah jí také potřásla rukou.

„A kdo je tohle?“ zeptala se Hannah.

Sienna sklonila hlavu, jak se Luna natahovala, aby ji přes její ramena viděla.

„Ach, nikdo. Jen moje služebná,“ řekla Jenna.

„Jistě musí mít nějaké jméno,“ trvala na svém Hannah.

Než mohl kdokoli další odpovědět, ozvaly se kroky na schodech. „Co je to za vůni?“

„Kadene! Podívej, dorazili naši první hosté,“ řekla Hannah. „Není to milé?“

Ignoroval její otázku a řekl: „Ty něco pečeš? Sušenky, možná? Cítím vanilku… a šeříky.“

Hannah si odkašlala a přešla k odpočívadlu schodiště, aby mu vyšla naproti. „Ne, zlato. Podívej. To je Alfa Kent a jeho rodina ze Hřmícího měsíce.“

Sienna se ani neodvážila zvednout oči, když její plíce zasáhla těžká vůně lesa po dešti, jedna z jejích nejoblíbenějších vůní. Možná byl Alfa Kaden zmatený, proč cítí své oblíbené vůně, ale ona nebyla.

A teď byla opravdu v maléru. V opravdu velkém maléru.