Dixon mi rozzlobeně zavěsil.
Zastrčila jsem si telefon do kabelky a chystala se k odchodu, když jsem spatřila člověka, se kterým jsem se chtěla setkat ze všech nejméně.
Byla to Gwen Worthová.
Žena, kterou Dixon z celého srdce miloval.
Stály jsme tváří v tvář. Věnovala jsem jí nepatrný úsměv a chtěla jsem kolem ní projít, když se tiše zeptala: "Jste paní Greggová?"
Zastavila jsem se a pohlédla na ni koutkem oka. "O co jde?"
"Jste jako paní Greggová šťastná?"
Gwen Worthová mě provokovala. Otočila jsem se a změřila si ji pohledem. Její rysy byly nádherné. Měla na sobě vrstvu lehkého make-upu, ale její rty byly zbarvené do zářivě červené. Byla mrazivá zima, přesto měla na sobě tenké růžovošedé šaty a přes ně jen bílý kabát.
Byla opravdu velmi krásná. Není divu, že se Dixonovi líbila.
Moje sokyně v lásce stála přímo přede mnou a já žárlila. Chtěla jsem ji ignorovat, ale ona se mi posmívala: "Opravdu se cítíš uvolněně na místě, které jsi mi ukradla? Miluje tě Dixon? Šeptá ti do ucha zamilovaná slova? Vaří pro tebe? Vybírá pro tebe dárky o svátcích? Ne. Dixon pro tebe nic z toho neudělá! Caroline Shawová, postavení paní Greggové jsi obsadila násilím jen proto, že jsi generální ředitelkou Shaw Corporations."
Gwenina slova mě zasáhla přímo do srdce. Všechny ty věci, které vyjmenovala, dělal Dixon pro ni. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nejsem žárlivá. Ale k čemu by teď žárlivost byla?
Stejně jsem si nedokázala své místo paní Greggové udržet...
Lhostejně jsem se usmála a promluvila potichu, avšak důrazně: "A co ty? Před třemi lety jsem ti dala šanci. Ať už jsi o tom přesvědčená, nebo ne, paní Greggovou jsem teď já, Caroline Shawová. Navíc máš pravdu. Využila jsem svůj titul generální ředitelky Shaw Corporations, abych přinutila Dixona k jednání, zatímco ty..."
Nikdy jsem nesnášela, když se po mně někdo vozil.
Neurazila bych ostatní, kdyby oni neuráželi mě, ale pokud se mě dotkli, rozhodně jsem je přiměla za to zaplatit.
Avšak Dixonu Greggovi jsem dovolila, aby mě ponižoval celé tři roky.
Hořce jsem se usmála a řekla: "Já jsem bohatá a mohu rodině Greggových dát dostatek peněz. A co ty? Ty nemáš nic. Nemáš žádnou moc ani schopnosti. Můžeš se vůbec stát paní Greggovou?"
Gwen po mých slovech zbledla. Oči se jí zalily slzami a vypadala neuvěřitelně žalostně. Každému muži by se jí zželelo.
Podívala jsem se na ni a chladně řekla: "Nepředstírej tu přede mnou chudinku. Dixon na to možná skočí, ale já ne!"
Hned co jsem to dořekla, někdo Gwen stáhl za svá záda. Dixon ji schoval v bezpečí za svými širokými rameny. V černém kabátě působil ještě chladněji a odtažitěji.
Ledově na mě zíral.
Dixon se zamračil a jeho postoj byl obranný, jako by se bál, že Gwen ublížím.
Musel slyšet, co jsem před chvílí řekla. Dixon však nebyl člověk, který by se snadno rozčílil. Přimhouřil oči a lhostejně na mě promluvil: "Co tady děláš?"
"Jenom jsem se sešla s přáteli. Proč se ptáš?" Zírala jsem na Gwen za jeho zády a provokovala ho: "Dixone, to se za mými zády scházíš se svou starou láskou?"
Když Dixon uslyšel, jak o Gwen mluvím jako o jeho staré lásce, výraz v obličeji mu ztemněl. Dal mi přímý rozkaz: "Vrať se do vily a počkej tam na mě. Dnes večer přijdu domů."
Jeho slova zněla zvláštně. Jako by pro mě to, že přijde domů, mělo být nějakým obrovským darem.
Byla jsem opravdu tak ubohá?
Navíc jsme stáli přímo před jeho bývalou.
Sebeironicky jsem odvětila: "Půjdu domů. Ale dovol, abych ti něco připomněla – mně je možná její existence ukradená, ale tvůj otec ji nikdy nepřijme."
Dixon se zarazil. Gwen vystoupila zpoza jeho zad a chytila mě za zápěstí. Předstírala zraněnost, když se mi snažila vysvětlovat: "Slečno Shawová, prosím, nepochopte to špatně..."
Nebyla jsem zvyklá, aby se mě cizí lidé dotýkali, a tak jsem ze sebe její ruku podvědomě setřásla. Dixon si bezděky pomyslel, že ji chci uhodit. Odtáhl ji pryč a objal ji paží.
Byl velmi silný a protože mě zaskočil, upadla jsem. Tváří jsem prudce narazila na studenou, tvrdou zem.
Šokovaně jsem vzhlédla a spatřila, jak Dixon hladí Gwen po vlasech. Tiše ji utěšoval: "To nic, Gwen."
"To nic, Gwen..."
Stalo se jí snad něco?
Na tváři mě pálila ostrá bolest. Přiložila jsem si ruku na bolavé místo a zničehonic se začala smát.
Smála jsem se tomu, jak jsem byla hloupá, a ještě víc tomu, v jakých bludech jsem žila.
Dixon viděl, že se směju, a chladně se zeptal: "Čemu se směješ?"
Každé slovo jsem zřetelně vyslovila, když jsem řekla: "Dixone, jsem zraněná."
Promluvila jsem tiše a jemně. Dixon se odmlčel a pak nařídil svému asistentovi, aby mě odvezl do nemocnice, než s Gwen odešel.
Předtím, než zmizeli, jsem ještě zachytila Gwenin samolibý úšklebek.
Dixonův asistent mi pomohl na nohy a chtěl mě odvézt do nemocnice.
Odmítla jsem ho a odjela zpět do vily. Napustila jsem si vanu a dala si horkou koupel.
Tvář mi tepala bolestí, ale mé srdce bylo zcela necitlivé. Dokonce jsem si svými ostrými nehty zlomyslně rozškrábala ránu.
Čím lépe se k ní choval, tím ubožeji jsem vypadala.
Zavřela jsem oči. Poté jsem vstala a sepsala naši rozvodovou dohodu. Pečlivě jsem ji podepsala a uložila do zásuvky.
Chvíli jsem o celé situaci přemýšlela a pak jsem šla do kuchyně vařit. Když jsem po sobě uklidila, čekala jsem na Dixona v obývacím pokoji.
Řekl, že dnes večer bude doma.
Dixon byl muž, který držel své slovo.
Ve tři hodiny ráno se ozvaly zvuky u dveří. Pomalu jsem otočila hlavu a podívala se směrem k nim. Bylo pozdě a všude tma. Dixon rozsvítil světla, a když mě spatřil sedět na pohovce, byl v šoku. Zeptal se: "Ty ještě nespíš?"
Vzala jsem si od něj kabát. Stále na něm ulpívaly sněhové vločky. Dokonce z něj byla lehce cítit Gwen, od chvíle, kdy ji během dne objímal.
"Dixone, ještě jsem nevečeřela."
Nikdy jsem na něj nebyla naštvaná, bez ohledu na to, jak mě šikanoval. Vždycky jsem ho měkce oslovovala "Dixone", protože jsem nedokázala snést, abych řekla cokoliv zlého tomu Dixonu Greggovi, který byl kdysi tak vřelý a něžný.
I když už jím dávno nebyl.
Dixon stál bez hnutí a upřeně na mě zíral. Po dlouhé odmlce lhostejně pronesl: "Caroline Shawová, od včerejška se chováš divně!"
"Dixone, musím ti něco říct."